30 Cdo 982/2025-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 149 658 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 178/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 58 Co 334/2024-186, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 149 658 Kč, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou daňového řízení. Uvedl, že podal dne 1. 4. 2015 daňové přiznání za zdaňovací období kalendářního roku 2014. Daňová kontrola byla zahájena dne 16. 6. 2016 protokolem č. j. 1480764/16/2211-60563-301219. Žalobci byla platebním výměrem ze dne 5. 3. 2018 doměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 683 783 Kč a stanovena povinnost
uhradit penále z částky doměřené daně ve výši 126 756 Kč. Proti tomu podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 5. 2019 č. j. 17762/19/5200-10423-711708, které nabylo právní moci dne 16. 5. 2019. Proti tomu podal žalobce dne 17. 7. 2019 žalobu, která byla z důvodu opožděnosti odmítnuta usnesením Krajského soudu ze dne 1. 7. 2021, č. j. 59 Af 5/2019-33. Kasační stížnost žadatele byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu 9 Afs 170/2021 ze dne 2. 9. 2021. Žalobce následně podal také ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 3007/21 ze dne 25. 1. 2022. Celková doba řízení tedy činila (od 1. 4. 2015 do 25. 1. 2022) 6 let a 9 měsíců. Žalobce uplatnil nárok na odškodnění nemajetkové újmy dne 9. 5. 2022. Žalovaný uvedl, že nárok uplatněný žalobcem zcela neuznává.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2024, č. j. 65 C 178/2022-154, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 149 658 Kč s
příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz).
Dovolání ve věci samé není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, „v jakých lhůtách je daňový orgán povinen činit jednotlivé úkony v daňovém řízení“, a to ať již jde o námitku, že chybějící právní úprava lhůt pro daňové řízení se posuzuje dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a to v souladu s jeho § 177, podle nějž se základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až 8 použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, anebo o dílčí otázku, zda § 254a daňového řádu (v dovolání zřejmě omylem uveden § 241a daňového řádu; pozn. dovolacího soudu) obsahuje obecnou lhůtu pro rozhodnutí v daňovém řízení na obou stupních daňových orgánů.
Byť se odvolací soud k odvolacím námitkám žalobce uvedenými otázkami zabýval, je z napadeného rozhodnutí (i ve spojení s odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) zřejmé, že na jejich vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Předmětem řízení totiž nebyla náhrada nemajetkové újmy způsobená nedodržením údajných zákonných lhůt pro jednotlivé úkony správce daně či pro skončení daňové kontroly jako celku, nýbrž zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou daňového řízení.
Při svém posuzování přiměřenosti celkové délky řízení se přitom odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 (uveřejněným pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), dovodil, že ve správním řízení právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývá z práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), které lze vyjádřit i jako právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a že otázku, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, nelze zodpovědět pouhým posouzením toho, zda v daném řízení byly dodrženy zákonné lhůty. Zákonodárce stanovením lhůt nevymezuje rozsah práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a proto z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení zákonných lhůt, ale autonomní vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani požadavek dovolatele, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku, zda nejistota daňového subjektu o výsledku daňového řízení nastává až zahájením daňové kontroly k prověření správnosti jím přiznané a stanovené, respektive i uhrazené, daně (v daném případě z příjmu fyzických osob), kterýžto okamžik coby rozhodný pro počátek žalobcem tvrzeného průtažného daňového řízení vzal za rozhodný odvolací soud (aprobací právních závěrů soudu prvního stupně), nebo již podáním daňového přiznání, jímž je, dle mínění žalobce, daňové řízení zahájeno, a od tohoto okamžiku po celou dobu trvání lhůty určené ustanovením § 148 daňového řádu je daňový subjekt udržován v nejistotě, zda daňovou povinnost splnil řádně.
Dle dovolatele odvolací soud nesprávně určil počátek průtažného řízení s odkazem na dle jeho mínění chybný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, č. j. 28 Cdo 3787/2023-366, přičemž dovolatel namítá, že nejistota daňového subjektu povstává z výsledku určení správné daně, která je zde v příčinné souvislosti jedině s jednáním daňových orgánů již od okamžiku podání daňového přiznání, neboť jediný, kdo je oprávněn stanovit správnou daň, je správce daně. Ani dovolatel tedy nezpochybňuje, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v souladu s nejnovější judikaturou dovolacího soudu, konkrétně v souladu s již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17.
1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023 (proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 5. 2024 pod sp. zn. I. ÚS 1136/24 odmítl), když zkonstatoval, že nejistota žalobce o výsledku daňového řízení nemohla být od okamžiku daňového přiznání dne 1. 4. 2015 do dne 16. 6.
2016, kdy byla zahájena daňová kontrola příslušným správcem daně, vyvolána nesprávným úředním postupem, za nějž by odpovídala žalovaná; nelze proto pro účely náhrady nemajetkové újmy s označeným obdobím počítat jako dobou trvání řízení, za nějž by mohlo být odškodnění přiznáno. Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od právního náhledu aprobovaného i Ústavním soudem (viz bod 14. usnesení ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 1136/24), že „neodchyluje-li se vyměřovaná daň od daně tvrzené daňovým subjektem v daňovém přiznání, správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem a daňový subjekt se tak - v případě, že daň řádně přiznal, stanovil a uhradil - o pravomocném rozhodnutí ani nemusí dozvědět (viz § 140 odst. 1 daňového řádu).
To neplatí, zahájil-li správce daně postup k odstranění pochybností nebo daňovou kontrolu. Do té doby, jak podotýká Nejvyšší soud, není nejistota, zda daňový subjekt daňovou povinnost řádně splnil, vyvolána postupem správce daně, ale jedině podáním neúplného, nepravdivého či neprůkazného daňového tvrzení. Právě až oznámení o daňové kontrole nebo jiného dílčího řízení či procesního postupu tak může představovat počátek časového úseku, které lze posléze hodnotit optikou přiměřené délky řízení podle čl.
38 odst. 2 Listiny. V tomto se tedy Ústavní soud ztotožňuje s výkladem Nejvyššího soudu. Lze pouze dodat, že správce daně musí za každých okolností postupovat bez zbytečného odkladu.“ Na podkladě argumentů předkládaných dovolatelem dovolací soud nedospěl k právnímu názoru odlišnému od své dosavadní judikatury, což je jediným možným předpokladem postupu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, tedy postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který je podle zákona oprávněn ve smyslu § 237 o.
s. ř. dovolacím soudem vyřešenou právní otázku posoudit jinak (nebyl-li již odlišný právní názor vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o.
s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.