30 Cdo 757/2018-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně CREDITEX HOLDING, a. s., identifikační číslo osoby 16193938, se sídlem v Praze 9 – Vysočany, U Vysočanského pivovaru 701/3, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem si sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 170/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č. j. 22 Co 51/2015-150,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 196 666,66 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 K 9/2003. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 26 C 170/2014-100, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 94 250 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části žalobu zamítl (výrok I). Žalované zároveň uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 27 043,50 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval, že nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 K 9/2003 bylo porušeno základní právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a v rozsahu žalobního návrhu na zaplacení částky 196 666,6 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12 342 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Ve vztahu k otázkám, zda je odvolací soud oprávněn zjišťovat majetkové poměry žalobkyně bez návrhu účastníků řízení a zda je oprávněn za tímto účelem provádět dokazování listinou poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, žalobkyně v dovolání nevymezuje, v čem ohledně nich spatřuje splnění předpokladů přípustnosti.
Žalobkyně v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro tyto jednotlivé dovolací důvody za splněný. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by dovolatel blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli.
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Dovolání tak v této části žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Otázka formy přiznaného zadostiučinění přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud s přihlédnutím k zanedbatelnému významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni dospěl k závěru, že dostačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1265/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni, neboť při jejím řešení se odvolací soud rovněž neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že v posuzovaném konkurzním řízení žalobkyně uplatnila pohledávku ve výši 30 558,40 Kč, která v majetkových poměrech žalobkyně nepředstavovala zásadní částku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 669/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2354/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 170/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. František Ištvánek předseda senátu