30 Cdo 3044/2019-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce
L. N., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem se
sídlem v Brně, Josefská 504/8, proti žalované České republice – Ministerstvu
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu nemajetkové újmy
způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
ve výši 1 000 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 C 13/2014,
o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2015,
č. j. 1 Co 33/2015-49, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Co
33/2015-49, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2014, č. j. 25 C
13/2014-37, se zrušují.
II. Po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu
pro Prahu 7 jako soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení v prvním stupni.
1. Žalobou podanou dne 12. 12. 2013 se žalobce původně domáhal vůči 25
žalovaným náhrady nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v celkové výši 3 000 000 Kč. Poté,
co byly nároky proti jednotlivým žalovaným vyloučeny k samostatnému projednání
a rozhodnutí, se žalobce v nyní posuzované věci domáhá vůči „Ministerstvu
vnitra – Generální inspekci bezpečnostních sborů“ náhrady nemajetkové újmy ve
výši 1 000 000 Kč.
2. Krajský soud v Brně jak soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 11.
2014, č. j. 25 C 13/2014-37, řízení zastavil (výrok I) s tím, že po právní moci
usnesení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra (výrok II). Soud prvního
stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok III).
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne
25. 2. 2015, č. j. 1 Co 33/2015-49, usnesení soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se podáním
doručeným soudu dne 12. 12. 2013 domáhal proti 25 žalovaným náhrady škody za
jejich nesprávný úřední postup při výkonu státní moci. Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 16. 12. 2013, č. j. 25 C 33/2013-7, žalobce vyzval, aby
doplnil náležitosti svého podání podle § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 občanského
soudního řádu. Žalobce neúplnou žalobu nedoplnil, a proto Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 30. 12. 2013, č. j. 25 C 33/2013-29, výše uvedené podání
žalobce odmítl podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu. Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 107/2014-92, usnesení
Krajského soudu v Brně o odmítnutí žalobcova podání zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení se závazným právním názorem, aby soud nejprve vyloučil k
samostatnému projednání žaloby proti každému jednotlivému žalovanému, případně
do jednoho řízení vyloučil žaloby žalovaných, za něž o náhradě škody způsobené
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách
jedná jménem státu jedno ministerstvo či ústřední správní orgán (v daném
případě jde o Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo
práce a sociálních věcí). Obligatorní podmínkou pro uplatnění takového nároku u
soudu je však jeho předchozí projednání u orgánu státu, jak vyplývá z § 14
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se může poškozený domáhat
náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nároku
nebyl jeho nárok plně uspokojen. Pro posouzení takového nároku je v prvním
stupni věcně příslušný okresní soud podle § 9 odst. 1 občanského soudního řádu,
místně příslušným je obecný soud žalovaného. Je-li žalovaný stát, jde o okresní
soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle
zvláštního předpisu (§ 85 odst. 5 občanského soudního řádu). Vrchní soud dále
vyslovil závěr, že byla-li žaloba podána u soudu bez předběžného projednání
nároku u příslušného úřadu, jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve
smyslu § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu. Soud není v takovém
případě oprávněn meritorně rozhodnout, je však povinen postupovat podle § 104
odst. 1 občanského soudního řádu, tj. řízení zastavit a postoupit věc
příslušnému orgánu. K tomu Vrchní soud v Olomouci dodal, že „je zcela zřejmé,
že napadené rozhodnutí bylo vydáno v občanském soudním řízení, ač byl namístě
postup podle zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění. Za této situace Krajský
soud v Brně rozhodoval jako soud věcně nepříslušný, ačkoliv mu ve věci náleželo
v souladu s ústavním nálezem sp. zn. II. ÚS 1191/08 věc postoupit orgánu, do
jehož pravomoci náleží“.
Podle citovaného nálezu Ústavního soudu v případě, že
účastník podá k soudu žalobu na ochranu osobnosti, jíž se domáhá nemajetkové
újmy v penězích způsobené nezákonným rozhodnutím v občanském soudním řízení,
aniž by nejprve uplatnil svůj nárok u příslušného státního orgánu, je
povinností obecného soudu postupovat podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského
soudního řádu, tedy řízení zastavit a postoupit věc příslušnému úřadu. Jestliže
však obecný soud meritorně projedná a rozhodne, rozhoduje ve věci jako věcně a
místně nepříslušný soud a svým postupem porušujícím čl. 2 odst. 3 Ústavy ve
spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny poruší základní právo účastníka na zákonného
soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny.
5. Soud prvního stupně věc při právním posouzení věci konstatoval, že
Krajský soud v Brně v souladu s § 226 odst. 1 občanského soudního řádu
usnesením ze dne 23. 10. 2014, č. j. 25 C 33/2013-100, rozhodl o vyloučení
žalob každého jednotlivého žalovaného k samostatnému projednání (§ 112 odst. 2
občanského soudního řádu); toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 10. 2014.
Soud prvního stupně dále ve smyslu § 104 odst. 1 občanského soudního řádu
rozhodl o zastavení řízení a o postoupení věci po právní moci usnesení o
zastavení řízení příslušnému orgánu ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk, ve
spojení s § 6 odst. 1 OdpŠk. Za situace, kdy žaloba byla podána bez předběžného
projednání u příslušného úřadu a ve věci tak nebyly splněny podmínky podle §
103 a 104 odst. 1 OdpŠk, soud prvního stupně ve smyslu závazného právního
názoru Vrchního soudu v Olomouci vyjádřeného i v usnesení ze dne 9. 9. 2014, č.
j. 1 Co 189/2014-97, dále nečinil závěry k otázkám vad žaloby, osvobození
žalobce od soudních poplatků, ustanovení zástupce žalobci z řad advokátů a
podobně.
6. Odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu zjistil následující
skutečnosti, v zásadě se však jedná o doplnění skutkového stavu, jak jej
zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud upřesnil, že žalobce se podanou
žalobou domáhal po 25 státních orgánech, aby se zdržely dalšího poškozování
jeho dobrého jména a společně a nerozdílně mu nahradily nemajetkovou újmu ve
výši 3 000 000 Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2013, č. j.
25 C 33/2013-7, bylo žalobci uloženo doplnit konkrétní skutková tvrzení ve
vztahu ke každému ze žalovaných, a byla mu k tomu poskytnuta lhůta v délce 5
dnů ode dne doručení, přičemž po marném uplynutí soud prvního stupně usnesením
ze dne 30. 12. 2013, č. j. 25 C 33/2013-29, podání žalobce ze dne 11. 12. 2013
odmítl podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu. Po podání odvolání proti
tomuto usnesení žalobce doplnil skutková tvrzení podáním ze dne 30. 12. 2013,
doručeným soudu prvního stupně dne 3. 1. 2014, a podáním ze dne 1. 2. 2014,
doručeným soudu prvního stupně dne 3. 2. 2014. Vrchní soud v Olomouci na
základě odvolání žalobce usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 107/2014-92,
usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí žalobcova podání zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, protože podle skutkových tvrzení uvedených v žalobě a
jejím doplnění dospěl k závěru, že nejde o žalobu na ochranu osobnosti, ale o
žalobu na náhradu škody způsobené žalobci výkonem veřejné moci, když podle
skutkových tvrzení (jakkoli přes svou obsáhlost nekonkrétních) lze dospět k
závěru, že žalobce napadá nesprávný úřední postup žalovaných státních orgánů.
Odvolací soud rovněž zjistil, že podmínkou pro uplatnění takového nároku u
soudu je jeho předchozí projednání u orgánu státu (v této věci u Ministerstva
vnitra), jak vyplývá z § 14 odst. 3 OdpŠk, a věcně příslušný k projednání a
rozhodnutí této věci je obecný soud žalovaného. Podá-li žalobce žalobu u soudu,
aniž své nároky předtím projednal s orgány státu, je povinností obecného soudu
postupovat podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu, řízení zastavit a po
právní moci tohoto rozhodnutí věc postoupit příslušnému orgánu, jak ostatně
vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08.
Krajskému soudu v Brně bylo tedy uloženo, aby vyloučil k samostatnému řízení
věci vedené proti každému ze žalovaných a posléze o každém z nároků rozhodl v
intencích právního názoru odvolacího soudu. Krajský soud v Brně tak nejprve
usnesením ze dne 23. 10. 2014, č. j. 25 C 33/2013-100, které nabylo právní moci
dne 31. 10. 2014, vyloučil věci směřující proti každému ze žalovaných k
samostatnému řízení a poté vydal napadené usnesení ze dne 27. 11. 2014, č. j.
25 C 13/2014-37.
7. Odvolací soud po právní stránce zhodnotil, že soud prvního stupně v
odvoláním napadeném rozhodnutí postupoval v souladu se závěry usnesení Vrchního
soudu ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 107/2014-92, a rovněž, že tento postup je
zcela v souladu jak s předpisy hmotného práva (když § 14 odst. 3 OdpŠk stanoví,
že uplatnění nároku na náhradu škody podle uvedeného zákona je podmínkou pro
případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu), tak i s předpisy
procesního práva (pokud podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu, jde-li o
takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví,
a nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud
postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu;
právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají přitom zachovány). Odvolací
soud proto napadené usnesení jako věcně správné v souladu s ustanovení § 219
občanského soudního řádu potvrdil, když vadami netrpí ani v části týkající se
náhrady nákladů řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu „odvoláním“
ze dne 30. 3. 2015 (č. l. 56), přičemž k výzvě soudu v podání ze dne 4. 11.
2015 (č. l. 61) vysvětlil, že svým podáním ze dne 30. 3. 2015 zamýšlel podat
dovolání proti napadenému usnesení. Uvedená podání žalobce sepsal sám, zároveň
však požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Ustanovený advokát
následně ve lhůtě doplnil dovolání žalobce podáním ze dne 22. 1. 2019 (č. l.
183).
9. Žalobce má za to, že názor odvolacího soudu je zcela v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který v minulosti opakovaně
uvedl, že pokud poškozený neuplatnil požadovaný nárok nejdříve u státního
orgánu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínek řízení. Nejvyšší soud
například v rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněném
pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že pokud by
nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení nebyl před
uplatněním žaloby u soudu předběžně projednán u příslušného ministerstva, měl
by soud tento nedostatek podmínky řízení, jenž je odstranitelný, řešit postupem
podle § 104 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy řízení zastavit až poté, co
učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku. Nejvyšší soud se obdobně
vyjádřil také v rozsudku ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007, ve
kterém uvedl, že byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného
projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný
nedostatek podmínky řízení a namístě je postup podle § 104 odst. 2 občanského
soudního řádu. Nejvyšší soud se rovněž v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn.
30 Cdo 1813/2016, vyjádřil také k nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1191/2008, přičemž názor uvedený v předmětném nálezu Ústavního
soudu označil za vnitřně rozporný a zjevně nesprávný.
10. Z uvedeného podle žalobce vyplývá, že odvolací soud nepostupoval v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když potvrdil jako
správný postup soudu prvního stupně, který řízení podle § 104 odst. 1
občanského soudního řádu bez dalšího zastavil, neboť nesprávně považoval
skutečnost, že nárok nebyl uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní
správy, za neodstranitelnou překážku v řízení, namísto překážky odstranitelné.
Podle shora popsaného názoru Nejvyššího soudu měl odvolací soud rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušit a nařídit postup podle § 104 odst. 2 občanského
soudního řádu. S ohledem na skutečnost, že totožným nesprávným právním názorem
trpí jak usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně,
žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému
soudu v Brně k dalšímu řízení v souladu s § 243e odst. 2 větou druhou
občanského soudního řádu.
11. Žalobce rovněž poznamenal, že v mezidobí již byl nárok žalobce
předběžně uplatněn, což potvrzuje přípisem Ministerstva vnitra ze dne 21. 4.
2015, sp. zn. MV-145718-15/P-2014, v důsledku čehož došlo k odpadnutí překážky,
která bránila meritornímu projednání věci a soud prvního stupně tak může v
řízení řádně pokračovat.
12. Nutno dále dodat, že podáními ze dne 21. 9. 2019 a ze dne 8. 11.
2019 žalobce vznesl námitky podjatosti vůči soudcům senátu 30 Cdo Nejvyššího
soudu, jež sám sepsal. Ministerstvo vnitra ve vyjádření k dovolání ze dne 31.
7. 2019 konstatovalo, že poté, co bylo řízení o náhradu škody a nemajetkové
újmy pravomocně zastaveno, projednalo žádost žalobce o náhradu újmy podle § 14
OdpŠk a dopisem ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. MV-145718-15/P-2014, „požadovanou
omluvu a odškodnění ve výši 100 000 Kč“ odmítlo. Ministerstvo vnitra
upozornilo, že žalobce podal dovolání ze dne 22. 1. 2019 a napadené usnesení
bylo vydáno dne 25. 2. 2015. Ministerstvo vnitra se proto domnívá, že dovolání
je podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty ve smyslu § 240 odst. 1
občanského soudního řádu a Nejvyššímu soudu navrhlo dovolání odmítnout.
13. Žalobce v replice k vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 21. 10.
2019 označil námitku opožděnosti podaného dovolání za zcela nedůvodnou a
účelovou. Žalobce totiž podal dovolání již dne 25. 2. 2015 (správně 1. 4. 2015
– pozn. Nejvyššího soudu), kdy spolu s tímto úkonem žalobce s ohledem na
zákonem stanovené obligatorní právní zastoupení požádal o ustanovení zástupce
pro dovolací řízení. Ke konečnému rozhodnutí o této žádosti došlo až dne 20.
12. 2018, kterým byl žalobci ustanoven zástupce uvedený v záhlaví. Toto
usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 21. 12. 2019 (správně 21.
12. 2018 – pozn. Nejvyššího soudu) a s ohledem na odvolací lhůtu nenabylo
právní moci dříve než dne 5. 1. 2019. Od právní moci usnesení započala
dvouměsíční zákonná lhůta k doplnění dovolání běžet znovu ve smyslu ustanovení
§ 241b odst. 3 části věty druhé za středníkem občanského soudního řádu. Podání
ze dne 22. 1. 2019 proto nelze hodnotit jako opožděné, když tímto podáním
žalobce pouze precizoval své dříve podané dovolání prostřednictvím právního
zástupce, jak to předpokládá zákon.
14. Generální inspekce bezpečnostních sborů ve svém vyjádření k dovolání
ze dne 20. 4. 2020 poukázala na to, že sama je organizační složkou státu a
účetní jednotkou. Její příjmy a výdaje tvoří samostatnou kapitolu státního
rozpočtu. Její ředitel plní funkci vedoucího organizační složky. Žalobce však
označuje žalovanou jako „Ministerstvo vnitra ČR – Generální inspekce
bezpečnostních sborů“. Toto označení považuje za matoucí, neboť není patrno,
zda žalovanou je Ministerstvo vnitra nebo Generální inspekce bezpečnostních
sborů, což jsou dvě rozdílné organizační složky státu. Má proto za to, že
nejsou splněny základní zákonné podmínky pro řízení před Nejvyšším soudem.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Jak již bylo shora uvedeno, žalobce proti napadenému usnesení
odvolacího soudu podal „odvolání“ ze dne 30. 3. 2015, které bylo soudu doručeno
dne 1. 4. 2015 (č. l. 56). K výzvě soudu následně v podání ze dne 4. 11. 2015
(č. l. 61) žalobce vysvětlil, že svým podáním ze dne 30. 3. 2015 zamýšlel podat
dovolání proti napadenému usnesení. Uvedená podání žalobce sepsal sám, zároveň
však požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Teprve usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2018, č. j. 25 C 13/2014-179, byl žalobci
ustanoven zástupce pro předmětné dovolací řízení. Toto usnesení nabylo právní
moci dne 12. 1. 2019. Ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 části věty druhé za
středníkem o. s. ř. od právní moci usnesení o ustanovení zástupce pro dovolací
řízení počala žalobci znovu běžet dvouměsíční zákonná lhůta k doplnění
dovolání. Doplnil-li tedy právní zástupce žalobce dne 22. 1. 2019 (č. l. 183)
dovolání žalobce podané dne 1. 4. 2015 (v souvislosti s podáním žalobce ze dne
4. 11. 2015), Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo doplněno v zákonem
stanovené lhůtě.
17. Dovolání tedy bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda v případě, že nárok na
náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku výkonu veřejné moci nebyl před
podáním žaloby předběžně uplatněn u příslušného ministerstva, jde o
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Tuto
otázku odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu
uvedeného v § 6 (odst. 1). Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný,
postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného
uplatnění jsou v tomto případě zachovány (odst. 2). Uplatnění nároku na náhradu
škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu
škody u soudu (odst. 3). Je-li pro posouzení nároku na náhradu škody nezbytné
zohlednit okolnosti, k nimž má v rámci své činnosti přístup úřad nebo jiný
orgán veřejné moci, který není k jeho projednání příslušný, poskytne tento úřad
nebo jiný orgán veřejné moci příslušnému úřadu nezbytnou součinnost; to platí
pro řízení před soudem obdobně (odst. 4).
23. Podle § 104 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení,
který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů
nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o
zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby
(návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány (odst. 1). Jde-li o
nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná
opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o
věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví
(odst. 2).
24. Stejně jako v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1813/2016
(v této věci), i nyní Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek ze dne 17. 6. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž dospěl k závěru, že „jestliže by nárok na
náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení nebyl před uplatněním
žalobou u soudu předběžně projednán u příslušného ministerstva, měl by soud
tento nedostatek podmínky řízení, jenž je odstranitelný, řešit postupem podle
ust. § 104 odst. 2 o. s. ř. – řízení zastavit, samozřejmě teprve poté, co
učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (srov. např. R 20/1981 s. 142, R
28/1978 k § 9 zákona č. 58/1969 Sb.).“ Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i v
rozsudku ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007: „Jak soudní praxe již
dříve dovodila (a jak vyplývá z aktuálně platného ustanovení § 14 odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb.), byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez
předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o
odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 103 a 104 o. s.
ř. a namístě je postup soudu podle § 104 odst. 2 o. s. ř., jenž v případě
neodstranění tohoto nedostatku vede k zastavení řízení (srov. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, publikovaný v
sešitu 9-10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod č. 28,
obdobně též ve zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR
publikované v sešitu 9-10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981,
pod č. 20).“
25. Z judikatury Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že až na výjimky, které
však na posuzovanou věc nedopadají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1679/14)
je požadavek na předběžné projednání nároku obligatorní podmínkou pro uplatnění
nároku u soudu a pokud tak žalobce nepostupoval, je namístě postup podle § 104
odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp.
zn. 30 Cdo 532/2013, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25
Cdo 197/2010 a ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007), tedy učinění
vhodných opatření k odstranění této překážky a v případě nezdaru zastavení
řízení (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3226/2013).
26. K tomu Nejvyšší soud dodává, že soud zároveň nemá povinnost následně
věc postoupit, neboť tato povinnost se dotýká pouze neodstranitelných
nedostatků podmínek řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. I podle judikatury
Nejvyššího soudu (i nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS
1191/08) se v případě neuplatnění nároku proti státu předběžně u příslušného
orgánu jedná o odstranitelnou překážku řízení (lze ji odstranit právě
uplatněním nároku u příslušného orgánu). Z uvedeného tedy vyplývá, že se v dané
situaci použije úprava v § 104 odst. 2 o. s. ř., která povinnost věc po
zastavení řízení postoupit nestanoví (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 3226/2013). Opačné závěry vyjádřené ve zmíněném nálezu
Ústavního soudu jsou proto vnitřně rozporné a zjevně nesprávné.
27. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené, stejně jako v usnesení ze
dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1813/2016, dospěl k závěru, že odvolací soud
postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže dovodil, že
absence uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy před podáním žaloby u
příslušného ministerstva je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a
postupoval-li odvolací soud v dané situaci jinak, než podle § 104 odst. 2 o. s.
ř.
28. Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je
věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a
místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle
zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím
příslušného soudu.
29. Podle § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka,
proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
30. Podle § 85 odst. 5 o. s. ř. je obecným soudem státu okresní soud, v
jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního
právního předpisu, a nelze-li takto místně příslušný soud určit, soud, v jehož
obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.
31. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného,
popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v
jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
32. Žalobce v žalobě podané dne 12. 12. 2013 provedl volbu místně
příslušného soudu ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. tím, že uvedl, že podává
žalobu na ochranu osobnosti u Krajského soudu v Brně, neboť věc spadá do jeho
rozhodovací pravomoci v daném regionu, kde došlo k protiprávnímu jednání vůči
žalobci a kde tento byl nucen toho jednání strpět. Vrchní soud v Olomouci však
následně usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 107/2014-92, vyslovil, že
nejde o žalobu na ochranu osobnosti, ale o žalobu z titulu nezákonného
rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. Ve
věcech ochrany osobnosti přitom byly v době podání žaloby podle § 9 odst. 2
písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.
12. 2013, k řízení v prvním stupni příslušné krajské soudy. To však neplatí ve
sporech o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem, v nichž vždy byly k řízení v prvním stupni
příslušné okresní soudy.
33. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 5 Cmo
47/2003 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, č. 12/2004, s. 454), uvedl, že
právo volby místní příslušnosti dané na výběr podle § 87 o. s. ř. přísluší jen
žalobci. Pokud ten tohoto práva nevyužije třeba i tím, že podá žalobu u soudu,
který místně příslušný být vůbec nemůže, nepřísluší tuto volbu vykonat ani
soudu ani žalovanému.
34. Rovněž v odborné literatuře není pochybností o tom, že volba mezi
obecným a na výběr daným soudem přísluší pouze žalobci (srov. DRÁPAL, L.,
BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 567, dále jen „Komentář“). Jakmile je žaloba
doručena soudu, nemůže žalobce již provedenou volbu měnit, neboť tomu brání
zásada perpetuatio fori vyjádřená v § 11 odst. 1 o. s. ř. [srov. Komentář, s.
567; shodně HANDL, V., RUBEŠ, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha:
Panorama, 1985, s. 379, a HRÁDEK, J. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád
(§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016,
s. 358]. Procesní věda pak výslovně hovoří o konsumaci práva žalobce zvolit
místně příslušný soud jako o jednom z účinků zahájení řízení (WINTEROVÁ, A.,
MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 7. vydání. Praha: Linde, 2014, s.
331). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li právo volby místně příslušného soudu
okamžikem zahájení řízení vyčerpáno, nemůže být později žádným subjektem – tedy
ani soudem – vykonáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 1389/2016).
35. Podal-li tedy žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně, přičemž tento
soud nemůže být místně příslušným soudem, je třeba dospět k závěru, že žalobce
řádně nevyužil možnosti učinit volbu místně příslušného soudu ve smyslu § 87
písm. b) o. s. ř. Místně příslušným projednat a rozhodnout věc žalobce je proto
obecný soud žalované podle § 85 odst. 5 o. s. ř.
36. Nejvyššímu soudu je rovněž známo z jeho úřední činnosti, že žalobce
opakovaně vznáší nezdůvodněné námitky podjatosti soudců senátu 30 Cdo
Nejvyššího soudu. Opakované nezdůvodněné námitky podjatosti soudců senátu 30
Cdo Nejvyšší soud považuje za zneužití procesních práv žalobce, které ve shodě
s ustanovením § 2 a § 6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany. Podle odborné
literatury zneužití procesního práva může mít jak podobu snahy získat výhodu
nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení.
Má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li
stanoveno jiné řešení, pak se k němu ve shodě s ustanovením § 41 odst. 3 o. s.
ř. jako k nepřípustnému nebude přihlížet [k tomu srov. LAVICKÝ, P. a kol.
Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1.
vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 9-10.]. Nejvyšší soud proto k námitce
podjatosti soudců senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu nepřihlížel.
37. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému usnesení odvolacího soudu
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení
usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního
stupně.
38. Nejvyšší soud rovněž podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.
rozhodl o postoupení věci obecnému soudu žalované; věcně a místně příslušným
soudem v dané věci je Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud rozhodující v
občanském soudním řízení v prvním stupni (srov. § 9 odst. 1 o. s. ř.).
39. V rámci nového projednání věci Obvodní soud pro Prahu 7 umožní
projednání nároku žalobce příslušnou organizační složkou státu, případně po
dobu předběžného projednání řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
přeruší, a po odpadnutí překážky ve věci rozhodne.
40. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto usnesení vyslovenými.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu