USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. T., zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem Domažlicích, náměstí Míru 40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 183/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2023, č. j. 13 Co 272/2023-374, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení celkové částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 1. 2018, č. j. KRPK-9698-27/TČ-2017-190981, vydaným Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Karlovarského Kraje, a v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v zahájeném trestním řízení. Konkrétně požadoval částku 300 000 Kč za vydání nezákonného rozhodnutí, tj. usnesení o zahájení trestního stíhání, a dále částku 700 000 Kč za nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení spočívající v nesprávném vyznačení doložky právní moci na usnesení o zahájení trestního stíhání a za nerespektování jeho práva na obhajobu v trestním řízení.
Co do částky 10 000 Kč vzal žalobce žalobu po zahájení řízení částečně zpět, neboť v uvedeném rozsahu mu žalovaná poskytla po zahájení řízení přiměřené zadostiučinění za vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.
Okresní soud v Sokolově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 8 C 183/2021-316, zastavil řízení co do částky 10 000 na jistině (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 90 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 90 000 Kč od 3. 10. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu co do částky 900 000 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně z částky 900 000 Kč od 3. 10. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1 % ročně z částky 90 000 Kč od 3.
10. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 3. 10. 2021 do 21. 1. 2022 (výrok III), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 4 302,92 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok IV), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Sokolově náklady řízení v částce 944,78 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V), a rozhodl, že České republice – Okresnímu soudu v Sokolově se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované nepřiznává (výrok VI).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. vyjma výroku I, potvrzuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok IV, výrok V a výrok VI rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dovolací soud se proto nemohl zabývat námitkou žalobce, že rozhodnutí o nákladech řízení je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud soudy obou stupňů postupovaly dle zásady úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1, 2 o.s.ř., namísto aby věc posoudily ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř.
Otázka, zda v případě, kdy byl zjištěn nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení (zejména nesprávné vyznačení doložky právní moci na usnesení o zahájení trestního stíhání a další vady) a následné nezákonné rozhodnutí navazující na tento nesprávný úřední postup, je nárok za závažné porušení procesních předpisů subsumován a hodnocen jako nárok jediný (společný), přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud hodnotil nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobce, způsobené mu trestním stíháním, komplexně z hlediska žalobcem tvrzených dopadů do jeho osobnostní sféry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce přitom jinou újmu, než jaká je typická pro dopady nedůvodného trestního stíhání a která spočívá ve stresu a frustraci poškozeného, netvrdil. Nadto odvolací soud při stanovení výše odkškodnění vady v postupu orgánů činných v trestním řízení zohlednil (viz bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku). Námitka žalobce, že soudy nezohlednily správně otázku výše peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, když ze zjištěného skutkového stavu lze dovodit, že nelze najít srovnatelný případ a v takovém případě absentuje srovnání soudů s jinými náhradami nemajetkových újem, je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.), což diskvalifikuje danou dovolací námitku z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K námitce žalobce, že řízení je postiženo ústavně-právním deficitem tzv. opominutých důkazů, tj. důkazů, na základě nichž měl být zjištěn řádně a úplně skutkový stav věci (zejména výslechy osob, jež měly potvrdit zcela nestandardní postupy policejního orgánu při výslechu svědků, nestandardní oslovování lékaře žalobce, jež vydal žalobci lékařkou zprávu, výslech osob, jež v daném řízení
postupovaly zcela nestandardně), dovolací soud uvádí, že se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, neboť se odvolací soud vypořádal s tím, proč je neprovedl. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s.
ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve
vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 100/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 255/2009). Této své povinnosti přitom odvolací soud dostál, když v odst. 14 odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci provedení navrhovaných důkazů považoval za nadbytečné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu