30 Cdo 878/2025-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení částky 145 851,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 172/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2024, č. j. 28 Co 262/2024-125, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 942 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Krampery.
1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 145 851,30 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím Městského úřadu Vrchlabí o zadržení jeho řidičského průkazu, jakož i nesprávným úředním postupem zmíněného úřadu spočívajícím v zahájení a vedení řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jehož se měl žalobce dopustit. Požadovaná částka zahrnovala jednak částku 122 256,30 Kč, na níž žalobce vyčíslil ušlý zisk připadající na dobu ode dne zadržení řidičského průkazu při silniční kontrole dne 28. 1. 2022 do dne 7. 6. 2022, kdy mu byl řidičský průkaz po pravomocném zastavení řízení o zadržení žalobcova řidičského průkazu Krajským úřadem Královehradeckého kraje vrácen, tedy na dobu více než čtyř měsíců, po níž žalobce nemohl vykonávat svou podnikatelskou činnost spočívající v provozování osobní silniční motorové dopravy, a jednak částku 23 595 Kč představovanou náklady žalobcova právního zastoupení v řízení o zadržení jeho řidičského průkazu i v řízení o zmíněném přestupku.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2024, č. j. 18 C 172/2023-84, žalobu co do částky 122 256,30 Kč s příslušenstvím (připadající na náhradu ušlého zisku) zamítl (výrok I) a současně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci zbývající částku 23 595 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 10. 7. 2023 do zaplacení (výrok II) a o tom, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci také částku 122 256,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 10. 7. 2023 do zaplacení, přičemž ve vyhovujícím výroku II tento rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě bylo vyhověno též ve vztahu k požadavku na náhradu ušlého zisku ve výši 122 256,30 Kč s příslušenstvím, napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka údajného nesplnění „prevenční povinnosti“, jehož se měl žalobce dle přesvědčení žalované dopustit tím, že si po dobu zadržení svého řidičského průkazu nezajistil příjem z jiné (náhradní) výdělečné činnosti, a které mělo vést odvolací soud k aplikaci § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), v souladu s nímž mu náhrada ušlého zisku neměla být přiznána, a s tím související otázka vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím správního orgánu o zadržení žalobcova řidičského průkazu a vznikem této škody, tj. otázky při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4512/2011, a dále usnesením ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4921/2008, nebo ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1408/2009, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že právní úprava obsažená v § 2902 a § 2903 odst. 1 o. z. je projevem základních principů soukromého práva, podle nichž má každý především chránit své zájmy, a nikoli jen trpně přihlížet, jak jeho újma vzniká nebo se zvětšuje. Při posuzování, co je přiměřené a co vybočuje z úkonů nutných k zabránění vzniku újmy, bude třeba brát v úvahu především chráněný zájem a jeho hodnotu. Pro takové posouzení platí, že čím vyšší je hodnota chráněného zájmu, přesnější jeho určení a jeho očividnost, tím rozsáhlejší je jeho ochrana.
Přiměřenost přitom bude posuzována z objektivního hlediska, tedy při zohlednění jednání rozumné třetí osoby v postavení ohroženého, přičemž platí, že nikdo není povinen předvídat protiprávní jednání druhé osoby, leda by se jeho existence či potencionalita podávaly z konkrétních okolností případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020). Újma tak hrozí v případech, kdy z hlediska objektivního chápání rozumnou osobou existuje reálné nebezpečí, že vznikne bezprostředně nebo v reálně očekávatelné budoucnosti, nebude-li provedeno konkrétní jednání, které hrozbu újmy odvrátí.
K tíži ohroženého se přitom přičítá chování, kterým vyvolá újmu nebo nezmírní její dopady. Zákon však neklade na ohroženého neúměrné požadavky; k tíži se mu přičítá pouze, nezakročí-li způsobem přiměřeným konkrétním okolnostem případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. 33 Cdo 665/2024). Úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, se tak odvíjí od konkrétních okolností daného případu, po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 525/2018).
9. Odvolací soud na základě skutkových zjištění, která v řízení učinil a jejichž správnost nelze v dovolacím řízení revidovat (viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), dospěl k závěru, že se žalobce na vzniku škody podílel jen v zanedbatelné míře, pročež jakékoliv omezování jeho nároku na náhradu škody by bylo nespravedlivé. Míru žalobcovy spoluúčasti přitom zhodnotil po přihlédnutí k tomu, že žalobce, který v oboru silniční motorová doprava osobní podnikal již od roku 2017, v době prvních dvou měsíců po odebrání řidičského průkazu upřednostnil věnovat se aktivně tomu, aby mu byl řidičský průkaz navrácen, a aby tak doba jeho (nezákonného) odebrání, jež mu ve výkonu podnikatelské činnosti bránilo, byla co možná nejkratší. Současně odvolací soud zohlednil i to, že tato žalobcova snaha se na konci uvedené doby jevila jako úspěšná, neboť z prvního rozhodnutí Krajského úřadu Královehradeckého kraje, jímž bylo zrušeno v pořadí první rozhodnutí Městského úřadu Vrchlabí o zadržení žalobcova řidičského průkazu, žalobce nabyl oprávněný dojem, že mu bude řidičský průkaz v dohledné době skutečně navrácen a jeho podnikání tak bude moci záhy dále pokračovat. Skutečnost, že se tak stalo až za další dva měsíce, přitom byla způsobena vydáním dalšího nezákonného rozhodnutí Městského úřadu Vrchlabí, proti němuž se žalobce opět aktivně bránil (viz bod 28 odůvodnění napadeného rozsudku). Závěr odvolacího soudu, podle kterého je žalobcův podíl na vzniku újmy, jejíž náhrady se v řízení domáhá, zanedbatelný, pokud si v uvedené době vedle aktivit směřujících k co nejrychlejšímu znovuobnovení své původní podnikatelské činnosti nesnažil zajistit též náhradní zdroj příjmu, tak vychází z adekvátního zhodnocení uvedených konkrétních okolností případu, a to i z pohledu délky doby, po kterou překážka v žalobcově podnikatelské činnosti trvala, čímž současně výše uvedené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela konvenuje.
10. Namítá-li žalovaná, že odvolací soud nezohlednil její procesní obranu poukazující na nedostatečné důkazní podložení výše nároku, který na předmětný ušlý zisk připadá, pak za situace, kdy ve vztahu k této procesněprávní otázce nevymezila konkrétní důvod přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., by dovolací soud mohl k této její námitce přihlédnout pouze v intencích § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo rozvedeno výše, v daném případě splněna není.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny žalobcova advokáta za zmíněné vyjádření ve výši 6 940 Kč [§ 7, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 1 552 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu