30 Cdo 985/2024-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce M. N., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 158 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 196/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, č. j. 23 Co 334/2023-84, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 26 C 196/2022-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 144 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 7. 1. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 14 125 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení z částky 144 000 Kč od 14. 10. 2022 do 6. 11. 2022 (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 435,01 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 23 Co 334/2023-84, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé změnil tak, že se žaloba i v tomto rozsahu zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 700 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 158 125 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 14. 10. 2022 do zaplacení se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 79/2013, které dosud neskončilo (dále jen „posuzované řízení“ nebo „posuzované trestní stíhání“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v obou jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Dovolání není přípustné proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což potvrdil i Ústavní soud ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb.
8. Žalobce v dovolání neuvedl explicitně žádnou právní otázku, jíž by měl dovolací soud vyřešit, a ve vztahu k předpokladům přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. pouze obecně sdělil, že odvolací soud vycházel z nesprávného právního názoru a „odchýlil [se] od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolání je pak ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se závěry odvolacího soudu a nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku.
9. Z obsahu dovolání je však přesto zřejmé, že se žalobce domáhá přezkumu správnosti posouzení otázky předčasnosti žaloby v daném případě s tím, že při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), podle něhož lze přiznat přiměřené zadostiučinění i v řízení dosud neskončeném, je-li zjevné, že jeho délka je nepřiměřená.
Tato otázka však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Ve své navazující judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, publikovaný pod č. 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) totiž Nejvyšší soud s ohledem na specifika trestního řízení (v němž na rozdíl od občanského soudního řízení, správního řízení či řízení před správními soudy zákon poškozenému přiznává alternativní formu kompenzace nepřiměřené délky řízení, a to zmírnění uloženého trestu) dospěl k upřesňujícímu závěru, že v případě dosud neskončeného trestního řízení nemůže soud rozhodující v občanském soudním řízení zpravidla spravedlivě určit vhodnou formu nápravy podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), tj. buď samotné konstatování porušení práva, nebo finanční kompenzaci v penězích, neboť dosud není postaveno na jisto, zda poškozenému nebude jiná forma kompenzace poskytnuta v samotném trestním řízení, poněvadž zmírnění ukládaného trestu má před finanční kompenzací, kterou lze uložit v občanskoprávním řízení, přednost.
Taková žaloba o odškodnění je tudíž předčasná a je ji třeba „pro tentokrát“ zamítnout. Výjimku pak mohou představovat případy vyžadující zohlednění okolností subjektivní povahy, např. vysoký věk či vážná nemoc poškozeného, které by snižovaly reálnou možnost jeho kompenzace, anebo situace extrémně dlouze vedeného trestního řízení s objektivně nedohledným koncem a bez možnosti uplatnění preventivních prostředků nápravy. V daném případě se pak odvolací soud těmito úvahami řídil, pokud uzavřel, že žaloba je předčasná, neboť posuzované trestní řízení zatím skončeno není a nejsou dány ani žádné okolnosti subjektivní povahy, jež by snižovaly reálnou možnost kompenzace újmy žalobce a odůvodňovaly by tak odškodnění dosud neskončeného trestního řízení.
V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že žalobce netrpí život ohrožujícím onemocněním, soudních jednání se účastnit může a posuzované trestní řízení je ve fázi po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresním soudem v
Děčíně, proti němuž podal žalobce odvolání; lze tedy předpokládat, že trestní řízení v dohledné době skončí (viz odstavce 15 až 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jestliže žalobce v rámci dovolání polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu učiněnými ze sdělení Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 12. 2023 (zejm. ohledně zmírnění trestu s ohledem na délku trestního řízení), jedná se o námitku proti skutkovým zjištěním, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, a taková námitka tak je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navíc stěžejní pro závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby nebylo toto skutkové zjištění, nýbrž závěr, že se posuzované trestní řízení již blíží ke konci, nelze tudíž v souladu s výše uvedenou judikaturou uzavřít, že by jeho konec byl „objektivně“ v nedohlednu.
10. Za situace, kdy odvolací soud učinil (s judikaturou dovolacího soudu souladný) závěr o předčasnosti žaloby, neměl důvod zabývat se již otázkou vhodné formy odškodnění za nepřiměřenou délku dosud neskončeného trestního řízení, neboť tu dle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu dosud (do pravomocného skončení trestního řízení) určit nelze.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu