30 Cdo 776/2024-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně M. G., proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení částky 261 800 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 107/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. 15 Co 272/2022-279, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Úřadu práce ČR, pobočky pro hlavní město Prahu, pracoviště Praha 4, ve věcech vedených pod sp. zn. 103243-15-AB a č. j. 902994/20/AB. Žalobkyně se domáhala jednak odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, spočívající v údajném zhoršení zdravotního stavu žalobkyně z důvodu podání nesprávných informací úřednicemi úřadu práce, a dále odškodnění za majetkovou újmu v celkové výši 161 800 Kč (z toho 8 000 Kč představující zbytečně vynaložené náklady na zařízení státního občanství ČR pro matku žalobkyně, 18 000 Kč jako náhrady nevyplaceného příspěvku na bydlení, 78 000 Kč jako náhrady doplatku za bydlení, 45 000 Kč jako náhrady nevyplacených dávek mimořádné okamžité pomoci a 12 800 Kč jako náhrady za nevyplacené sociální dávky).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 17 C 107/2019-245, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 259 800 (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 15 Co 272/2022-279, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II a výroku III o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Žalobkyně podala dovolání prostřednictvím opatrovníka, Mgr. Ivo Suchomela, advokáta se sídlem v Praze 4, Durychova 101/66, který byl po podání dovolání zproštěn funkce opatrovníka usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2023, č. j. 17 C 107/2019-348, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2023, č. j. 15 Co 231/2023-357. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovoláním žalobkyně v části, jíž napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu o věci samé v rozsahu částky 100 000 Kč představující odškodnění za údajnou nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nesprávným úředním postupem úřadu práce.
Dovolání v této části neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Ačkoliv žalobkyně uvedla, že se dovolání má týkat vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. která je rozhodována rozdílně, žádnou takovou otázku ve svém dovolání ve vztahu k odškodnění za způsobenou nemajetkovou újmu nevymezila. Dovolací soud je
přitom vázán tím, pro kterou právní otázku se dovolatel přezkumu napadeného rozhodnutí domáhá (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v této části odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Uvedené závěry se přitom prosadí i za nyní účinného znění o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1139/2018). Nejvyšší soud uvádí, že si je vědom závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, avšak i dle tohoto rozhodnutí se pro danou věc omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. prosadí, jelikož odvolací soud jednotlivé nároky žalobkyně na náhradu majetkové újmy zamítl samostatným důvodem a dovolání do těchto nároků se tak týká otázky, jejíž řešení není pro tyto nároky společné. Žalobkyně se domáhala odškodnění za majetkovou újmu v celkové výši 161 800 Kč, přičemž žalobě nebylo vyhověno co do částky 159 800 Kč. Tato částka se však skládá z několika samostatných nároků, které (vyjma částky 78 000 Kč jako náhrady doplatku za bydlení) nepřevyšují 50 000 Kč. Částka ve výši 6 000 Kč představuje zbytečně vynaložené náklady na zařízení státního občanství ČR pro matku žalobkyně, částka 18 000 Kč náhradu nevyplaceného příspěvku na bydlení, částka 45 000 Kč náhradu nevyplacených dávek mimořádné okamžité pomoci a částka 12 800 Kč náhradu za nevyplacené sociální dávky.
Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu těchto částek odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázka rozsahu poučovací povinnosti správního orgánu ohledně nároku na zaplacení náhrady škody v rozsahu 78 000 Kč jako náhrady doplatku za bydlení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť se míjí s odůvodněním odvolacího soudu, který daný nárok shledal též neprokázaným (viz bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku). Na dané otázce proto posouzení daného nároku odvolacím soudem výlučně nestojí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 4. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu