30 Cdo 92/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. K.,
zastoupeného JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Sázavská 3, proti žalované KOVOSVIT MAS, a. s., se sídlem v Sezimově Ústí 2,
Nám. T. Bati 419, identifikační číslo osoby: 26047284, zastoupené Mgr.
Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C
5/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31.
srpna 2010, č.j. 1 Co 3/2010-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 4.860,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám Mgr. Vítězslava
Dohnala, advokáta se sídlem v Táboře, Příběnická 1908.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 30. října 2009 Č. j. 15 C 5/2009 - 123, v odstavci I zamítl
žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 1,001.384,- Kč,
v odstavci II uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení a v
odstavci III uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení České republice. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce se zaplacení nemajetkové újmy uvedené v
odstavci I výroku napadeného rozsudku domáhal z titulu ochrany osobnosti,
přičemž zásah do svých osobnostních práv spatřoval v důsledku tzv. bossingu,
kdy byl žalovaným zaměstnavatelem psychicky deptán a šikanován. Z tohoto důvodu
také podal výpověď z pracovního poměru v měsíci září 2006. V odůvodnění žaloby
tvrdil, že ho nadřízení neustále nutili vykonávat dělnické profese za chybějící
pracovníky na oddělení 207, kde pracoval jako směnový mistr noční směny. V této
souvislosti mu při řešení otázek personálního obsazení bylo opakovaně
nadřízenými vyhrožováno, že bude propuštěn, takto postupovali jeho nadřízení od
května 2005 do listopadu 2006, až se nakonec žalobce musel podrobit
psychiatrické léčbě. V řízení bylo soudem prvního stupně nesporně zjištěno, že
žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 16.4.1975, dne
25.9.2006 podal výpověď z pracovního poměru bez uvedení důvodu, na základě
které pracovní poměr u žalovaného skončil ku dni 30. 11. 2006. Pracovní náplní
žalobce od 1. 1. 2005 bylo, aby ve funkci mistra II organizoval a řídil výrobu
na svěřeném úseku, zajišťoval technický dozor noční směny, řídil se pokyny
mistra III, měl zodpovědnost za výsledky střediska, kvalitu výroby a za
dodržování předpisů a pracovní kázně. Dále bylo zjištěno, že na noční směně
bylo podle plánu obsazeno fyzicky všech 8 dělnických míst konkrétními
pracovníky a žalobce byl vždy zařazen jako mistr noční směny. Ve skutečnosti
však plán obsazenosti nočních směn často nebyl naplňován, neboť byla velká
absence pracovníků, ať již z důvodu nemoci nebo proto, že dělníci nepřišli do
práce. Tato situace se na pracovišti vždy operativně řešila, musel jí řešit
především žalobce v souladu s příslušnými nadřízenými tak, že dělníky z jedné
dílny museli operativně přesunovat do jiné. Stalo se také, že někdy při noční
směně žalobce vykonával práci za jiné dělníky jenom proto, aby práce byla
hotová a mohla na ní navazovat další směna. V řízení však z výslechu svědků
nebylo soudem prvního stupně zjištěno, že by v tomto směru vyvíjeli na žalobce
nějaký nátlak. Soud prvního stupně rovněž neměl za prokázané, že by nadřízení
žalobce - Ing. Justin, Ing. Růžička a Ing. Štol - žalobce přímo zastrašovali a
vyhrožovali mu výpovědí, jestliže si stěžoval, že takováto chaotická organizace
práce je nadále neúnosná. Soud prvního stupně nepovažoval za prokázané, že by
žalobce byl na pracovišti šikanován svými nadřízenými (vedoucími pracovníky).
Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že ze strany
nadřízených žalobce nedocházelo k takovému jednání vůči žalobci, ve kterém by
bylo možno spatřovat zásah do osobnostních práv žalobce. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č.j. 1 Co 3/2010-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že napadené rozhodnutí
ve výroku o věci samé je věcně správné, tj. odpovídá příslušným ustanovením
hmotného práva (§ 11 a § 13 odst. 2 obč. zák.), a bylo vydáno stanovenými
postupem. Vyložil dále, že předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu
osobnosti je jednak to, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv a
jednak to, že tento zásah byl objektivně způsobilý přivodit újmu na právech,
chráněných ust. § 11 a násl. obč. zák. Obě náležitosti musí být splněny, aby
vznikl právní vztah, jehož obsahem je právo domáhat se ochrany podle ust. § 11
obč. zák. a povinnost soudem uložené sankce snášet. Pojem neoprávněného zásahu
do práva ve smyslu ust. § 13 odst. 1 obč. zák., nelze vykládat tak, že se musí
jednat o aktivní chování, nikoliv pasivní chování - opomenutí. Naopak pojem
chování či konání může mít podobu jak aktivního jednání, tak i jednání
pasivního, tj. opomenutí, neboť i opomenutím může být porušena právní či jiná
povinnosti, i opomenutím může být způsobena újma fyzické osobě, ať už
majetková, či nemajetková. Pojem zásah vyjadřuje určité chování, ať již
pasivní, či aktivní, důležité je při tom posoudit skutečnou neoprávněnost
zásahu do práva na ochranu osobnosti a samozřejmě pak i následky tohoto zásahu
pro fyzickou osobu. Žalobce v průběhu řízení tvrdil, že k neoprávněnému zásahu
do jeho osobnostních práv docházelo, jak konáním pracovníků žalované, kteří mu
dávali příkazy, které nebyl s to splnit, tak i opomenutím těchto pracovníků,
neboť nebyli schopni zajistit, aby na pracovišti byl v příslušný čas příslušný
počet pracovníků tak, aby žalobce mohl plnit úkoly, za které byl odpovědný. Odvolací soud nepochyboval, že poměry na pracovišti u zodpovědného žalobce
vedly k jeho trvalému napětí a obavě, jak budou pracovní úkoly splněny. Žalobce
však neprokázal, že by ze strany pracovníků žalovaného docházelo vůči jeho
osobě k takovému kladení překážek a činění příkoří ze strany žalované, které by
již bylo namístě označit jako neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce s
takovým významem, který by odůvodňoval satisfakci podle § 13 odst. 2 obč. zák. í soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ze strany žalované k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ust. § 11 obč. zák. nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Dovolatel
nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že kromě práce
mistra, dobrovolně a bez nátlaku, odpracoval v období od 1.1.2006 do 17.7.2007
dalších 116 směn za nemocné, či chybějící pracovníky. Nebyla to však dobrovolně
vykonávaná práce, která žalobce ve skutečnosti dovedla k opakovanému kolapsu,
depresím, nespavosti a nakonec i k podání výpovědi (v době nezaměstnanosti a
krize) a následné psychiatrické léčbě. Nesprávná skutková zjištění soud prvního
stupně učinil i z dalších důkazů, např. zápisů v sešitu nočních směn a diáře s
osobními záznamy žalobce. Soud prvního stupně provedl důkazy nad rámec
důkazních návrhů stran, na druhou stranu neprovedl některé z důkazů navržených
žalobcem, které měly prokázat vliv chování žalované na žalobcův zdravotní stav. Tím, že soud prvního stupně pominul žalobcem tvrzený vliv na celé situace na
rodinu žalobce, porušil princip rovnosti stran, zaručený Listinou základních
práv a svobod. Žalobce nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nebyl
prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Soud prvního stupně
dle dovolatele se totiž zaměřil pouze na prokázání slovního nátlaku a ostatní
žalobcem tvrzené formy nátlaku pominul. Nejen, že neučinil správná a úplná
skutková zjištění, nadto provedené důkazy nesprávně hodnotil. Odvolací soud –
vycházeje z neúplných a proto nesprávných skutkových zjištění soudu prvního
stupně – nemohl pro tuto vadu věc správně posoudit po právní stránce. Navrhl
proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že žalobce neprokázal,
že by ze strany žalovaného došlo k jakémukoliv vydírání, šikaně či vyhrožování,
stejně tak neprokázal, že by došlo v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného
k jakémukoli porušení jeho práv na ochranu osobnosti, především pak, že by
došlo ve značné míře ke snížení jeho důstojnosti nebo jeho vážnosti ve
společnosti. Má za to, že v řízení nevyvstala potřeba doplňovat dokazování
chybějícími lékařskými záznamy, když provedenými listinami byl zjištěn stav za
celé rozhodné období a jsou v nich zejména uvedeny závěry výstupní lékařské
prohlídky ze dne 28.12.2006. Z ní pak plyne, že žalobce při skončení pracovního
poměru netrpěl žádnými potížemi majícími původ v zaměstnání. Zejména tak, podle
žalované, nelze přijmout závěr, že by žalobce opakovaně a dlouhodobě trpěl v
rozhodném období závažnými psychickými potížemi majícími původ v jednání
žalovaného. Nebyl-li prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce ze
strany žalované, pak nemůže být ani žalobci přiznána náhrada nemajetkové újmy
ve smyslu § 13 odst. 2 obč. zák. Navrhla proto, aby dovolací soud zamítl
dovolání žalobce. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího
soudu byl vyhlášen dne 31.8.2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve
znění účinném od 1.7.2009). Podle § 236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata
toliko s dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné
právní posouzení věci). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3
o.s.ř.]. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku, jež byla
určující pro meritorní rozhodnutí, nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací
soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
Dovolatel – ač jinak oznamuje dovolací důvod podle § 241a odst.2 písm. b)
o.s.ř. - žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu
rozhodnutím po právní stránce zásadního významu nevymezil a Nejvyšší soud ani
neshledal, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka (zásah do práva na
ochranu osobnosti) měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19.4.2006, sp. zn. 30 Cdo 1882/2005, nález Ústavního soudu ze dne
24.10.1995, sp.zn. I. ÚS 15/95, k otázce diskriminace v pracovněprávních
vztazích srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.7.2008, sp. zn. 21 Cdo
2875/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2009, sp. zn. 21 Cdo
246/2008).
Jinak řečeno, skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a
kterým je při posuzování přípustnosti dovolání vázán (vychází z něj) Nejvyšší
soud (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit v
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku k danému právnímu posouzení věci.
Jestliže dovolatel dospívá k závěru, že soudy obou stupňů měly na základě
provedeného dokazování dospět k jiným skutkovým závěrům, uplatňuje tak dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004,
sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura,
ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn.
III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník
2006).
Obdobný závěr platí i v případě dovolací námitky vytýkající odvolacímu soudu,
že nerespektoval návrh dovolatele na doplnění dokazování, neboť v tomto případě
jde o rovněž nepřípustné uplatnění (tentokrát) dovolacího důvodu ve smyslu §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., založeného na tvrzení, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. již
shora cit. § 237 odst. 3 o. s. ř. a k tomu dále ještě např. usnesení Ústavního
soudu České republiky ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje,
aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
podle nichž je žalobce povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Tyto náklady spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. ustanovení §
6 odst.1 písm. b), § 10 odst. 3, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.
a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č.
276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované
osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení
vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137
odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 810,- Kč. Protože
dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované
náklady v celkové výši 4.860,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou
náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. prosince 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu