28 Cdo 1408/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobce Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
29.795,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
20 C 116/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12.11.2008, č. j. 51 Co 289/2008-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20.2.2008,
č.j. 20 C 116/2007-24, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení
povinnosti žalované uhradit jí částku 29.795,20 Kč s příslušenstvím. Učinil tak
v řízení, v němž žalobce tvrdil, že v důsledku nesprávného úředního postupu ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) byl nucen vynaložit
částku ve výši 3.821,60 Kč, a to jako náklady soudnímu exekutorovi JUDr. Markétě Havlíkové a dále náklady, které měl zaplatit povinný státní podnik
TESLA VÚST, s.p. žalobci, které mu nezaplatil a ani nemohl zaplatit s ohledem
na prokázanou naprostou absenci majetku. Stalo se tak v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Nc 15023/2002 u Obvodního soudu pro Prahu 4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původně žalobce podal dne 11.3.2003
žalobu proti žalované o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Tu
odůvodnil tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.10.1998,
sp.zn. 18 C 370/91 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp.zn. 21 Co
214/99 a sp.zn. 21 Co 215/2000, který nabyl právní moci dne 13.6.2000, byla
Výzkumnému ústavu sdělovací techniky TESLA s.p. uložena povinnost zaplatit
žalobci pohledávku ve výši 270.144,60 Kč spolu s příslušenstvím. Státní podnik
TESLA VÚST však žalobci po právní moci rozsudku nic nezaplatil a na písemné
urgence nereagoval. Dne 6.12.1999 byl státní podnik TESLA VÚST bez likvidace
zrušen z důvodu, že nemá žádný majetek a jeho majetek byl převeden na jiné
subjekty. Řízení o zaplacení uvedených částek bylo zahájeno v říjnu 1991 a
nesprávný úřední postup žalobce spatřuje v průtazích vzniklých v řízení, když
nebylo v přiměřené lhůtě rozhodnuto a žalobci v důsledku této nečinnosti
vznikla škoda, která představuje přiznanou částku pravomocným rozhodnutím. Soud
prvního stupně žalobě vyhověl a k odvolání žalované byl rozsudek potvrzen
rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 16.9.2005, č.j. 35 Co 249/2005-672. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že byly splněny předpoklady odpovědnosti
státu za nesprávný úřední postup orgánů státu podle zákona při výkonu veřejné
moci, který byl spatřován ve skutečnosti, že zpracování znaleckého posudku v
nalézacím řízení trvalo téměř 2 roky a samotné řízení téměř 9 let. Oba soudy
příčinnou souvislost mezi škodou a průtahy v řízení dovodily z toho, že nebýt
průtahů, mohl se žalobce domoci svých nároků vůči povinnému státnímu podniku v
době, kdy měl ještě postižitelný majetek. Rozsudky nabyly právní moci dne
31.10.2005. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.8.2006, č.j. 13 Nc
15023/2002-25 byla exekuce nařízena usnesením téhož soudu ze dne 23.4.2002,
č.j. 13 Nc 15023/2002-6 zastavena a oprávěnému byla uložena povinnost nahradit
soudní exekutorce JUDr. Markétě Havlíkové náklady exekuce 3.821,60 Kč a
povinnému uložena povinnost nahradit oprávněnému částku 25.973,60 Kč.
Uvedené
usnesení nabylo právní moci dne 14.9.2006 a exekuce byla zastavena na návrh
oprávněného, kterým byl žalobce a který svůj návrh odůvodnil tak, že šetřením
exekutora bylo zjištěno, že povinný nemá žádný postižitelný majetek a
pohledávka byla uhrazena státem jako náhrada škody způsobené nesprávným úředním
postupem. Dopisem ze dne 7.11.2006 a 4.2.2008 požádal žalobce žalovanou o
náhradu škody. Věc posoudil podle ustanovení § 13 odst. 1,2 zákona č. 82/1998
Sb. a dospěl k závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku. Argumentoval tím, že
žalobce požaduje náhradu škody představující náklady, které mu vznikly v
exekučním řízení, vedeném z jeho strany proti státnímu podniku TESLA VÚST z
důvodu, aby v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp.zn. 26 C 34/2003
byla prokázána skutečnost, že státní podnik TESLA VÚST neměl žádný postižitelný
majetek a žalobce tak nemohl svůj nárok uspokojit. Podle soudu prvního stupně
předpokladem odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je
existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody
a příčinná souvislost mezi výše uvedenými, když tato odpovědnost je založena na
objektivním principu, neboť vzniká bez zřetele bez zavinění. Dovodil, že k
žádnému nezákonnému rozhodnutí nebo nesprávnému úřednímu postupu ve věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 13 Nc 15023/2002 nedošlo. Zaujal
názor, že pokud žalobce zahájil řízení proti státu u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp.zn. 26 C 34/2003, bylo jeho povinností prokázat v tomto řízení splnění
předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Pro splnění podmínky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a
vznikem škody bylo významné, aby žalobce prokázal, že nebýt nesprávného
úředního postupu, tak pohledávku za svým dlužníkem (TESLA VÚST) mohl uspokojit
i v rámci exekuce nebo výkonu rozhodnutí. Bylo tedy na žalobci, aby v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 26 C 34/2003 tyto skutečnosti
prokázal a zároveň i náklady, které mu v souvislosti s vedením uvedené exekuce
vznikly, také náležitě uplatnil a požadoval jejich zaplacení. Zaujal názor, že
náklady, které mu vznikly v souvislosti s prokázáním skutečnosti, že i exekuce
proti jeho dlužníkovi byla s ohledem na nemajetnost dlužníka neúspěšná, jsou
náklady podle § 137 odst. 1 o.s.ř., které měl žalobce v předmětném řízení
řádným způsobem a včas uplatnit. Vyslovil, že v exekučním řízení soud již
žádný nesprávný úřední postup ani nezákonné rozhodnutí neshledal, což žalobce
ani netvrdil. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno splnění předpokladů pro
vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
12.11.2008, č. j. 51 Co 289/2008-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním
posouzením. Podle odvolacího soudu žalobce v tomto řízení odvíjí svůj nárok od
nákladů, které mu vznikly v exekučním řízení, které mu vznikly v exekučním
řízení, které zahájil u Obvodního soudu pro Prahu 4 a které bylo vedené pod
sp.zn. 13 Nc 15023/2002. Odpovědnost žalované odvíjel od ustanovení § 5 písm.
b) zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného před
Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp.zn. 18 C 370/91 s tím, že se jedná o tzv.
pokračující škodu. Odvolací soud vyslovil, že žalobci byla přiznána náhrada
škody proti žalované právě v důsledku nesprávného úředního postupu s ohledem na
průtahy v tomto řízení a byla mu přisouzena pohledávka ve stejné výši, kterou
měl přiznanou vůči TESLA VÚST, s.p. a která byla pro něj nedobytná. Pokud
žalobce při vědomosti všech skutečností (zrušení státního podniku v roce 1999
rozhodnutím ministra obchodu a průmyslu právě pro nedostatek majetku tohoto
podniku) zahájil, resp. podal v roce 2002 návrh na nařízení exekuce proti
povinnému, jednalo se o jednání z jeho vlastního rozhodnutí, bez toho, že by se
jako oprávněný choval s přiměřenou opatrností, kterou po něm lze spravedlivě
požadovat. Zaujal názor, že v dané věci nejsou splněny podmínky ustanovení § 5
zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého stát odpovídá za podmínek stanovených
zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v
občasném soudním řízení, ve správním řízení nebo v trestním řízení, b)
nesprávným úředním postupem. Podle odvolacího soudu v dané věci nebylo vydáno
žádné rozhodnutí, které by bylo následně pro nezákonnost zrušeno, ani se
nejednalo o nesprávný úřední postup. Na straně žalobce sice došlo v důsledku
zastavení exekučního řízení ke zmenšení majetku na jeho straně, nestalo se tak
však v důsledku nesprávného úředního postupu. Zjištěný nesprávný úřední postup
u Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp.zn. 18 C 370/91, byl již
řešen v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 34/2003, kde z
tohoto titulu byl nárok žalobce plně uspokojen. Dospěl k závěru, že majetková
újma žalobci vzniklá v souvislosti s exekučním řízení netvoří
žádnou ,,pokračující“ škodu, nýbrž zcela samostatnou újmu, proto žalovaná za
tuto újmu žalobci neodpovídá.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že
za otázku zásadního právního významu je třeba považovat otázku, zda pod pojem
náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu spadá i situace, kdy
žalobce (jako věřitel z platné pohledávky) na doporučení soudu podal návrh na
provedení exekuce proto, že tímto způsobem měl ověřit nemajetnost dlužníka,
ohledně něhož ve veřejném rejstříku (obchodním rejstříku) byl uveden
mnohamilionový majetek. Přitom mu škoda vznikla až po proběhnuvším exekučním
řízení a poté, co bylo skončeno předtím probíhající řízení proti žalované, v
níž se mu dostalo náhrady za průtahy v řízení. Podle dovolatele náklady na
proběhlé exekuční řízení byl nucen vynaložit až po právní moci rozhodnutí
Obvodního soudu pro Prahu 4 o zastavení exekučního řízení, kterou vznikla tato
část škody a od té doby je možné ji uplatňovat. Namítal, že tyto náklady nebylo
možno uplatnit v původním řízení, neboť nalézací řízení pravomocně skončilo dne
15.11.2005, zatímco exekuční řízení skončilo až 14.9.2006. Vytýkal soudům obou
stupňů, že se správně nevypořádaly s tvrzenou příčinnou souvislostí mezi
průtahy v původním řízení o přiznání autorské odměny a škodou, spočívající v
přiznaných nákladech exekučního řízení. Poukazoval na skutečnost, že k exekuci
by vůbec nedošlo, kdyby nebyly průtahy v původním řízení o zaplacení autorské
odměny. V dovolání považoval za zásadní rozhodnutí Městského soudu v Praze ze
dne 2.12.2002, sp.zn. 55 Co 285/2008-34, v jehož odůvodnění považuje požadavek
žalobce na zaplacení částky 29.742,80 Kč za další škodu vzniklou z nesprávného
úředního postupu Obvodního soudu, kterou žalobce nemohl uplatnit v řízení o
náhradu škody proti státu vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť řízení
pravomocně skončilo dne 31.10.2005 a k vyčíslení nákladů zastavené exekuce
došlo usnesením ze dne 1.8.2006, tedy po skončeném řízení o náhradu škody vůči
státu. Podle dovolatele v předmětné kauze bylo již u Obvodního soudu pro Prahu
2 podáno celkem 15 shodných žalob, přičemž Městský soud v Praze jako soud
odvolací k odvolání žalobců, k posouzení otázky přiznání výše ,,další škody “
přistupuje nejednotně. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6.
2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by
byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k
takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §
237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
významné (určující).
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzované věci může být tudíž toliko prověření
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem (v dříve skončeném nalézacím
řízení) a vznikem tvrzené majetkové újmy (v důsledku vynaložení nákladů v
exekučním řízení), jakož i v otázce zavinění poškozeného, jež s touto otázkou
přímo souvisí.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel
(§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud
posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Ze skutkového vylíčení věci je patrno, že je uplatňován nárok z odpovědnosti za
škodu při výkonu veřejné moci způsobenou nesprávným úředním postupem. Odvolací
soud tudíž nepochybil, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav zvláštní právní
předpis upravující tento druh občanskoprávní odpovědnosti – zákon č. 82/1998
Sb. Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona (měla-li být
škoda způsobenou nesprávným úředním postupem; § 13 odst. 1), je třeba
současného splnění tří předpokladů: 1/ nesprávného úředního postupu, 2/ vzniku
majetkové újmy (škody) a 3/ příčinné souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a škodou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 129/1997, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 1,
ročník 2000).
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytným předpokladem
jejího vzniku příčinná souvislosti mezi právní skutečností, za níž se odpovídá
(tj. nesprávným úředním postupem), a vznikem škody. Majetková újma, jíž vznik
odůvodňuje účastník porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, je
odškodnitelná tehdy, jestliže porušení této povinnosti mělo dopad do majetkové
sféry účastníka, tedy bylo-li příčinou újmy spočívající v tom, že pohledávka
nebyla dlužníkem uspokojena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820).
Není-li stanoveno (zákonem č. 82/1998 Sb.) jinak, řídí se právní vztahy
upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (srov. § 26 zákona č. 82/1998 Sb.).
Není proto vyloučeno ani použití § 441 obč. zák., podle nějž „byla-li škoda
způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda
způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám“. V rozsahu, v jakém se sám
poškozený podílel na způsobení škody, není proto dána odpovědnost toho, kdo za
škodu odpovídá, jelikož chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za
škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí.
Způsobení škody poškozeným lze přitom spatřovat i v porušení obecné prevenční
povinnosti podle § 415 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4642).
Právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky vzniku odpovědnosti
státu za škodu tudíž nevybočuje z ustálené judikatury, pokládá-li odvolací soud
za jednu z rozhodujících podmínek též příčinnou souvislost mezi nesprávným
úředním postupem orgánu státu (zde soudu) a tvrzenou majetkovou újmou a zabývá-
li se i chováním poškozeného. Učiněný právní závěr, že majetkovou újmu
(zmenšení majetku žalobce v důsledku vynaložení nákladů na zjevně bezúspěšnou
exekuci vůči nemajetnému povinnému) si žalobce přivodil sám a že tato újma není
v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu v nalézacím řízení
(za který byl žalobce již dříve odškodněn), není zjištěným skutečnostem
nepřiměřený.
Závěr, že již v době podání návrhu na exekuci žalobce bezpečně věděl o
nemajetnosti svého dlužníka (povinného), je přitom závěrem skutkovým, který
není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem
dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalobci
k dispozici není.
Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobnou problematikou se Nejvyšší soud ČR
zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 30.3.2011, sp.zn. 28 Cdo 4921/2008, ze
dne 5.4.2011, sp.zn. 28 Cdo 792/2009, ze dne 4.5.2011, sp.zn. 28 Cdo 2506/2009
a ze dne 4.5.2011, sp.zn. 28 Cdo 2620/2009.
Na základě shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není
rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů tohoto
řízení právo nemá a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu