30 Cdo 2/2022-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. J.,
bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze
5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 54 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 9/2021, o
dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č.
j. 11 Co 182/2021-36, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Žalobce se žalobou podanou dne 11. 1. 2021 domáhá vůči žalované
zaplacení částky 54 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy,
jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného zprvu u
Finančního úřadu pro hlavní město Prahu a následně u Městského soudu v Praze.
Poté, co Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal dne 6. 6. 2016 výzvu k
podání prohlášení o majetku č. j. 4761855/16/2010-80542-109458, která směřovala
vůči žalobci, a co žalobcova námitka proti této výzvě byla rozhodnutím
zmíněného orgánu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 7319644/16/2000-11450-105418,
zamítnuta, podal žalobce proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému
soudu v Praze, o níž tento soud rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2020, č. j. 5
Af 74/2016-27, jenž byl žalobcovu právnímu zástupci doručen až dne 26. 6. 2020.
Za organizační složku státu, která v tomto řízení je příslušná k jednání za
žalovanou, žalobce v podané žalobě označil Ministerstvo spravedlnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 6.
4. 2021, č. j. 10 C 9/2021-29, vyslovil (k námitce žalované) svou místní
nepříslušnost v předmětné věci (výrok I) a současně rozhodl, že tato věc bude
po právní moci uvedeného usnesení postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako
soudu místně příslušnému (výrok II). V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního
stupně uvedl, že za situace, kdy je vznesený nárok odvozován od nepřiměřené
délky řízení probíhajícího dílem před správním orgánem a dílem před soudem,
přičemž délka tohoto řízení se posuzuje jako jeden celek, je v souladu s § 6
odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v řízení za
žalovaný stát příslušný jednat úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní
správy, v němž probíhalo správní řízení. Tímto úřadem je přitom Ministerstvo
financí. Vzhledem k tomu, že sídlo tohoto ministerstva se nachází v obvodu
působnosti Obvodního soudu pro Prahu 1, je tudíž pro toto řízení místně
příslušný právě tento soud, neboť tento závěr dle citovaného rozhodnutí soudu
prvního stupně plyne z § 11 odst. 1, § 84, § 85 odst. 5 občanského soudního
řádu. S odkazem na § 105 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu proto soud
prvního stupně rozhodl, jak výše uvedeno.
3. Na podkladě odvolání podaného proti uvedenému usnesení soudu prvního
stupně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v
záhlaví označeným usnesením napadené rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil.
Odvolací soud popsaným závěrům soudu prvního stupně zcela přisvědčil, přičemž
se s ohledem na vznesenou odvolací námitku nad jejich rámec zabýval tím, zda
lze místní příslušnost soudu prvního stupně dovodit z § 87 písm. b) občanského
soudního řádu, jenž stanoví, že vedle obecného soudu žalovaného je k řízení
příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo
na náhradu škody. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že žalobce sice mohl,
vzhledem k charakteru předmětu řízení, podat žalobu i k soudu určenému podle
zmíněného ustanovení, možnost této volby však nevyužil. V žalobě totiž řádně
nespecifikoval žádný důvod, z něhož by bylo možné na využití § 87 písm. b)
občanského soudního řádu skutečně usuzovat, pročež je namístě uzavřít, že při
jejím podání vycházel pouze z adresy sídla Ministerstva
spravedlnosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm
odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení otázky, zda soud prvního stupně je soudem místně příslušným pro
projednání dané věci z pohledu § 87 písm. b) občanského soudního řádu. Svým
závěrem, že o této jeho místní příslušnosti uvažovat nelze, neboť žalobce v
žalobě neuvedl žádný důvod, který by svědčil o jím využité možnosti zvolit si k
projednání věci Obvodní soud pro Prahu 2 právě na základě aplikace zmíněného
ustanovení, se přitom odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího
soudu představované rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1.
1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, a dále usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020,
sp. zn. 25 Cdo 2821/2020, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3443/2016. Z ní,
jakož i z komentářové literatury, na kterou žalobce poukázal, totiž plyne, že
postačí, pokud ze žaloby vyplývají skutečnosti, které založení místní
příslušnosti soudu podle dotčeného ustanovení dokládají (jak to žalobce učinil
poukazem na průtahy, ke kterým došlo v řízení vedeném před nedostatečně
personálně obsazeným Městským soudem v Praze), a to aniž by byl žalobce nucen
důvod místní příslušnosti soudu v žalobě výslovně specifikovat Je-li pak ve
věci více místně příslušných soudů, svou volbu konkrétního soudu žalobce
provede konkludentně pouze tím, že žalobu u tohoto soudu podá. Žalobce proto
navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a za splnění podmínky
povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání
obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší soud se proto dále
zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Při řešení dovoláním vymezené otázky procesního práva, zda soud, u
něhož byla žaloba podána a který je soudem, jehož místní příslušnost vychází z
§ 87 písm. b) o. s. ř., může vyslovit svou místní nepříslušnost proto, že
žalobce možnost volby tohoto soudu v žalobě neodůvodnil, se odvolací soud od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. Otázka, zda lze místní
příslušnost soudu z uvedeného zákonného ustanovení dovodit i v případě, že v
jeho obvodu probíhalo soudní řízení o žalobě podané proti rozhodnutí vydanému
ve správním řízení, jež se pro účely náhrady nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení posuzuje spolu s navazujícím soudním řízením jako
jeden celek, současně nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena.
Dovolání je tudíž podle § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolání není důvodné.
12. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného,
popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v
jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
13. Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je
věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a
místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle
zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím
příslušného soudu.
14. Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení § 11 odst. 1 o.
s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle
ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě,
neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, uveřejněné
pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04).
15. Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu
škody ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze
usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností
tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto
práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost; srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014, nebo ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014). Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 28. 1. 2010, sp. zn. 8 Co 39/2010, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 117/2011, pak plyne závěr, že podle § 87
odst. 1 písm. b) o. s. ř. je k řízení místně příslušný také soud, v jehož
obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy
podle zákona č. 82/1998 Sb.
16. Soudní judikatura je přitom ustlána v závěru, že pro místní
příslušnost soudu podle ustanovení § 87 písm. c) o. s. ř. není nezbytné, aby se
této příslušnosti žalobce výslovně dovolal, ale je rozhodující, zda v žalobě
uvedl skutečnosti, které tuto na výběr danou příslušnost odůvodňují (viz již
zmíněné rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1
Cz 6/75, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo
4143/2015). Přitom platí, že právo volby místní příslušnosti dané na výběr
podle § 87 o. s. ř. přísluší jen žalobci. Pokud ten tohoto práva nevyužije
třeba i tím, že podá žalobu u soudu, který místně příslušný být vůbec nemůže,
nepřísluší tuto volbu vykonat ani soudu, ani žalovanému (k tomu viz usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 5 Cmo 47/2003, a dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016, a ze
dne 27. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3044/2019).
17. V posuzovaném případě žalobce v podané žalobě sice výslovně
nezmínil, že žalobu podává u Obvodního soudu pro Prahu 2 z důvodů, na něž
dopadá § 87 písm. b) o. s. ř., v rámci svých žalobcích tvrzení nicméně uvedl,
že vznesený nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena
nepřiměřenou délkou řízení zahájeného u Finančního úřad pro hlavní město Prahu,
dovozuje z průtahů, ke kterým došlo ve fázi řízení probíhající před
„nedostatečně personálně obsazeným“ Městským soudem v Praze (tj. v obvodu
Obvodního soudu pro Prahu 2), jakož i z nepřezkoumatelnosti rozsudku, který
tento soud vydal ve věci vedené pod sp. zn. 6 Af 4/2015 (viz body 8 až 11
žaloby). Z tohoto pohledu tedy závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce v
posuzovaném případě možnost danou § 87 písm. b) o. s. ř. nevyužil, když podání
žaloby u jiného, než obecného soudu žalované, v žalobě neodůvodnil, neobstojí.
Pro případné založení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 podle §
87 písm. b) o. s. ř. totiž žalobce v žalobě dostatečným způsobem vymezil nejen
skutečnosti vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu
nemajetkové újmy, ale také místo vzniku okolnosti, která dle jeho přesvědčení
tuto újmu zapříčinila.
18. V usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, však Nejvyšší soud vyslovil v souvislosti
s řízením o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být způsobena
nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení,
závěr, podle něhož i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně
příslušný soud podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., je tato možnost výběru
z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním
stupněm (shodně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn.
30 Cdo 2325/2015, a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4019/2017). V usnesení
ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 311/2016, pak Nejvyšší soud vztáhl
aplikovatelnost uvedeného závěru také na řízení o nároku na náhradu nemajetkové
újmy odvozované od nepřiměřené délky řízení, v němž v několika stupních
rozhodovaly správní orgány. V obou případech přitom dovolací soud zdůraznil, že
přijatý závěr je odrazem skutečnosti, že těžiště dokazování je v řízení před
soudem (správním orgánem) prvního stupně, a je proto hospodárnější, rychlejší a
účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k
dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo
ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody. Odpovídá totiž účelu
ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy
rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo
usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.
19. Ne jinak tomu bude i v případě, kdy řízení, které se pro účely
náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou posuzuje jako jeden
celek, zpočátku probíhalo před správními orgány, načež na základě žaloby podané
podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, bylo vedeno před soudem
rozhodujícím ve správním soudnictví. I v tomto případě totiž platí, že těžiště
vlastního řízení zahrnující též pro věc podstatné dokazování se odehrává před
prvostupňovým správním orgánem, zatímco správní soud zde vykonává pouze
přezkumnou pravomoc ve vztahu k rozhodnutí, v jehož vydání správní řízení
vyústilo. Bez ohledu na to, zda i řízení vedené před správním soudem bylo
zatíženo obdobím neospravedlnitelné nečinnosti či procesními vadami, na něž je
v žalobě poukazováno, je tudíž i zde možnost žalobcovy volby místně příslušného
soudu ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. omezena jen na soud, v jehož obvodu
probíhalo řízení před správním orgánem v prvním stupni.
20. V posuzovaném případě ve věci rozhodoval v prvním stupni Finanční
úřad pro hlavní město Prahu sídlící na adrese Štěpánská 28, Praha 1, tj. v
obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1. Obvodní soud pro Prahu 2 tedy ve věci
místně příslušný podle § 87 písm. b) o. s. ř. být nemůže, pročež je třeba
dospět k závěru, že žalobce možnost učinit volbu místně příslušného soudu ve
smyslu zmíněného ustanovení řádně nevyužil. Místně příslušným projednat a
rozhodnout danou věc je proto ve shodě se závěrem odvolacího soudu obecný soud
žalované určený podle § 85 odst. 5 o. s. ř., kterým je (v závislosti na
umístění sídla Ministerstva financí) Obvodní soud pro Prahu 1 (viz již zmíněná
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016, ze dne
18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4019/2017, a ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo
3044/2019).
21. Napadené usnesení odvolacího soudu je tedy z uvedených důvodů věcně
správné, a Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a)
o. s. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu