30 Cdo 821/2022-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Poradenství pro podniky s. r. o., IČO 60318911, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1832/7, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 126 000 Kč s příslušenstvím, vedené původně u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 76 C 36/2021, nyní u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 398/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 10 Co 227/2021-99, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se před soudy obou stupňů po žalované domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 126 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“) způsobené jí nepřiměřenou délkou správního řízení a na něj navazujícího řízení před správními soudy (dále jen „posuzované řízení“). Okresní soud v Ústí nad Labem (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17.
9. 2021, č. j. 76 C 36/2021-69, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I), a dále rozhodl o tom, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (výrok II). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „soud odvolací“) usnesením ze dne 19. 10. 2021, č. j. 10 Co 227/2021-99, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka správnosti závěru odvolacího soudu ohledně neexistence fakultativní místní příslušnosti soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže se za situace, kdy žalobkyně v žalobě uplatnila nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení před správními soudy, do níž započetla i délku předcházejícího řízení před správními orgány, ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je místo vzniku újmy nutno odvozovat od místa, kde správní řízení probíhalo v prvním stupni (v daném případě u Finančního úřadu v Děčíně, a tedy v obvodu Okresního soudu v Děčíně), přičemž nebylo rozhodné, zda k rozhodujícím průtahům došlo před správním orgánem či před správními soudy, a že přitom platí, že vysloví-li soud podle § 105 odst. 2 o.
s. ř. svoji místní nepříslušnost, není oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na výběr podle § 87 o. s. ř., nýbrž toliko obecnému soudu žalovaného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, dále ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 311/2016, a zejména ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2/2022). Dovoláním napadené usnesení není v rozporu ani s dovolatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2669/2020 (publikovaným pod číslem 56/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, občanskoprávní část), neboť v něm se Nejvyšší soud zabýval otázkou fakultativní místní příslušnosti soudu ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř.
za zcela jiných skutkových okolností (totiž v případě uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do cti, vážnosti a důstojnosti žalobce zasíláním nepravdivých informací elektronickou poštou). Usnesení odvolacího se neocitlo v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, jak namítá žalobkyně, naopak je s tímto rozhodnutím souladné, neboť zde vyslovené závěry o omezenosti výběru příslušného soudu žalobcem podle § 87 písm. b) o.
s. ř. na soud, před nímž řízení probíhalo v prvním stupni, byly odvolacím soudem respektovány, a to právě s přihlédnutím k závěrům navazující judikatury dovolacího soudu identifikované v předchozím odstavci. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí, a řízení nebylo dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu