31 Cdo 867/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia
složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr.
Romana Fialy, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida
Havlíka, JUDr. Kateřiny Hornochové, doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Pavla
Krbka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Olgy Puškinové, JUDr. Mojmíra Putny, Mgr.
Zdeňka Sajdla, JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Vrchy ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem
v Praze 3, Orlická 4/2020, Územní pracoviště Ústí nad Orlicí, Smetanova 1390,
identifikační číslo osoby 41197518, proti povinnému Mgr. M. S. pro peněžité
plnění přikázáním pohledávky z účtu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
pod sp. zn. 15 E 503/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2008, č. j. 19 Co 225/2008 - 81, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2008, č. j. 19 Co
225/2008 - 81, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 7. 2. 2008, č. j. 15 E 503/2007
- 68, částečně zastavil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů
povinného, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 19. 3. 2007, č. j. 15 E
503/2007 - 4, ohledně částky 52.314,- Kč (výrok I), a to podle § 268 odst. 1
písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), co do částky 152.275,- Kč návrh povinného
na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně
odůvodnil výrok II citovaného usnesení tím, že výkon rozhodnutí pro tutéž
pohledávku byl u tohoto soudu již dříve nařízen usnesením ze dne 26. 9. 2001,
č. j. 11 E 1822/2001 - 4, a na návrh oprávněné zastaven usnesením ze dne 25.
10. 2002, č. j. 11 E 1822/2001 - 17, které nabylo právní moci dne 21. 11. 2002
(toto řízení trvalo 426 dní), že po skončení tohoto řízení pokračoval běh
promlčecí doby, přičemž její konec připadl na 1. 9. 2007 (promlčecí doba se
prodloužila o 426 dní), že další návrh na výkon rozhodnutí byl podán dne 14. 3.
2007, a proto nemohlo dojít k promlčení práva pohledávku vymáhat, jak povinný
namítl v návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Závěr o tom, že po dobu
předcházejícího vykonávacího řízení došlo ke stavení promlčecí doby, soud
prvního stupně odůvodnil § 16 odst. 2 (ve spojení s § 19) zákona č. 592/1992
Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění (dále též jen „zákon č.
592/1992 Sb.“), ve znění účinném od 1. 1. 2008 (zákon č. 261/2007 Sb.); použití
obecné úpravy obsažené v § 111 až 114 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) vyloučil.
K odvolání povinného krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního
stupně ve výroku II. změnil tak, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z
účtů povinného, nařízený usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19.
3. 2007, č. j. 15 E 503/2007 - 4, ohledně částky 152.275,- Kč zastavil, a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na
rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že vymáhaná pohledávka podle
platebního výměru oprávněné ze dne 11. 6. 2001, č. 2140101188, byla ke dni
podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí promlčena. Uvedl, že „pohledávka
byla přiznána“ podle zákona č. 592/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007
který je předpisem speciálním, a proto je vyloučeno (jak již dovodil soud
prvního stupně) použití obecné úpravy promlčení, obsažené v občanském zákoníku.
Jestliže exekuční titul, na základě něhož oprávněná vymáhá penále za opožděné
platby pojistného, nabyl právní moci dne 2. 7. 2001, pak se právo vymáhat
plnění podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. promlčelo dnem 2. 7. 2006.
Bylo-li řízení o výkon rozhodnutí zahájeno dne 14. 3. 2007 a vznesl-li povinný
námitku promlčení vymáhané pohledávky, je třeba výkon pro nepřípustnost podle §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Okolnost, že oprávněná vedla předtím po
určitou dobu neúspěšně řízení o výkon rozhodnutí (které bylo posléze
zastaveno), je z hlediska uvedeného závěru bez významu; byla-li námitka
promlčení vznesena, pak po uplynutí pěti let od právní moci vykonávaného
rozhodnutí již pojistné s úspěchem vymáhat nelze.
„Jen nad rámec uvedeného závěru“ považoval krajský soud „za správné“ uvést, že
i v případě aplikace obecného předpisu, tj. občanského zákoníku, by musel být
výkon rozhodnutí zastaven, „neboť postup oprávněné při vymáhání její pohledávky
nelze považovat za řádné pokračování v zahájeném řízení (§ 112 obč. zák.).
Bylo-li předchozí řízení o výkon rozhodnutí pro pohledávku oprávněné pravomocně
skončeno dne 21. 11. 2002, potom nelze návrh na pokračování výkonu rozhodnutí
ze dne 14. 3. 2007 (tj. podaný po více než čtyřech letech od skončení
předchozího vykonávacího řízení) považovat za splnění předpokladu pro stavení
běhu promlčecí doby. I ve vykonávacím řízení je třeba řádně pokračovat. Pokud
si tak oprávněná nepočínala, nemohlo dojít k tomu, že promlčecí doba po dobu
předchozího vykonávacího řízení neběžela, jestliže by věc byla posouzena podle
ustanovení občanského zákoníku“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Především nesouhlasí s
jeho závěrem, že „promlčení pohledávek na pojistné na veřejné zdravotní
pojištění upravuje pouze zákon č. 592/1992 Sb. (který je předpisem zvláštním)“,
a že tato „úprava vylučuje úpravu obsaženou v občanském zákoníku“. Namítá, že
„záměrem tohoto zákona není komplexní úprava promlčení nároků zdravotních
pojišťoven“, že § 16 odst. 2 určuje pouze délku promlčecí doby „nároku, nikoliv
její průběh“, což ovšem „neznamená vyloučení použití dalších ustanovení
občanského zákoníku upravujících průběh a skončení promlčecí doby“ a že
citovaný zákon „neobsahuje žádné jiné ustanovení, které by použití úpravy v
občanském zákoníku vylučovalo“.
Oprávněná nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že „řádně nepokračovala v
zahájeném řízení ve smyslu § 112 obč. zák. a že tedy promlčecí doba běžela i po
dobu předcházejícího vykonávacího řízení“, které muselo být pro jeho
bezvýslednost zastaveno. V tomto ohledu uvedla, že následně zjišťovala další
možné způsoby uspokojení své pohledávky, dospěla však k závěru, že jedinou
možností, jak ji alespoň zajistit, je podání návrhu na výkon rozhodnutí
zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem povinného. Dále namítá,
že podala-li dne 21. 9. 2001 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, neběžela promlčecí
doba po dobu tohoto řízení, které bylo zastaveno usnesením soudu prvního stupně
ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 11 E 1822/2001, tj. po dobu 426 dnů. Teprve po
jeho skončení pokračoval běh promlčecí doby, jež uplynula teprve dne 3. 9.
2007, avšak návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podala již dne 14. 3. 2007,
tedy v promlčecí době. Námitku promlčení proto považuje za bezdůvodnou.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Tříčlenný senát č. 20 Cdo, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího
soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, se hodlal odchýlit od právního
názoru uvedeného v jeho usnesení ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3291/2011,
které je stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu. V něm uzavřel, že vznese-li povinný
námitku promlčení vymáhané pohledávky, je z hlediska § 112 obč. zák. třeba
zkoumat nejen to, zda oprávněný řádně pokračoval v předchozím vykonávacím
řízení (s čímž senát 20 Cdo souhlasí i v této věci), ale též to, zda po jeho
skončení podal v přiměřené lhůtě návrh na uspokojení stejné pohledávky v jiném
vykonávacím (exekučním) řízení; dále dovodil, že nepokračuje-li oprávněný řádně
v zahájeném řízení u soudu (nebo jiného orgánu), skončí promlčecí doba bez
ohledu na to, že právo již bylo uplatněno (promlčení v těchto případech tedy
běží i po dobu řízení). V citovaném rozhodnutí dovolací soud též odkázal na
závěr vyslovený v rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo
2985/2007, uveřejněném pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 80/2009“), podle nějž „poškozený v zahájeném řízení
řádně pokračuje (§ 261 odst. 3 zák. práce) také tehdy, jestliže po skončení
jiného (např. trestního) řízení v přiměřené lhůtě podá návrh (žalobu) na
uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení“, a že „posouzení, zda
bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, bude vždy odvislé od konkrétních
okolností případu“. Senát č. 20 proto rozhodl o postoupení věci podle § 20
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a
o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí
velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia pak věc projednal a rozhodl o ní v
souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.
Při projednání dovolání a rozhodnutí o něm dovolací soud postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (Část první, Čl. II
Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastnicí řízení, za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním,
dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že dovolání, které je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1
písm. d), odst. 2 o. s. ř., je důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je nesprávné,
jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i
procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Podle § 268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže
výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí
nelze vykonat. Týká-li se nařízeného výkonu rozhodnutí některý z důvodů
zastavení jen zčásti nebo byl-li výkon rozhodnutí nařízen v rozsahu širším, než
jaký stačí k uspokojení oprávněného, bude výkon rozhodnutí zastaven částečně
(odstavec 4).
Nesprávnost usnesení odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z jeho
primárního závěru, že vymáhaná pohledávka podle exekučního titulu (platebního
výměru oprávněné ze dne 11. 6. 2001, č. 2140101188, vydaného podle zákona č.
592/1992 Sb., pravomocného dne 2. 7. 2001), byla ke dni podání návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí, tj. ke dni 14. 3. 2007, promlčena, jelikož pětiletá
promlčecí doba podle § 16 odst. 2 tohoto zákona uplynula dne 2. 7. 2006,
přičemž použití obecné úpravy promlčení obsažené v občanském zákoníku,
konkrétně jeho § 112, je vyloučeno.
Podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění pro věc rozhodném, právo
vymáhat pojistné se promlčuje za pět let od právní moci platebního výměru, jímž
bylo vyměřeno.
Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u
jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba
od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo
pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu
navržen výkon rozhodnutí.
Nejvyšší soud se otázkou výkladu promlčení práva vymáhat pojistné podle § 16
odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., v rozhodném znění, ve vztahu k úpravě promlčení
v občanském zákoníku již zabýval a dospěl k závěru, že při absenci bližší
úpravy promlčení v tomto ustanovení je třeba obsah tohoto pojmu vykládat
analogicky podle § 100 až 114 obč. zák. jakožto obecného předpisu upravujícího
institut promlčení, což platí i ohledně běhu promlčecí doby. Proto je v
takovém případě třeba vycházet z § 112 věty druhé obč. zák. (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004,
usnesení ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, či usnesení ze dne 15.
7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2689/2008).
Závěr odvolacího soudu, že v souzené věci nelze aplikovat obecnou úpravu
promlčení, konkrétně § 112 obč. zák., že vymáhaná pohledávka je promlčena podle
§ 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007, a že z
tohoto důvodu je dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř., je tak nesprávný.
Krajský soud dále již jen jako obiter dictum připojil úvahu o tom, že i v
případě aplikace obecného předpisu, tj. občanského zákoníku (konkrétně jeho §
112), by musel být výkon rozhodnutí zastaven; bylo-li totiž předchozí řízení o
výkon rozhodnutí pravomocně skončeno dne 21. 11. 2002, nelze návrh na nařízení
výkonu rozhodnutí ze dne 14. 3. 2007 (tj. podaný po více než čtyřech letech od
skončení předchozího vykonávacího řízení) považovat „za splnění předpokladu pro
stavení běhu promlčecí lhůty“, jelikož i ve vykonávacím řízení je třeba řádně
pokračovat.
K tomu lze uvést, že pokračovala-li oprávněná řádně v předchozím vykonávacím
řízení ve smyslu § 112 obč. zák., zahájila řízení 14. 3. 2007 před uplynutím
promlčecí doby (§ 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb., v rozhodném znění).
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a protože
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn, Nejvyšší
soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §
243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o náhradě nákladů původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty
za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu