U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. N., proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 452/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 21 Co 341/2015-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 1 200 000 Kč jako náhrady škody a částky
2 000 000 Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu vzniklých nepřiměřenou délkou
řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 224/2013, v němž
žalobce jako vlastník jednotky napadl žalobou rozhodnutí Společenství vlastníků
jednotek Osadní 45 ze dne 7. 10. 2010, kterým byl schválen záměr požádat o
příspěvek z programu Zelená úsporám a opatřit si úvěr. Jelikož v mezidobí
společenství vlastníků jednotek uzavřelo smlouvu o úvěru, vzal žalobce žalobu
zpět. Škoda měla být představována jeho podílem na splácení jistiny a úroků,
nemajetková újma mu měla vzniknout tím, že placení úroků na základě smlouvy o
úvěru odporuje zásadám islámu, které žalobce vyznává. Nepřiměřená délka řízení
tak měla zasáhnout do žalobcova práva na svobodu vyznání.
Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce proti rozsudku soudu
prvního stupně potvrdil zamítavé rozhodnutí o zaplacení částky 3 178 000 Kč a
potvrdil povinnost žalobce zaplatit žalované náklady řízení, jejichž výši
snížil na 300 Kč. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
Ve vztahu k náhradě škody odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně,
podle kterých žalobce neprokázal vznik škody a není ani dána příčinná
souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem škody, který by případně
vznikla v důsledku uzavření smlouvy o úvěru. Ve vztahu k náhradě nemajetkové
újmy je podle odvolacího soudu žalovanou poskytnuté zadostiučinění v částce 22
000 Kč odpovídající celkové délce řízení, složitosti řízení (posuzovaní věcné
příslušnosti soudu) a jednání poškozeného (podání žaloby u věcně nepříslušného
soudu), když odvolací soud vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010
(uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011;
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz). Odvolací soud
konečně uvedl, že „pokud žalobce svůj nárok na náhradu přiměřeného
zadostiučinění, byť částečně odvozuje z porušení práva na svobodu náboženského
vyznání, nelze takovému názoru přisvědčit, protože nemá zákonnou oporu v
ustanovení [zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], který upravuje odpovědnost státu
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci pouze rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem, nikoliv z důvodu náboženského přesvědčení.“
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, který prokázal své právnické vzdělání
(§ 241 odst. 2 o. s. ř.), včasným dovoláním, a to v rozsahu, v jakém byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů
řízení.
Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání dílem jako nepřípustné, dílem pro
vady.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2).
Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na více důvodech, z nichž každý sám o
sobě postačuje k zamítnutí žaloby (neprokázání vzniku škody, neexistence
příčinné souvislosti a neodpovědnost státu za porušení práva na svobodu
náboženského vyznání), pak nepodaří-li se dovolateli zpochybnit byť i jen
jediný závěr, tak napadené rozhodnutí obstálo jako správné a Nejvyšší soud se
již nezabývá přípustností a důvodností dalších námitek dovolatele, neboť ani
jejich odlišné vyřešení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006).
Odvolací soud se mj. ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
nedostatku příčinné souvislosti, jako jednoho z nezbytných předpokladů vzniku
odpovědnosti státu za škodu. Soud prvního stupně přitom konstatoval, že „i
kdyby dané řízení nebylo průtahy zatíženo, předmětná smlouva o úvěru by byla
uzavřena. Tomu žalobce mohl zabránit např. podáním předběžného opatření.
Žalobce se rovněž mohl snažit, aby spor byl ukončen věcně, pročež by mu v
případě úspěchu mohly vzniknout nároky vůči [společenství vlastníků jednotek].
Ani jedno žalobce neučinil.“
Obecně je otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem
škody – otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné
souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Dovolatel v
dovolání nevymezuje žádnou otázku týkající se právního posouzení příčinné
souvislosti (dovolací důvod), ani v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, a to alespoň tím, že by označil ustálenou rozhodovací
praxi dovolacího soudu, s níž by mělo být právní posouzení příčinné souvislosti
odvolacím soudem v rozporu.
Žalobcovy nároky jak na náhradu škody tak i na náhradu nemajetkové újmy z
porušení práva na svobodu náboženského vyznání se přitom odvíjejí od
skutečnosti, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru je žalobce jako člen
společenství vlastníků jednotek povinen platit jistinu a úroky.
Tím, že se žalobci nepodařilo podaným dovoláním zpochybnit závěr soudu o
nedostatku příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou soudního řízení a
uzavřením smlouvy o úvěru, od níž žalobce odvíjí vznik škody a nemajetkové
újmy, je řešení dalších právních otázek, na jejichž vyřešení mělo napadené
rozhodnutí odvolacího soudu záviset (§ 237 o. s. ř.), bezpředmětné, neboť ani
jejich odlišné vyřešení dovolacím soudem by nemohlo žalobci přivodit
příznivější rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti výroku o věci samé nemohou založit případné
vady řízení (neprovedení důkazů), neboť podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo
496/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo
762/2013). Tento předpoklad v posuzované věci naplnění není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s.
ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu
pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu