30 Cdo 249/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce O. Z., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v
Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky
90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
15 C 163/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 6. 2013, č. j. 55 Co 42/2013 - 73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2012, č. j. 15 C 163/2012 – 42, kterým byla
zamítnuta žaloba na zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, na
poskytnutí omluvy žalobci ze strany žalované a na konstatování nepřiměřené
délky řízení. Uvedených nároků se žalobce domáhal jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (o žalobě proti
rozhodnutí vydanému ve správním soudnictví) vedeného u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 9 Ca 100/2006, u Nejvyššího správního soudu a u Ústavního soudu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, jež
však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7
zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud již v minulosti mnohokrát zopakoval, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí a stanovisko
Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz). Dovolací soud při přezkumu přiměřenosti formy či výše zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §
31a odst. 2 nebo 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), přičemž poskytnutým zadostiučiněním se
zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci těchto ustanovení na konkrétní
případ zcela zjevně nepřiměřené, což není, s ohledem na nízký význam předmětu
posuzovaného řízení, žalobcův případ. V otázce, zda soudy mohly nepřiznat žalobci zadostiučinění v penězích, se
odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., když na základě konkrétních okolností
posuzovaného případu odůvodnil, že postačuje konstatování porušení práva (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, zejm. jeho část V., a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1209/2009, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, a ze dne 18. 10. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Na vyřešení otázek týkajících se výpočtu částky přiměřeného zadostiučinění v
penězích a aplikace kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk při výpočtu
zadostiučinění napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud přiznal
žalovanému zadostiučinění formou konstatování porušení práva a k výpočtu částky
zadostiučinění v penězích vůbec nepřistoupil. Uvedené otázky nemohou založit
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č.
27/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce dále namítal, že dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba přihlížet k
celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, kdy docházelo k
průtahům, a že nelze přičítat k tíži účastníka, pokud využívá opravných
prostředků. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že odvolací soud k
celkové délce řízení přihlédl a využívání opravných prostředků žalobci k tíži
nekladl, žalobce tedy napadá právní závěry, ke kterým odvolací soud v napadeném
rozhodnutí nedospěl. Uvedené námitky žalobce se proto míjí s právním posouzením
věci odvolacím soudem a nemohou přípustnost dovolání založit (srov. výše
uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97). Jestliže žalobce namítá, že žalovaná při předběžném projednání nároku
nekonstatovala porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, jedná se o
námitku do skutkových zjištění, která není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Žalobce v dovolání uvádí, že odvolací soud zcela nesprávně a odchylně od
judikatury posoudil kritérium postupu orgánů veřejné moci, když v posuzovaném
řízení byla rozhodnutí soudu prvního stupně Nejvyšším správním soudem rušena
pro nezákonnost, což odvolací soud bagatelizoval jako „odlišné právní názory“. Žalobce však neuvádí, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud
odchýlil. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani
citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Žalobce pro
uvedenou otázku nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), jeho dovolání tak v části obsahující
uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jelikož žalobce podal dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací
soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů řízení, bylo rovněž odmítnuto, neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání do výroku o nákladech řízení, a
dovolání tak postrádá povinnou náležitost (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu