U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobkyně GEBRÜDER WEISS spol. s r. o., se sídlem v Jenči, Průmyslová 477,
identifikační číslo osoby 44795092, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované V&V INTRACO, spol. s r. o.,
se sídlem v Davli-Sázavě 80, identifikační číslo osoby 00540030, zastoupené
JUDr. Pavlem Florianem, advokátem se sídlem v Praze 6, Václavkova 297/10, o
zaplacení částky 16 053,60 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 48 ECm 60/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 Cmo 330/2014-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 10 890 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2014, č. j. 48 ECm 60/2010-187 (v
pořadí druhým ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 7 923 USD s
tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a částku 148 625,90 Kč na náhradu
nákladů řízení (výrok II.), dále uložil žalované zaplatit České republice -
Krajskému soudu v Praze na náhradu nákladů řízení částku 898,68 Kč.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., změnil jej ve výroku II.
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku
164 731 Kč (první výrok), a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 21 150,80
Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalovaná
dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a o. s. ř., majíc za to, že „napadený rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl, a požaduje
náhradu nákladů řízení „ve všech stupních“. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl jako
nedůvodné. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto
ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu
občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací
důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn.
26 Cdo 1115/2013, ze
dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR
55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne
30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, neboť ač zastoupena advokátem, přes
správné poučení odvolacím soudem se co do vymezení přípustnosti dovolání
omezila na tvrzení, že „napadený rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové vymezení přípustnosti
dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy věci
vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem
stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria
přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo
naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014,
sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze
dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz, odmítl). Dovolatelka
rovněž neuvedla, od které rozhodovací praxe se měl odvolací soud při řešení
konkrétní otázky odchýlit, ani rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se
měl Nejvyšší soud při řešení dané otázky nyní odchýlit (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a
ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelka tvrdí, že žalobkyni nevznikl nárok na přepravné ve smyslu
ustanovení § 610 a § 625 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, protože
nešlo o tuzemské přepravy a ani o vztah mezi žalobkyní a žalovanou týkající se
přepravy. Pokud žalobkyně vystupovala „jako agent některého z rejdařů,
vystupovala pak jménem této osoby a nikoliv svým jménem, to by mohla vystupovat
pouze jako zasílatel v rámci svého předmětu podnikání“. Dále namítá, že
žalobkyně „není v žádném případě dopravcem a žalovaná není v žádném právním
vztahu se žalobkyní a nemůže tedy ani být ve vztahu k ní ani odesílatelem
zásilky“. Dovolatelka k těmto otázkám nevymezila přípustnost dovolání a ani z
obsahu dovolání nelze dovodit, který z předpokladů přípustnosti dovolání u
vymezených otázek uplatňuje. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud „nezjišťoval a nehodnotil, zda a jak
probíhala přeprava z Davle do nějakého zámořského přístavu, jak byla sjednána,
kdy k ní došlo, kdo ji prováděl a kdo sjednával přepravní smlouvu“, aniž by
však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné
vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř. dovolání
lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku o
nákladech řízení před soudem prvního stupně trpí vadou, poněvadž dovolatelka v
něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
(srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o
nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku
absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku ve věci samé a
změněn ve výroku o nákladech řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. ukládajícím žalované zaplatit
České republice na náhradě nákladů řízení částku 898,68 Kč, jakož i v části
směřující proti rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení ve výši 21 150,80 Kč,
není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše těchto
nákladů nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne
26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této
části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu