30 Cdo 888/2019-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem
Ištvánkem v právní věci žalobkyně Janiga Labs, s.r.o., identifikační číslo
osoby 63990148, se sídlem v Praze 6, Moravanů 68, zastoupené Mgr. Jakubem
Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 14, proti žalované
České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o
zaplacení 62 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 26 C 55/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 8. 11. 2016, č. j. 35 Co 375/2016-85, takto:
Dovolání se odmítá.
II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem na zaplacení 39
720 Kč s příslušenstvím a konstatoval, že v řízení zahájeném Finančním úřadem
pro hl. město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 6, dne 9. 9. 2009, pod č. j. 250676/09/006934108951, došlo k porušení práva žalobkyně na rozhodnutí v
přiměřené lhůtě, dále potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
II). Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním,
které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017
(viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání ve vztahu k jeho
přípustnosti pouze uvedla, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání
spatřuje v nesprávnosti úvah městského soudu, jež byly podkladem pro stanovení
formy přiměřeného zadostiučinění (blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015 in usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 5421/2015). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatelka sice v dovolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak v
těchto rozhodnutích Nejvyšší soud pouze zopakoval závěr ustálené soudní praxe,
dle níž stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především
úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou
přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého
konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve
smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2
OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými
slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem
pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění.
Na základě této judikatury dovolatelka žádá, aby se dovolací soud zabýval
správností úvah odvolacího soudu, jež byly podkladem pro stanovení formy
přiměřeného zadostiučinění. Následně v bodě IV dovolání uvádí, v čem spatřuje
nesprávnou úvahu odvolacího soudu. Ve vztahu k těmto námitkám se však
dovolatelka přípustností dovolání nezabývá nikterak. Žalobkyně v dovolání tak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti
dovolání považuje pro ni za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích
opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé,
od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud
odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím
soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na
www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto
vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.