33 Cdo 665/2024-2078
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Moravské zemské knihovny v Brně se sídlem v Brně, Kounicova 996/65a (identifikační číslo 000 94 943), proti žalované Digitronic CZ s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Za Pasáží 1429 (identifikační číslo 481 68 017), zastoupené JUDr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o 187 212,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 111 C 27/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 9. 2023, č. j. 27 Co 174/2023-2034, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Žalobou z 12. 10. 2020 se žalobkyně po žalované domáhala 187 212,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody – ušlého zisku. Žalovaná porušila smluvní povinnost stanovit předpokládané hodnoty stavebních prací formou oceněného výkazu výměr – soupisu prací, a to v části dokumentace „Chlazení – nové kompresory“, kde chybně stanovila množství nového a likvidovaného chladiva. V důsledku tohoto pochybení žalobkyni ušel zisk, neboť nezískala část dotace z
Integrovaného regionálního operačního programu (dále též jen „IROP“). Okresní soud v Pardubicích v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, č. j. 111 C 27/2020-1960, uložil žalované zaplatit žalobkyni 187 212,50 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 1. 9. 2020 do zaplacení a nahradit ji na nákladech řízení 28 579,20 Kč. Rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 27 Co 174/2023-2034, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 990,20 Kč. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně prokázala předpoklady objektivní škodní odpovědnosti žalované podle § 2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“). Žalovaná porušila povinnost, k níž se zavázala ve smlouvě o dílo uzavřené s žalobkyní, které vznikla škoda (majetková újma) v podobě ušlého zisku, a mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody byla příčinná souvislost. K jednotlivým předpokladům vzniku povinnosti nahradit škodu odvolací soud uvedl, že žalovaná reálně neodhadla předpokládané množství (hodnotu) nového a likvidovaného chladiva dvou nových kompresorů v souladu s ustanovením § 16 odst. 2 a 6 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění zákona č. 368/2016 Sb., tj. účinném do 21.
5. 2017, ačkoli pravděpodobná hodnota byla zjistitelná z evidenčních knih. Projektovou dokumentaci v části SO 09 „Chlazení - nové kompresory“ vypracovala neúplně, přestože měla jednat s odbornou péčí (§ 5 odst. 1, § 2590 odst. 1 o. z.). Újmou na jmění v podobě ušlého zisku ve smyslu § 2894 odst. 1 a 2952 o. z. je i neobdržená (část) dotace (podpory), pokud jsou zajištěny veškeré předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí a do tohoto děje vedoucího k získání dotace (majetkového prospěchu) zasáhlo protiprávní jednání škůdce.
Žalobkyně mohla žádat o dotaci ve výši odpovídající žalované částce – tj. rozdílu hodnot chladiva stanovených nesprávně žalovanou a předpokládaných hodnot chladiva podle údajů evidenčních knih –, která by jí byla poskytnuta, pokud by žalovaná neporušila smluvní povinnost. Z obecných a specifických pravidel IROP pro žadatele a příjemce vyplývá, že dotace vyšší o žalovanou částku, kterou by – nebýt porušení smluvní povinnosti žalovanou – žalobkyně obdržela, mohla být použita na jiné činnosti financované z dotovaných prostředků.
Vyplacení vyšší podpory bylo reálně dosažitelné a hodnota majetku žalobkyně by se zvýšila použitím peněžních prostředků na jiné činnosti související s revitalizací stavby.
O tom, že projektová dokumentace bude sloužit i k žádosti o podporu IROP, žalovaná věděla a byla upozorněna na nemožnost změn či úprav v žádosti po jejím podání, tedy konkrétně na to, že chybné stanovení předpokládané hodnoty nového a likvidovaného chladiva se nevratně odrazí v žádosti o dotaci. Žalobkyně by žalovanou částku z podpory získala, mohla ji použít na další aktivity hrazené z prostředků IROP a nemusela by ji poskytovateli dotace vracet. Od předání díla – 17. 10. 2017 – nenastala žádná nová okolnost, která by působila jako výlučná a samostatná příčina vyvolávající vznik škody; porušení smluvní povinnosti žalovanou tedy bylo dominantní skutečností, bez níž by ke škodlivému následku nedošlo.
Škoda (ušlý zisk) byla – argumentuje odvolací soud – podle obvyklého chodu věcí adekvátním důsledkem porušení smluvní povinnosti. Okolnosti konkrétního případu vylučují spoluodpovědnost žalobkyně jako objednatelky ve smyslu § 2903 odst. 1 a § 2918 o. z., neboť její povinností nebylo údaje uvedené v projektové dokumentaci detailně kontrolovat a ověřovat, což by znamenalo přenášení odpovědnosti za vady díla; žádné okolnosti navíc nenasvědčovaly tomu, že by dílo mělo mít vady, proto po žalobkyni nebylo možné požadovat, aby proti (nepředvídatelnému) vzniku škody zakročila.
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná shledává jeho přípustnost v tom, že se odvolací soud při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „současně“ jde o právní otázky, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny: 1) zda zhotovitelka projektové dokumentace odpovídá za nemožnost financování jiné akce z úspor podpory určené na stavbu, 2) zda lze dovodit příčinnou souvislost mezi odpovědností zhotovitelky projektové dokumentace „za nezískání dotace ve větší výši“ a financováním hypotetické, konkrétně nespecifikované akce, jejíž realizace z podpory nebyla příjemkyní zamýšlena,
3) zda lze ušlý zisk vzniklý na základě dvou samostatných skutečností – nesprávné stanovení předpokládané hodnoty části zakázky žalovanou a nezahrnutí příslušné akce do žádosti o podporu žalobkyní – přičítat v plném rozsahu pouze žalované,
4) zda je pro závěr o porušení smluvní povinnosti relevantní skutečnost správného stanovení předpokládané ceny nového chladiva a likvidace starého chladiva nebo předpokládané hodnoty celé stavební části zakázky, 5) zda lze povinnost k náhradě škody dovodit i za situace, kdy podpora byla žalobkyni poskytnuta ve výši nesnížené v důsledku pochybení žalované při stanovení předpokládané ceny nového chladiva a likvidace starého chladiva pro účely žádosti o dotaci,
6) zda sankční krácení dotace je skutečností, která má vliv na výši škody vzniklé žalobkyni,
7) zda po upozornění žalované na vadu díla má žalobkyně před jeho užitím zakročovací povinnost,
8) zda skutečnostmi relevantními pro posouzení příčinné souvislosti jsou další okolnosti mající vliv na „tvorbu úspor“ v rámci dotace, „tj.
zejména předraženost stavební části zakázky a porušení zásad transparentnosti při výběru dodavatele stavební části zakázky“, 9) zda soud může za účastníka „dotvářet plnění povinnosti tvrzení a důkazní“ a zda účastník splní povinnost označit důkazy, jestliže je nepřiřazuje konkrétním tvrzením, ale uvede je „hromadně pro celé podání“. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba zamítá, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se s napadeným rozhodnutím ztotožnila a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Dne 10. 5. 2017 uzavřely účastnice smlouvu o dílo (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem byl závazek žalované (zhotovitelky) zhotovit žalobkyni (objednatelce) projektovou dokumentaci stavby „Revitalizace budovy MZK Kounicova“.
Sjednané dílo sloužilo žalobkyni pro projekt „Zkvalitnění služeb a ochrana fondu kulturního dědictví v MZK“ a současně pro potřeby podání žádosti o dotaci z Integrovaného regionálního operačního programu v oblasti kultury (jde o operační program, přes který se v České republice rozdělují peníze poskytnuté z evropských fondů). Bylo sjednáno, že žalovaná vyhotoví dokumentaci v samostatných částech – mimo jiných „Chlazení - nové kompresory“ – a u každé z nich stanoví předpokládanou hodnotu stavebních prací, dodávek a služeb s výkazem výměr.
Nebude-li možné určit přesný rozsah hodnoty stavebních prací, byla žalovaná povinna u takových položek stanovit hodnotu reálným odhadem „v rozsahu položek prací dle jednotného ceníku stavebních prací URS, který použije zhotovitel pro vypracování výkazu výměr v ceně položek stanovené jako předpokládaná hodnota veřejné zakázky na stavební práce dle § 16 z. č. 134/2016 Sb.“ [článek I odst. 3 písm. a) smlouvy]. Každá část dokumentace musí být vyhotovena v kvalitě splňující požadavky zadávací dokumentace pro provedení stavby podle vyhlášky č. 169/2016 Sb. Podle článku I odst.
12 smlouvy byla zhotovitelka povinna postupovat samostatně, odborně, s vynaložením veškeré péče k dosažení nejlepšího výsledku plnění ze smlouvy, řídit se příslušnými právními předpisy, normami ČSN, obecnými zvyklostmi v oboru a technickými normami a byla vázána i odůvodněnými pokyny žalobkyně. V části dokumentace SO 09 „Chlazení - nové kompresory“ žalovaná navrhla nové šroubové kompresory CLIMAVENETA FOCS - ME 1351 s chladícím výkonem 309 kW pracující (na rozdíl od původních zařízení LENNOX s chladivem R407c v množství 145 kg) s chladivem R134a (viz technická zpráva z 25.
7. 2017). V soupisu prací ze 7. 8. 2017 určila žalovaná cenu uvedené části dokumentace částkou 3 219 131,42 Kč včetně daně z přidané hodnoty a stanovila pravděpodobný rozsah chladiva 50 kg za 200 Kč/kg s tím, že přesný rozsah bude „dle skutečného množství“ (položka 20), a pravděpodobný rozsah likvidace chladiva 25 kg za 650 Kč/kg s tím, že přesný rozsah bude „dle skutečnosti“ (položka 27). Žalovaná dílo dokončila a předala 17. 10. 2017. Dne 12. 12. 2017 žalobkyně podala žádost o podporu IROP na projekt „Zkvalitnění služeb a ochrana fondu kulturního dědictví v MZK“ ve výši 80 103 150 Kč, tj. 85 % z částky 94 239 000 Kč (celková výše projektu byla vyčíslena na 95 662 446 Kč, z čehož 1 423 446 Kč tvořily nezpůsobilé výdaje, a ze zbylé částky 94 239 000 Kč bylo 14 135 850 Kč, tj. 15 % hrazeno z veřejných zdrojů, tj. státního rozpočtu).
Částka se – mimo jiné – odvíjela od žalovanou předpokládané hodnoty díla. Povinnou součástí žádosti byl položkový rozpočet stavby, tj. stanovení předpokládané hodnoty jednotlivých jejích částí, a žalobkyně mohla žádat pouze o takovou výši dotace, která vyplývala z žalovanou stanovené předpokládané hodnoty. Podle obecných a specifických pravidel IROP, s nimiž žalovaná byla seznámena, nebylo možné po podání žádosti o dotaci měnit její výši a chybné stanovení předpokládané hodnoty nebylo lze napravit.
Po přiznání podpory bylo možné přesunovat uspořené finanční prostředky z jedné části projektu na jinou část nejen v rámci stavby, ale i v rámci projektu týkajícího se dodávky či služby, případně použít uspořené prostředky na rozšíření stávajících aktivit. Dotace byla příjemci poskytnuta na základě skutečně vynaložených, odůvodněných a řádně prokázaných výdajů (maximální možná výše byla stanovena na 123 282 000 Kč). Rozhodnutím ministra kultury č. 7/2018 z 15. 5. 2018 vydaným na základě dopisu ředitele ŘO IROP č. j.
1382/2018 55/1 ze 7. 3. 2018 byla žalobkyni podpora přiznána. V zadávacím řízení podle zákona č. 134/2016 Sb. uzavřela žalobkyně jako objednatelka 15. 4. 2019 smlouvu o dílo se společností T o c h á č e k spol. s r. o. (zhotovitelkou), jejímž předmětem byla stavba „Revitalizace budovy Moravské zemské knihovny v Brně“. Rozsah díla byl dán položkovým rozpočtem zpracovaným žalovanou, který tvořil přílohu smlouvy. Jelikož následně bylo zjištěno, že některé části předmětu díla je nutné změnit, uzavřely strany 7.
8. 2020 dodatek č. 5.
Zhotovitelka při dodání nového chladiva a likvidaci původního chladiva zjistila, že „skutečné množství dodání nového chladiva daného technickými parametry kompresorů … a skutečné množství likvidace stávajícího chladiva daného rozsahem odčerpání všeho chladiva z kompresoru“ neodpovídá odhadu uvedenému ve výkazu výměr tvořícím podklad smlouvy (zadávací dokumentace zpracovaná žalovanou). Změnový list č. 25 – oproti části dokumentace SO 09 „Chlazení - nové kompresory“ zpracované žalovanou (položky 20, 27) – určil skutečný rozsah dodání nového chladiva 321,2 kg a skutečný rozsah likvidace původního chladiva 223,6 kg.
Z uvedeného důvodu se strany dohodly na změně ceny díla tak, že se zvyšuje o 987 264 Kč bez daně z přidané hodnoty (1 194 589 Kč s jejím připočtením). Dopisem z 6. 8. 2020 žalobkyně žalovanou na výše uvedený nedostatek díla upozornila a vyzvala ji k úhradě vzniklých vícenákladů ve výši 220 250 Kč, představujících rozdíl mezi výší předpokládané hodnoty, kterou měla žalovaná správně určit, a stanovenou předpokládanou hodnotou díla v části chladivo a likvidace jeho odpadu (položky 20, 27). Žalovaná – jak již bylo uvedeno výše – určila odhadem rozsah dodání nového chladiva na 50 kg za 200 Kč/kg a rozsah likvidace starého chladiva na 25 kg za 650 Kč/kg, ale podle evidenčních knih, z nichž měla vycházet, měl být rozsah v obou případech stanoven na 290 kg za oba kompresory; při použití jednotkové ceny uvedené žalovanou potom rozdíl v ceně činí 220 250 Kč, přičemž 85 % z této částky je předmětem žaloby.
Otázek hmotného práva – vyjma procesní otázky 9) – s přihlédnutím k obsahu dovolání se týká následující výklad dovolacího soudu. Povinnost dovolatelky nahradit škodu ve výši rozdílu mezi předpokládanou cenou pravděpodobného množství nového chladiva a likvidace starého chladiva (části stavby) a skutečným rozsahem nového chladiva a likvidace starého chladiva založil odvolací soud na tom, že žalovaná pro účely získání podpory uvedla v projektové dokumentaci nesprávné hodnoty, resp. hodnoty, které určila v rozporu s § 16 odst. 6 zákona č. 134/2016 Sb., ačkoli pravděpodobné hodnoty odpovídající instalovaným kompresorům byly zjistitelné z evidenčních knih, které měla k dispozici.
Takovým podhodnocením části stavby byla žalobkyně nucena rozdíl mezi hodnotou stanovenou žalovanou a krytou dotací a hodnotou skutečných nákladů na pořízení nového a likvidaci původního chladiva uhradit z jiných zdrojů. Že těmito zdroji se staly úspory na jiných částech stavby, které mohla využít jinak, nic nemění na faktu, že žalovaná smlouvu porušila, a tím pádem žalobkyně získala dotaci o toto pochybení nižší. Samotné využití úspor na jinou akci v žádosti o podporu neuvedenou, ovšem podle obecných a specifických dotačních pravidel povolenou, žalobkyně nijak nepředpokládala; byla-li by ale v situaci, kdy by tak mohla učinit, jistě by to využila.
Škoda je chápána jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi, je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci.
To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2008, ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 382/2019, ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1848/2007). Výrazem ustálené soudní praxe je, že ušlým ziskem může být i neobdržená část dotace, pokud by žalobce měl zajištěny veškeré předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí a do tohoto děje vedoucího k získání podpory (majetkového prospěchu) zasáhlo protiprávní jednání škůdce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3296/2017, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 826/2018, ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2854/2021).
Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody jaké skutečnosti jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru
jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Při zkoumání příčinné souvislosti v právním smyslu jde o to, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu.
Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Je-li příčin více, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 564/2008, ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 1462/2003, ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). V rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, Nejvyšší soud vyložil, že „je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody.
Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.
To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události.
Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I.
ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti.“ V nálezu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, Ústavní soud zdůraznil, že teorie adekvátní příčinné souvislosti je postavena na subjektivním principu a že k jejímu použití v případech objektivní odpovědnosti (jakou představuje § 2913 o. z.) je třeba přistupovat obezřetně. Základním kritériem, z něhož vychází teorie adekvátnosti příčinné souvislosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021, v souladu s výše označeným nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uvedl, že logické právní posouzení vyžaduje, aby soud vždy zkoumal danou příčinu nejprve prostřednictvím teorie podmínky (conditio sine qua non) a až poté teorií adekvátního kauzálního nexu. Pro uložení povinnosti nahradit škodu „není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“ V projednávaném případě dovolatelkou namítaný odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu neobstojí.
Uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyně by vzhledem k podmínkám dotace a doloženým podkladům vyšší dotaci při pravidelném běhu věcí získala nebýt porušení smluvní povinnosti žalovanou, a že tento rozdíl oproti podpoře skutečně získané představuje ušlý zisk (tedy ztrátu očekávaného majetkového přínosu), rozhodl v souladu s výše označenými rozhodnutími. Pokud prosazuje, že následek v podobě úspor použitelných na rozšířené aktivity projektu byl pro ni vysoce nepravděpodobný, pomíjí, že škoda žalobkyni vznikla v důsledku nesprávně stanovené hodnoty části díla, jež byla pro žalovanou jistě předvídatelná.
Pro posouzení adekvátní příčinné souvislosti je nepodstatné, že škodu žalobkyně pokryla nepředpokládanými úsporami dotačních prostředků, které v dané situaci mohla využít na jiné aktivity. Spojuje-li žalovaná přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen.
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na dovolatelkou vymezených právních otázkách, pak dovolání pro jejich řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Otázka, zda sankční krácení dotace je skutečností mající vliv na výši škody vzniklé žalobkyni, je irelevantní. Z časového hlediska škoda žalobkyni vznikla před krácením a její výše se odvíjí od jiných skutkových okolností než následné krácení, které tak nemůže mít vliv na vznik škody.
Nejde tak o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Stejný závěr lze učinit také ve vztahu k otázce, zda další okolnosti mající vliv na „tvorbu úspor“ v rámci dotace, „tj. zejména předraženost stavební zakázky a porušení zásad transparentnosti při výběru dodavatele stavební části zakázky“, jsou relevantní pro posouzení příčinné souvislosti. Nárok žalobkyně představuje škodu (nižší částku dotace), která byla způsobena porušením povinnosti žalované. A právě mezi vzniklou škodou a porušením smluvní povinnosti se zkoumá příčinná souvislost, tj. zda právě toto porušení mělo za následek vznik škody.
Námitkou, že žalobkyně zcela pominula upozornění žalované, že není možné stanovit přesné množství chladiva, a v žádosti o podporu toto nijak nezohlednila a ani žalovanou nevyzvala k opravě uvedených hodnot, se odvolací soud zabýval a jeho právní hodnocení je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Úprava v ustanoveních § 2902 a § 2903 odst. 1 o. z. je projevem základních principů soukromého práva, podle nichž má každý především chránit své zájmy, a nikoli jen trpně přihlížet, jak vzniká nebo se zvětšuje újma (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020). K tíži ohroženého se tak přičítá chování, kterým vyvolá újmu nebo nezmírní její dopady. Zákon však neklade na ohroženého neúměrné požadavky; k tíži se mu přičítá pouze, nezakročí-li způsobem přiměřeným konkrétním okolnostem případu. Úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený se tak odvíjí od konkrétních okolností daného případu, po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 525/2018). Újma však hrozí v případech, kdy existuje reálné nebezpečí, že vznikne bezprostředně nebo v reálně očekávatelné budoucnosti, nebude-li provedeno konkrétní jednání, které hrozbu újmy odvrátí. Riziko újmy tak musí být bezprostřední a reálné z hlediska objektivního chápání rozumnou osobou a pouhý neodůvodněný strach nebo obava, že v budoucnu může dojít ke vzniku újmy, nepostačuje. V projednávaném případě žalobkyně očekávala kvalifikovaný výkon činnosti žalované – podnikatelky (a to zvláště byla-li na povinnost rozpočet řádně zpracovat upozorněna).
Pokud tak neučinila, nese odpovědnost za škodu v důsledku toho vzniklou. Při odpovědi na otázku, zda se žalobkyně na vzniku škody přičinila či ne, je třeba – s ohledem na výše řečené – zkoumat, do jaké míry byla škoda pro žalobkyni předvídatelná. Pokud by totiž předvídatelná nebyla, nebylo by možné po ní spravedlivě požadovat, aby proti vzniku škody zakročila (srov. výše citované rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1908/2020). Z upozornění žalované, že nelze stanovit přesné množství chladiva, nemohla žalobkyně dovodit, že číselný odhad u dané položky (bez dovětku „dle skutečnosti“ či „dle skutečného množství“, jenž nemožnost přesného určení hodnoty reflektoval) byl žalovanou podhodnocen a neodpovídal reálnému odhadu podloženému evidenčními knihami.
Od žalobkyně nebylo možné očekávat, že si uvedené údaje bude detailně kontrolovat a ověřovat (nelze na ni přenášet odpovědnost za vady díla).
Jestliže neexistovaly žádné okolnosti nasvědčující vadám projektové dokumentace, nebyl důvod, aby žalobkyně proti (nepředvídatelnému) vzniku škody zakročila. Otázkou formulovanou pod bodem 9) žalovaná nezpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítla vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však – pokud by byla skutečně dána – dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně co jí ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 2. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu