U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Ing. J. J., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení částky 116 250 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
10 C 70/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 6. 2015, č. j. 39 Co 171/2015-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 3. 2015,
č. j. 10 C 70/2013-43, zamítl žalobu o zaplacení částky 116 250 Kč (výrok I) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I tak, že v řízení před Městským soudem v Praze,
vedeném pod sp. zn. 10 Ca 205/2006, bylo porušeno právo žalobce na projednání
věci v přiměřené lhůtě, jinak uvedený výrok potvrdil (výrok I). Ve výroku II
odvolací soud uložil žalované, aby žalobci zaplatila na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů částku 16 456 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku
k rukám právního zástupce žalobce. Uvedené částky se žalobce domáhal jako přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která mu měla vzniknout nesprávným
úředním postupem v řízení u Městského soudu v Praze vedeném původně pod sp. zn. 10 Ca 205/2006 a následně pod sp. zn. 10 Af 48/2011, které trvalo šest let a
tři měsíce. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění
v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a
odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem
k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což
v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo
5483/2015). Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí
jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě
vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí
zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální
satisfakce.
Pokud konstatování porušení práva nepředstavuje samo o sobě
postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na
zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, či zda je na
místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, což v případě žalobce
není. Odvolací soud pregnantně vysvětlil, že řízení probíhalo na více stupních
soudní soustavy, včetně Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, a význam
řízení pro žalobce zhodnotil jako standardní, přičemž odůvodněnost přiznání
peněžité satisfakce neshledal (srov. § 31a odst. 2 OdpŠk; rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Ani otázka, zda odvolací soud mohl při stanovení formy zadostiučinění hodnotit
kritéria stanovená v § 31a odst. 3 OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od
řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Uvedená kritéria podle § 31a
odst. 3 OdpŠk je nutno zohlednit nejen při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění, ale také při samotném posuzování přiměřenosti délky řízení a
stanovení odpovídající formy zadostiučinění, neboť jsou zároveň okolnostmi, za
nichž k nemajetkové újmě došlo (srov. § 31a odst. 2 OdpŠk a část IV a V
Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 58/2011). Námitka žalobce, že odvolací soud nevycházel ze základní částky stanovené
násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznané za jednotku
času s následným připočtením či odečtením vlivu dalších rozhodných skutečností,
když stanovil nulovou výši přiměřeného zadostiučinění, přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud na jejím řešení své
rozhodnutí nezaložil, když přiznal žalovanému zadostiučinění formou
konstatování porušení práva a k výpočtu částky zadostiučinění v penězích vůbec
nepřistoupil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30
Cdo 249/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon
808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce v dovolání také namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, když nepřihlédl k celkové době, po kterou řízení
trvalo, ale jen k době, po kterou docházelo k průtahům. Uvedená námitka se však
míjí s právním posouzením odvolacího soudu, neboť ten vycházel z celkové délky
posuzovaného řízení, v jejímž rámci zohlednil, že se odvolací soud v
posuzovaném řízení neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
přičemž tato okolnost prodloužila řízení o rok a půl, a tudíž ji promítl do
svých úvah o přiměřenosti celkové délky řízení a o stanovení přiměřeného
zadostiučinění (srov. strana 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu, odstavce
3-5, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009).
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném
rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. května 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu