USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. V., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 840 881 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 52/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2022, č. j. 19 Co 31/2022-344, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v řízení po žalované původně domáhala zaplacení částky 840 881 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 10. 2019 do zaplacení, která sestávala z náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobkyni jejím nezákonným trestním stíháním ve výši 200 000 Kč, dále z náhrady nemajetkové újmy vyvolané u žalobkyně nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši 440 000 Kč a z náhrady škody spočívající v nákladech, které žalobkyně vynaložila na svou obhajobu ve výši 200 881 Kč. Uvedené nároky se vztahovaly k trestnímu stíhání žalobkyně pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „t.
z.“), a pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 t. z., jež bylo zahájeno dne 20. 5. 2014 a posléze bylo vedeno u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 216/2014, přičemž v závěru tohoto řízení byla žalobkyně zproštěna obžaloby. V průběhu řízení žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, a to v rozsahu částky 101 519 Kč, kterou od žalované obdržela na náhradu části požadovaných nákladů obhajoby; předmětem řízení tak ve vztahu k tomuto nároku zůstala částka 99 362 Kč, a to spolu s oběma částkami připadajícími na zbývající nároky.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 9. 2021, č. j. 43 C 52/2020-301, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 56 851 Kč (z titulu náhrady nákladů obhajoby) a částku 106 250 Kč (připadající na zbývající nároky), obě s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně za dobu od 31. 3. 2020 do zaplacení, a dále úrok z prodlení v téže výši z částky 101 519 Kč za dobu od 31. 3. 2020 do 11. 2. 2021 (výroky I a III), přičemž v části, ve které žalobkyně požadovala zaplacení částky 42 511 Kč s příslušenstvím (z titulu náhrady nákladů obhajoby) a částky 533 750 Kč s příslušenstvím (připadající na zbývající nároky), jakož i úrok z prodlení z částek 56 851 Kč a 106 250 Kč za dobu od 1.
10. 2019 do 30. 3. 2020, žalobu zamítl (výroky II a IV) a závěrem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok V). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odvolací řízení o odvolání žalované, které směřovalo do výroků I a III rozsudku soudu prvního stupně, zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II a IV potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve vztahu k výši v něm vyčíslené náhrady, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v rozsahu jeho výroku II, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16.
6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20). Ve světle uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na náhradu nákladů obhajoby ve výši 42 511 Kč s příslušenstvím, neboť tento samostatný nárok, odvíjející se od odlišného skutkového základu, než je tomu v případě dvou zbývajících nároků připadajících jednak na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, jednak na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení, částku 50 000 Kč nepřevyšuje, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o vztah pracovněprávní.
V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z § 237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.
s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s.
ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.
s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8.
3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22). Žalobkyně v úvodu svého dovolání k otázce přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že „[p]řípustnost dovolání je založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve věci posouzení otázky hmotného práva a to, že v případně nepřiměřeně dlouhého řízení se vznik nemajetkové újmy v základní výši předpokládá a tato se odškodňuje ve stanovené základní výši v penězích“, přičemž v této souvislosti odvolacímu soudu vytkla, že dostatečně neřešil otázku snížení základní částky pro skutkovou složitost a pro opakované řízení na dvou stupních soudní soustavy, a nezabýval se ani otázkou navýšení této částky z důvodu zvýšeného významu řízení pro poškozenou a pro trvalé následky, které toto řízení zanechalo na jejím zdraví.
Žalobkyně však nejen na tomto místě, ale ani v dalších částech dovolání neuvedla ani jinak nespecifikovala, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při řešení uvedené otázky (otázek) ve svém rozhodnutí odchýlit. V této části (týkající se nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení) tudíž dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V případě zbývajícího nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku nezákonného trestního stíhání, podané dovolání požadavkům uvedeným v § 241a odst. 2 o. s. ř. vyhovělo, pročež se dovolací soud v dalším kroku zaměřil na posouzení, zda se v této části jedná o dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání ve vztahu k uvedenému nároku žalobkyně dovozuje z toho, že Nejvyšší soud dle jejího názoru dosud ve své rozhodovací praxi neřešil otázku „zda osobám, kterým neoprávněné trestní stíhání zasáhlo do života v míře běžného nepohodlí (…), náleží či nenáleží nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za neoprávněně vedené trestní stíhání a v jaké výši“, jakož i otázku „v jaké výši náleží nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za neoprávněně vedené trestní stíhání, pokud zanechalo na zdravotním stavu stíhané osoby trvalé následky“.
Tyto otázky však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud se při jejich řešení od závěrů, které ve vztahu k nim zaujímá ustálená judikatura Nejvyššího soudu, neodchýlil. Namístě je předně poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm vyložená kritéria, ze kterých soudy při stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, vycházejí a která vedle povahy trestní věci a délky trestního stíhání zahrnují též následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, tj. kritérium, jímž se odvolací soud (stejně jako i ostatními zmíněnými kritérii) rovněž zabýval a v rámci něhož neopomenul (ve shodě se soudem prvního stupně) zohlednit i zjištěné následky projevující se na (psychickém) zdraví žalobkyně (viz bod 38 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s body 45 a 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Odvolací soud se taktéž neodchýlil od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož podstatné závěry ve svém rozhodnutí přímo ocitoval a v souladu s nimiž tento soud při určení výše předmětného nároku vycházel rovněž z porovnání případu žalobkyně s jinými případy odškodnění daného typu nemajetkové újmy, přičemž uvedl, v jakých znacích se srovnávané případy shodují a v jakých jsou naopak odlišné (viz body 49 a 50 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Výsledky tohoto porovnání poté rovněž promítl do vyčíslení přiznaného odškodnění s tím, že zohlednil i to, že za některé okolnosti, které trestní stíhání žalobkyně provázely, již žalobkyně byla samostatně odškodněna (vedle již poskytnuté omluvy za nezákonné trestní stíhání jí tímto rozsudkem bylo přiznáno finanční zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a v jiném již skončeném řízení byla odškodněna její nemajetková újma způsobená neoprávněným nakládáním s její zdravotnickou dokumentací – viz bod 51 odůvodnění napadeného rozsudku).
Pokud žalobkyně zpochybňuje správnost úvahy, na základě které náhrada nemajetkové újmy související s neoprávněným nakládáním se zdravotnickou dokumentací, jíž se jí dostalo v jiném řízení, měla vést odvolací soud ke snížení nyní řešeného nároku z původních 90 000 Kč o 50 %, takovýto závěr se objevuje pouze v rozsudku soudu prvního stupně, zatímco odvolací soud jej nepřevzal, když ke stanovení výše tohoto nároku dospěl odlišným způsobem. Namítá-li pak, že se na vzniku jejích psychických problémů zmíněné neoprávněné nakládání s její zdravotnickou dokumentací ve skutečnosti nepodílelo, napadá tím skutkový závěr, z něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází, čímž též uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o.
s. ř. a contrario). Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, pak za situace, kdy v této souvislosti v dovolání nevymezila konkrétní otázku procesního práva, ve vztahu k níž by současně specifikovala naplnění některého z předpokladů přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., by Nejvyšší soud mohl k této případné vadě řízení přihlédnout v souladu s § 242 dost. 3 větou druhou o. s. ř. pouze tehdy, pokud by bylo její dovolání jinak přípustné. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu