32 Cdo 1373/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s., se sídlem v Praze 5,
Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25103768, zastoupené Mgr.
Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti
žalované T. H., zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně,
Pekárenská 12, o 196 409,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 14/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2009, č. j. 20 Co 191/2009-190, ve
znění usnesení ze dne 17. září 2009, č. j. 20 Co 191/2009-194, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2009, č. j. 20 Co
191/2009-190, ve znění usnesení ze dne 17. září 2009, č. j. 20 Co 191/2009-194,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. února 2009, č. j. 10 C
14/2008-170, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení majetkového
vypořádání (nezaplacených leasingových splátek v celkové výši 236 198 Kč,
nákladů spojených s vymáháním ve výši 14 548,89 Kč, nákladů spojených s
odebráním předmětu leasingu ve výši 25 663,10 Kč a částky odpovídající
uhrazenému povinnému pojištění ve výši 3 000 Kč, a to po odpočtu výtěžku z
prodeje předmětu leasingu ve výši 83 000 Kč) v důsledku předčasného ukončení
leasingové smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem pro zmeškání ze dne 25. února 2008, č. j. 10
C 14/20008-34, uložil žalované zaplatit žalobkyni 196 409,99 Kč s
příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. října 2008, č. j. 20 Co 416/2008-63, zrušil rozsudek pro zmeškání pro nenaplnění předpokladů pro
jeho vydání a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O věci tak opětovně rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 5, který rozsudkem ze dne
16. února 2009, č. j. 10 C 14/2008-170, uložil žalované zaplatit žalobkyni 40
426 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu částky 155
983,99 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod
III. výroku). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem ve
znění opravného usnesení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.). Dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož byla mezi účastnicemi
uzavřena dne 24. dubna 2004 leasingová smlouva, jejímž předmětem byl nájem a
následný prodej osobního vozidla Škoda Felicia 1,6 GLX, který téhož dne
žalovaná převzala. Ve smlouvě se žalovaná zavázala splácet po dobu 72 měsíců
pravidelné měsíční splátky ve výši 3 921 Kč s tím, že ke konci tohoto smluvního
vztahu odkoupí od žalobkyně vozidlo za zůstatkovou hodnotu 1 000 Kč, přičemž
při jejím podpisu uhradila 16 200 Kč jako akontaci. Součástí smlouvy se staly
Všeobecné smluvní podmínky pro leasing movitých věcí společnosti CCB Finance,
s.r.o. (dále též jen „VSP“), podle jejichž čl. 1.2 je leasingová smlouva
uzavírána v režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dle jeho
ustanovení § 269 odst. 2 jako smlouva nepojmenovaná. Žalovaná uhradila pouze
první tři splátky, přičemž dalších 69 splátek ani jinou další částku žalobkyni
nezaplatila. Dne 16. listopadu 2004 byla uzavřena mezi účastnicemi dohoda o
ukončení leasingové smlouvy, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že pro tento případ
ukončení leasingové smlouvy platí čl.
6.3.4 VSP, podle něhož je žalovaná
povinna po odstoupení od smlouvy (ze strany leasingového pronajímatele)
zaplatit žalobkyni všechny závazky splatné do data ukončení smluvního vztahu
mezi účastnicemi, smluvní i mimosmluvní majetkové sankce, souhrnnou částku ve
výši všech zbývajících leasingových splátek ponížených o splátky pojištění až
do konce smlouvy, náhradu škody, náklady spojené s odebráním, přepravou,
skladováním, oceněním, dalším prodejem či pronájmem včetně ušlého zisku. Dne
26. ledna 2005 žalobkyně vyúčtovala žalované nedoplatek z leasingové smlouvy ve
výši 198 984 Kč, na který podle nesporných tvrzení účastnic žalovaná neuhradila
dosud částku 196 409,99 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, podle něhož
leasingová smlouva, uzavřená mezi účastnicemi jako nepojmenovaná smlouva podle
§ 269 odst. 2 obch. zák., je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2
písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání
spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a proto je třeba na
nároky z ukončené leasingové smlouvy aplikovat § 10 cit. zákona o přiměřeném
vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem. Soud prvního stupně proto podle
odvolacího soudu správně dovodil, že ujednání o použití čl. 6.3.4 VSP (v
odůvodnění nesprávně uvedeno 6.4.3 VSP) na předtisku protokolu o odebrání
vozidla ze dne 16. listopadu 2004, jehož součástí je dohoda účastnic o
ukončení leasingového vztahu, požadavku přiměřeného vypořádání mezi věřitelem
(žalobkyní) a spotřebitelem (žalovanou) odporuje. Konstatoval, že žalovaná
uzavřela leasingovou smlouvu jako fyzická osoba, aniž by s ní byly individuálně
sjednány smluvní podmínky, přičemž ukončení leasingového vztahu bylo dohodnuto
na předtištěném formuláři s použitím čl. 6.3.4 VSP, který upravuje nároky pro
případ odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně pro podstatné porušení
povinností leasingové nájemkyně dle čl. 6.3.1 VSP. V této souvislosti poukázal
i na přímo aplikovatelný čl. 3 směrnice Rady ES č. 93/13/EHS, o nepřiměřených
podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, podle něhož smluvní podmínka, která
nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu
s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Odvolací soud pokládá za zřejmé, že smyslem uvedeného odkazu na čl. 6.3.4 VSP
bylo zavázat žalovanou ke splnění takových nároků žalobkyně, jež by jí vznikly
při sankčním odstoupení od smlouvy. Tím podle jeho názoru došlo zcela
nepochybně k nerovnováze práv a povinností smluvních stran, které vyplývají z
dohody o ukončení leasingového vztahu, a to v neprospěch žalované. Dospěl-li proto soud prvního stupně za uvedené situace k závěru, že ujednání na
předtisku protokolu o odebrání vozidla o platnosti čl. 6.3.4 VSP i po ukončení
smlouvy je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského
zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“) a z tohoto důvodu žalobkyni nepřiznal nárok
na leasingové splátky splatné po ukončení leasingové smlouvy, postupoval podle
odvolacího soudu správně. Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku
odvolatelky, že má nárok na částku 14 548,89 Kč z titulu nákladů spojených s
vymáháním splnění povinností žalované, neboť nebylo zjištěno, že by žalobkyni
takové náklady (mimo rámec tohoto řízení) vznikly. Odkaz odvolatelky na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2886/2007 označil odvolací soud za
nepřípadný, jelikož v tomto rozhodnutí se soud leasingovou smlouvou z pohledu
zákona o spotřebitelském úvěru a evropských právních předpisů nezabýval. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním,
opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že leasingová
smlouva je spotřebitelskou smlouvou, neboť žádná forma leasingu definici
spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb. neodpovídá. Zatímco
pojmovým znakem spotřebitelského úvěru je poskytnutí peněžních prostředků nebo
odložená platba, ani o jednu z těchto alternativ u leasingu podle dovolatelky
nejde. I kdyby však bylo třeba uvedený zákon na danou smlouvu aplikovat,
dovolatelka považuje za zásadní jeho ustanovení § 2 písm. a) bod 1., podle
něhož spotřebitelským úvěrem není platba, kterou spotřebitel platí za nesplnění
závazku vyplývajícího ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr. Z
tohoto ustanovení dovozuje, že smluvní sankce sjednaná za porušení smluvních
ujednání dle čl. 6.3.4 VSP není cit. zákonem dotčena. Dovolatelka akcentuje, že podpisem leasingové smlouvy a VSP projevily obě
smluvní strany vůli, aby mezi nimi vznikl vztah, který se bude řídit
ujednáními, která jsou zakotvena v leasingové smlouvě a VSP. Pakliže tento
vztah ukončily dohodou, která byla zapracována do protokolu o odebrání – o
předání a převzetí vozidla ze dne 16. listopadu 2004, je třeba při ukončení
leasingového vztahu vyjít z čl. 6.3.4 VSP, na jehož aplikaci se pro tento
případ dohodly. Opačný názor soudů označuje nejen za nesprávný, ale i
odporující zásadě smluvní volnosti účastnic. V souladu s uvedenou dohodou
žalobkyně proto nárokuje kromě jiného i „smluvní sankci za předčasné ukončení
leasingové smlouvy ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek,
která činí 141 435 Kč“. Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaná porušila leasingovou smlouvu
podstatným způsobem, neboť se dostala do prodlení se třemi leasingovými
splátkami. Žalobkyně proto byla oprávněna od smlouvy dle článku 6.3.1 VSP
odstoupit, namísto toho však učinila vstřícný krok a ukončila vztah společnou
dohodou, jež byla pro žalovanou finančně výhodnější.
Je však přesvědčena o tom,
že pokud by svého oprávnění odstoupit od smlouvy využila, soudy by považovaly
její nároky za opodstatněné; takto je soudy postihována za to, že nevyužila
svého oprávnění odstoupit od smlouvy, nýbrž vyšla žalované vstříc uzavřením
dohody o skončení leasingové smlouvy. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že ujednání o použití čl. 6.3.4 VSP i po
ukončení leasingové smlouvy nemůže být neplatné pro rozpor se zákonem č. 321/2001 Sb. v souvislosti s jeho § 10, jak uzavřel odvolací soud, neboť toto
ustanovení na daný případ nedopadá. Dovodil-li proto odvolací soud, že má
žalobkyně nárok jen na zaplacení leasingových splátek splatných do ukončení
smlouvy, považuje jeho rozhodnutí za nesprávné. V této souvislosti dovolatelka
poukazuje na konkrétní rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž bylo shledáno
předmětné smluvní ujednání platným. S ohledem na četnost leasingových vztahů
pak považuje pro nastolení právní jistoty za žádoucí, aby se k této otázce
vyjádřil i dovolací soud. Dovolatelka brojí i proti názoru odvolacího soudu, že nemá nárok na úhradu
nákladů spojených s vymáháním ve výši 14 548,89 Kč, neboť jejich vznik
neprokázala. Tvrdí, že oprávněnost i strukturu těchto nákladů, k jejichž
zaplacení se žalovaná podpisem leasingové smlouvy a VSP v čl. 7.1 zavázala,
důkazy předloženými v řízení doložila. Uvádí, že žalovaná byla více než rok v
prodlení se splněním závazků vůči žalobkyni. Uzavřela-li žalobkyně posléze
mandátní smlouvu pro vymáhání a správu pohledávek týkajících se žalované, jde o
zcela standardní postup, který je v souladu s právem. Dovolatelka navrhuje, aby z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí [a potud má
dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce, zda
sjednané majetkové vypořádání pro případ předčasného ukončení leasingové
smlouvy, a to i dohodou, spočívající v povinnosti leasingové nájemkyně
uhradit leasingové pronajímatelce souhrn měsíčních splátek splatných po
ukončení leasingové smlouvy, odpovídá přiměřenému vypořádání dle § 10 zákona č. 321/2001 Sb., ve znění účinném ke dni ukončení leasingové smlouvy (t. j. ke dni
16. listopadu 2004), kterou odvolací řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu. Podle zjištění soudů účastnice leasingovou smlouvu, uzavřenou dne 24. dubna
2004, ukončily dohodou ze dne 16. listopadu 2004, ve které si sjednaly, že
pro tento případ platí čl. 6.3.4 VSP. Podle písm. c) tohoto ujednání v případě
ukončení leasingové smlouvy podle článku 6.3.1 je leasingový nájemce povinen
zaplatit leasingovému pronajímateli souhrnnou částku ve výši všech zbývajících
měsíčních leasingových splátek poníženou o splátky pojištění do konce
leasingové smlouvy (počínaje následujícím měsícem po prodeji předmětu
leasingu).
Ze znění tohoto ustanovení nevyplývá a ani výkladem nelze dovodit,
že by tato část majetkového vyrovnání byla sjednána jako smluvní pokuta
(sankce), jak se mylně domnívaly soud prvního stupně (odvolací soud takový
názor nezaujal) i dovolatelka. Vlastnímu řešení vytyčené otázky zásadního právního významu předchází
posouzení, zda předmětnou leasingovou smlouvu, v níž nájemce (žalovaná)
vystupuje jako fyzická osoba – nepodnikatel, lze považovat za smlouvu o
spotřebitelském úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb. Odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že leasingová smlouva je smlouvou o
spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) tohoto zákona, jenž pro
účely tohoto zákona rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních
prostředků nebo odloženou platbu, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě
najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit, přičemž dále pod body 1. až 5. taxativním výčtem vymezuje, které případy plateb za spotřebitelský úvěr
považovat nelze. Toto posouzení odvolacího soudu shledává dovolací soud
správné. Ostatně k závěru, podle něhož leasingová smlouva je jednou z forem
spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 písm. a) cit. zákona, dospěl již i Městský
soud v Praze v rozhodnutí ze dne 27. září 2005, sp. zn. 10 Ca 5/2004,
uveřejněném pod číslem 821/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a
tentýž právní názor zaujal i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. května
2007, sp. zn. 2 As 85/2006, ve vztahu k finančnímu leasingu, jehož se týkala
kasační stížnost. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v
posuzované věci, v níž jde o nároky žalobkyně z finančního leasingu. Oba
uvedené soudy, vycházejíce z ekonomického vymezení leasingu, založily toto
posouzení na závěru, že v případě leasingové smlouvy jde o koupi najaté věci,
která je uvedena v demonstrativním výčtu ustanovení § 2 písm. a) cit. zákona,
které, jak konstatoval Městský soud v Praze, pro naplnění termínu
spotřebitelský úvěr připouští formu jakéhokoli poskytnutí těchto prostředků ve
prospěch dlužníka (například placení za dlužníka třetím osobám). Tak je tomu i
v případě finančního leasingu, kdy leasingová společnost při koupi předmětu
leasingu poskytne ve prospěch leasingového nájemce dodavateli předmětu leasingu
peněžní prostředky, které pak leasingový nájemce splácí. Peněžní prostředky
jsou placeny ve prospěch spotřebitele, neboť tato platba je podmínkou, aby
spotřebitel mohl předmět leasingu užívat a následně nabýt. Zároveň však
spotřebitel po určitou dobu užívá cizí věc a za určitou dobu mu smlouva
zaručuje nabytí vlastnictví k předmětu leasingu, dojde tedy ke koupi najaté
věci, která je účelem leasingové smlouvy. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že
na rozdíl od tradičního způsobu úvěrování, kdy financující instituce poskytuje
zájemci peněžní prostředky k nákupu nové investice, při leasingu mu svěřuje
věcnou hodnotu k bezprostřednímu využití. Leasing je tedy v podstatě pronájem
movitých či nemovitých investic za pevně sjednané měsíční nájemné. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona č. 321/2001 Sb.
je touto právní úpravou
implementována do českého právního řádu směrnice Rady ze dne 22. prosince 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů
členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, ve znění směrnice
90/88/EHS a směrnice 98/7/ES, přičemž v souvislosti s vylučovanými nájemními
smlouvami v komentáři k § 1 je v ní výslovně uvedeno, že „působnost zákona se
tak vztahuje pouze na smlouvy leasingové.“ V souvislosti s vymezením pojmu
spotřebitelský úvěr v komentáři k § 2 je pak v ní vysvětleno, že „zákon
neupravuje zvláštní typ smlouvy a garantuje tak spotřebiteli právní ochranu v
široké míře, ať již sjednává spotřebitelský úvěr v jakékoli smlouvě (smlouvou
kupní, s odloženou platbou, leasingovou, o platbě směnkou nebo jiným platebním
prostředkem umožňujícím odloženou platbu a pod.).“
Rovněž Nejvyšší správní soud ve shora cit. rozhodnutí dále zdůraznil,
že zákon č. 321/2001 Sb. byl přijat právě jako důsledek transpozice směrnice
Rady č. 87/102/EHS do vnitrostátního právního řádu, o čemž svědčí i výslovný
odkaz v poznámce zákona pod čarou a také dikce ustanovení § 1 odst. 1 cit. zákona, podle něhož „tento zákon stanoví některé podmínky smlouvy, ve které se
sjednává spotřebitelský úvěr, v souladu s právem Evropských
společenství.“ Podle čl. 2 odst. 1 písm. b) cit. směrnice se tato
nevztahuje na „nájemní smlouvy s výjimkou těch, které stanoví, že vlastnické
právo v konečném důsledku připadne nájemci.“ Z toho Nejvyšší správní soud
nepochybně dovozuje, že směrnice dopadá i na finanční leasing, který je pojmově
koncipován právě tak, že uplynutím sjednané doby leasingu vzniká právo převodu
předmětu leasingu do vlastnictví nájemce anebo toto právo takto přechází samo. Kromě toho směrnice v čl. 15 výslovně stanoví, že nebrání členským státům, aby
zachovaly nebo přijaly přísnější ustanovení na ochranu spotřebitele v souladu s
jejich závazky vyplývajícími ze Smlouvy o založení Evropského společenství,
přičemž možnost vyloučení z působnosti této směrnice má být omezena na jisté
formy úvěrů nekomerčního charakteru poskytované za zvláštních podmínek. Rovněž
Městský soud v Praze v cit. rozhodnutí dovozuje, že do této kategorie
leasingová smlouva nepatří. Otázkou finančního vypořádání mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým
nájemcem při předčasném ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně
leasingového nájemce se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 24/2011“) a posléze ve
stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 25/2011“).
V R 24/2011 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že sjednají-li
si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro
případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo
na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od
smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen
proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla
leasingovému nájemci). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí porovnáním s běžným
nájmem věci vysvětlil, že případné vrácení předmětu leasingu leasingové
společnosti není prospěchem vlastníka a proč tomu tak je. Dojde-li proto k
vrácení předmětu leasingu leasingovému pronajímateli z důvodu předčasného
ukončení leasingové smlouvy pro okolnosti na straně nájemce, v důsledku čehož
se nenaplní sjednaný účel leasingové smlouvy, nemění se tím nic na povinnosti
nájemce uhradit leasingové společnosti dosud nezaplacený zůstatek pořizovací
ceny předmětu leasingu, splátky splatné do ukončení smlouvy a dosud nezaplacené
úroky. Požaduje-li kromě toho leasingová společnost po nájemci i zaplacení
leasingových plátek splatných po ukončení smlouvy, činí tak oprávněně, neboť
součet pořizovací ceny leasingu a úroku z pořizovací ceny, kterou zaplatila
leasingová společnost za předmět leasingu, se rovná úhrnu všech leasingových
splátek, neboť v leasingových splátkách jsou uvedené položky obsaženy. Rovněž tak v R 25/2011 Nejvyšší soud dovodil, že v leasingových smlouvách,
resp. v obchodních podmínkách obsažená dohoda stran, že leasingový pronajímatel
má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek, není v rozporu s
dobrými mravy, přičemž od těchto splátek je třeba odečíst ušetřené finanční
náklady leasingového pronajímatele. Zdůraznil, že v nárocích při předčasném
ukončení leasingové smlouvy, resp. při zániku nesplněného závazku vzniklého na
základě leasingové smlouvy, když za nejčastější případy předčasného ukončení
leasingových smluv označil zánik závazkového vztahu v důsledku odstoupení od
smlouvy či zánik závazku pro dodatečnou nemožnost plnění, se projevuje
specifický charakter finančního leasingu. Vysvětlil, že v případě předčasného
zániku závazků z leasingové smlouvy leasingový pronajímatel splnil své
povinnosti z leasingové smlouvy – opatřil předmět leasingu do svého vlastnictví
na základě žádosti a výběru leasingového nájemce (opatření předmětu leasingu
leasingovým pronajímatelem bylo vyvoláno pouze potřebou leasingového nájemce),
uhradil pořizovací cenu předmětu leasingu, který předal leasingovému nájemci do
užívání s tím, že leasingový nájemce nese nebezpečí škody na věci a náklady na
provoz, údržbu a opravy předmětu leasingu. Proto má leasingový pronajímatel
nárok na zaplacení všech leasingových splátek, které v sobě zahrnují náklady na
pořízení předmětu leasingu, včetně úroků, které je povinen hradit peněžnímu
ústavu, i zisk, který leasingový pronajímatel získá v důsledku své
podnikatelské činnosti.
Sjednají-li si proto účastníci v leasingové smlouvě pro případ předčasného
ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech
dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, jde o
ujednání, jenž odpovídá přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem a
není tudíž v rozporu s ustanovením § 10 zákona č. 321/2001 Sb., podle něhož v
případě, že spotřebitelský úvěr slouží k pořízení zboží a toto zboží je vráceno
věřiteli, popřípadě třetí osobě, musí dojít k přiměřenému vypořádání mezi
spotřebitelem a věřitelem, popřípadě třetí osobou. Je třeba ovšem zdůraznit, že
uvedené platí za předpokladu, že k předčasnému ukončení leasingové smlouvy
došlo z důvodů na straně leasingového nájemce. S ohledem na zaujatý odlišný
právní názor, že použití čl. 6.3.4 VSP je v daném případě pro rozpor s
ustanovením § 39 obč. zák. absolutně neplatné, se však soudy zkoumáním tohoto
předpokladu nezabývaly, což napraví v dalším řízení. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. K částce 14 548,89 Kč rozporované dovolatelkou je třeba uvést, že částka 155
983,99 Kč, ohledně níž soud prvního stupně žalobu zamítl (a odvolací soud v
tomto rozsahu jeho rozhodnutí potvrdil), zahrnuje nejen zbývající splátky
splatné po ukončení leasingové smlouvy (jak nesprávně uvedly soudy obou
stupňů), ale též částku 14 548,89 Kč, představující náklady spojené s vymáháním
splnění povinností leasingové nájemkyně dle čl. 7.1 VSP. Podle odůvodnění
napadeného rozhodnutí odvolací soud žalobkyni nárok na tuto částku nepřiznal,
neboť podle jeho názoru „nebylo zjištěno, že by žalobkyni takové náklady mimo
rámec tohoto řízení vznikly.“ Odvolací soud však při přezkoumávání napadené
části rozsudku soudu prvního stupně patrně přehlédl, že soud prvního stupně
svůj zamítavý výrok v tomto rozsahu nijak neodůvodnil (uplatněným nárokem na
zaplacení částky 14 548,89 Kč se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval). Za tohoto
stavu neměl jinou možnost, než rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu této
částky zrušit jako nepřezkoumatelné dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací soud k ní ve smyslu § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. přihlédl, i když ji dovolatelka neuplatnila. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku ve věci samé (včetně souvisejících výroků o nákladech
za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku ve věci samé (a v závislém výroku o
nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu