32 Cdo 1567/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce Ing. J. V., CSc., zastoupeného JUDr. Petrou Olmrovou
Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230,
proti žalované Mochovské mrazírny a.s., se sídlem v Mochově, Mochov 70, PSČ 250
87, identifikační číslo osoby 46357017, o 5 177 590,70 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 91/2001, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2005, č. j. 6 Cmo
23/2005-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 84 876 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Petry Olmrové Nykodýmové, Ph.D.
příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, v níž se žalobce domáhal po
žalované zaplacení postoupených pohledávek ve výši 3 497 590,72 Kč (o tomto
nároku žalobce nebylo mezi účastníky sporu) a náhrady škody (ušlého zisku) ve
výši 1 680 000 Kč z nesplněné smlouvy o zprostředkování a dodávce surovin.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že mezi
účastníky byla dne 1. července 1996 uzavřena smlouva o zprostředkování a
dodávce surovin (dále též jen „zprostředkovatelská smlouva“). Smlouva byla
platně uzavřena, když za žalovanou ji podepsal generální ředitel na základě
písemného zmocnění představenstva; důkaz o tom, že nešlo o oprávněnou osobu, v
řízení předložen nebyl a existence takového důkazu ani nebyla tvrzena. Podle
shodného posouzení soudů obou stupňů šlo o smlouvu smíšenou, neboť v sobě
zahrnovala zprostředkovatelskou smlouvu na uzavírání kupních smluv o dodávce
rostlinných produktů a smlouvu o dodávce zboží. O těchto skutečnostech nebylo
mezi účastníky pochyb; spornou zůstala otázka, zda měl žalobce vůči žalované
nárok na zaplacení provize i v těch případech, kdy nebyl v postavení
zprostředkovatele, ale byl sám prodávajícím. Podle názoru odvolacího soudu
žalovaná neprokázala, že by žalobce účtoval provizi v rozporu s uzavřenou
smlouvou včetně dodatků. Ve smlouvě bylo dohodnuto, kdy a v jaké výši bude
účtována provize, přičemž ujednání, i když se týká vlastních dodávek, nelze
považovat za neplatné a nelze ani dovodit, že by bylo v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že smlouva nezanikla odstoupením žalované. I kdyby bylo
prokázáno, že odstoupení žalované bylo žalobci doručeno, vzhledem k obsahu
dodatku ze dne 1. ledna 1999 ve vztahu k předmětné smlouvě nelze podle
odvolacího soudu pochybovat o existenci smluvního závazku mezi účastníky.
Poskytla-li proto žalovaná žalobci odměny a provizi za dodávky zboží, plnila po
právu, a tudíž jí z tohoto titulu nevznikla pohledávka, kterou by mohla úspěšně
započítat proti pohledávce žalobce. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně dovodil, že žalobci vznikl nárok jak na zaplacení 3 497 590,72 Kč, tak i
náhrady škody ve výši 1 680 000 Kč, jejíž oprávněnost žalovaná zpochybňovala
pouze odkazem na neexistenci platně uzavřené smlouvy. Uvedl, že žalovaná
závazek ze smlouvy porušila a jak vyplynulo z provedeného dokazování, způsobila
žalobci škodu, kterou je mu povinna nahradit.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela
o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce posouzení
zprostředkovatelské smlouvy podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu [dále též jen „o. s. ř.“]. Jako dovolací důvod uvádí
nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a
postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká,
že právně pochybily svým závěrem o platnosti zprostředkovatelské smlouvy, když
soud prvního stupně se vyjádřil pouze k některým tvrzeným důvodům neplatnosti,
a odvolací soud pouze jeho závěry převzal. Dovolatelka namítá, že ujednání v čl. III. odst. 1 zprostředkovatelské smlouvy,
jímž se zavázala platit žalobci provizi ve výši 4,5 % z ceny dodaných produktů,
a to jak zprostředkovaných, tak i dodaných žalobcem, je neplatné podle § 39
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť je v rozporu se zákonem a
příčí se dobrým mravům. Názor odvolacího soudu o využití široké smluvní
volnosti bez zjevného porušení zásad dobrých mravů podle dovolatelky neobstojí. Aby šlo o smlouvu zprostředkovatelskou, musí obsahovat podstatné náležitosti
vymezené v ustanovení § 642 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“),
které však provizi z vlastních dodávek nevymezuje a neznají ji ani další
smluvní typy. Oporu pro spornou provizi dovolatelka nenachází ani v
nepojmenované smlouvě podle § 269 odst. 2 obch. zák., neboť ani taková smlouva
nesmí být v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku,
jinak ji stíhá neplatnost podle § 39 obč. zák., příp. nepožívá právní ochrany
podle § 265 obch. zák. Z téhož důvodu je podle dovolatelky neplatné uvedené ujednání i ve znění
dodatku č. 1 ze dne 1. ledna 1999, podle něhož se stanovila provize za sjednané
obchody dle dodané produkce v hodnotě 40 milionů Kč i v případě, že takové
množství produktů nebude žalovanou požadováno. Dovolatelka dále namítá, že zprostředkovatelská smlouva včetně jejího dodatku
byla podepsána pouze jejím generálním ředitelem, ačkoli podle zapsaného způsobu
podepisování v obchodním rejstříku tak měli učinit dva členové představenstva. Plná moc, kterou žalobce předložil u soudu, byla podle mínění dovolatelky
podepsána dodatečně, neboť ji nikdy k dispozici neměla. Ačkoli žalovaná tuto
výhradu uplatnila již v nalézacím řízení a navrhla doplnit dokazování výslechem
osob, které měly plnou moc podepsat, soud prvního stupně tento její návrh
zamítl, v novém rozhodnutí aplikoval ustanovení § 15 obch. zák. a odvolací soud
se touto otázkou již nezabýval. Dovolatelka akcentuje, že žalobce o překročení
zmocnění věděl, neboť se žalovanou i se společností TIPA a.s., majoritním
akcionářem žalované, dlouhodobě spolupracoval. Další důvod neplatnosti podle § 39 obč. zák. staví dovolatelka na argumentaci,
že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena v souvislosti s trestnou činností
žalobce, případně jejich členů představenstva, jejímž cílem bylo poškodit
žalovanou a odčerpat finanční prostředky do mateřské společnosti TIPA a.s. Rovněž nesprávně se podle dovolatelky soudy obou stupňů vypořádaly s výpovědí
žalované ze dne 30. prosince 1998 ze zprostředkovatelské smlouvy, jež podle
obsahu byla odstoupením od smlouvy podle jejího článku IV.2.
Dovolatelka
zastává a obhajuje názor, že tímto odstoupením smlouva zanikla, neboť účinky
odstoupení od smlouvy nelze odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany. K
tomu však nedošlo a nezměnil na tom nic ani dodatek č. 1 ke smlouvě, který
účastníci podepsali dne 1. ledna 1999, neboť se v něm o odstoupení či o zrušení
jeho účinků nic nehovoří. Převzal-li proto odvolací soud právní názor soudu
prvního stupně, který z konstatování účastníků v úvodní části dodatku, že ke
dni jeho podpisu je zprostředkovatelská smlouva platná a účinná, dovodil, že
účinky odstoupení od smlouvy byly fakticky i právně negovány, právně pochybil. Byla-li tedy zprostředkovatelská smlouva sjednána neplatně, případně bylo od ní
odstoupeno, nemohla žalobci jejím neplněním vzniknout škoda a jeho nárok na
její náhradu z ušlých tržeb ve výši 1 680 000 Kč považuje dovolatelka za
nedůvodný. Dovolatelka dále soudům obou stupňů vytýká, že se zcela nesprávně vypořádaly s
jejím tvrzením, že nárok žalobce do výše 3 497 590,72 Kč zanikl jejím
zápočtem ze dne 22. září 2000, jehož předmětem učinila pohledávku, jež jí
vznikla vůči žalobci z titulu bezdůvodného obohacení. K němu mělo dojít na
straně žalobce podle tvrzení dovolatelky přijetím neoprávněně fakturované
provize za dodávky zboží dovezeného ze zahraničí a za ovoce, jejichž dodávku
nezprostředkoval. V této souvislosti uvádí, že žalobce jí za celou dobu
vzájemné spolupráce žádnou dodávku ze zahraničí nezajistil a nezprostředkoval. Pokud soudy konstatovaly, že žalovaná na provize řádně plnila, nevzaly v potaz,
že plnění provizí si zabezpečil sám žalobce, který měl k tomu potřebné
informace a prostředky z titulu člena představenstva žalované. Tyto a další
skutečnosti však soudy nezohlednily a výslech žalovanou navrženého stěžejního
svědka, který mohl její tvrzení potvrdit, byl opakovaně zamítnut. Tím došlo k
zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle vyjádření žalobce je dovolání žalované nepřípustné. Dovolatelka podle
jeho názoru nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu; její
námitky proti závěru o platnosti zprostředkovatelské smlouvy nemohou
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť se
týkají skutkových zjištění, o nichž žalovaná tvrdí, že nemají oporu v
provedeném dokazování. Uvádí, že se všemi dovolacími námitkami se již
vypořádaly soudy v nalézacím řízení, přičemž se nedopustily ani tvrzeného
pochybení, zamítly-li návrh žalované na doplnění dokazování. Žalobce navrhuje
dovolání odmítnout jako nepřípustné s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů
řízení. Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. března 2005. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé lze obecně opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Dovolání žalované, které směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu,
není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky
tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně
rozhodl všemi třemi rozsudky – v pořadí prvním rozsudkem pro zmeškání
ze dne 17. prosince 2001, v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. října 2002 a
v pořadí třetím rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004 – stejně – žalobě vyhověl). Tvrzená vada řízení, kterou dovolatelka spatřuje v neprovedení navrženého
důkazu ke zjištění skutečné zprostředkovatelské činnosti žalobce a kterou lze
podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit. Dovolatelka totiž žádnou otázku
zásadního právního významu, na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí
založeno, prostřednictvím této námitky nevymezuje a k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány),
dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.). V souvislosti s tvrzenou vadou řízení dovolací soud opakovaně akcentuje, že
účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a
navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova
smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve
smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží
(srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k
hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém
základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, v
usnesení téhož soudu ze dne 10. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009
a v rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále
též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 a
ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této povinnosti bylo v
posuzované věci učiněno zadost, neboť soud prvního stupně – jak se podává z
protokolu o jednání ze dne 30.
října 2002 – o návrhu na doplnění dokazování
výslechem dalších osob rozhodl (zamítl ho) a v odůvodnění rozhodnutí ze dne 3. listopadu 2004 uvedl, že v rámci provedeného dokazování nebyly navrženy žádné
další důkazy, které by zjištěný skutkový i právní stav věci mohly změnit. Námitky dovolatelky, že písemné zmocnění generálního ředitele a současně člena
představenstva žalované k uzavření zprostředkovatelské smlouvy bylo dalšími
dvěma členy představenstva podepsáno dodatečně a že dodávky zeleniny, za něž
dovolatelka zaplatila provizi, žalobce nezprostředkoval a ani jinak se na nich
nepodílel, nemohou rovněž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Těmito výhradami totiž dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje
právní posouzení věci, nýbrž míří na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže,
neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.). Nejvyšší soud nemá dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani v otázce odstoupení od zprostředkovatelské smlouvy, kterou odvolací soud
řešil v souladu s hmotným právem. Dojde-li totiž po odstoupení od smlouvy k
uzavření dodatku k této smlouvě, v němž obě strany projeví vůli být smlouvou
nadále vázány, pak lze nepochybně takový projev vůle obou stran vyložit též
jako odvolání účinků odstoupení od této smlouvy. Jestliže tedy v posuzované
věci její účastníci takový projev v dodatku ze dne 1. ledna 1999 učinili, nelze
odvolacímu soudu žádné právní pochybení vytýkat, ztotožnil-li se se závěrem
soudu prvního stupně o existenci smluvního vztahu mezi účastníky. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani
námitka dovolatelky o tom, že předmětná smlouva je neplatná podle § 39 obč. zák. z důvodu jejího uzavření v souvislosti trestnou činností žalobce,
případně členů představenstva žalované. Argumentace dovolatelky v této otázce
je pouze spekulativní, neboť pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že byl spáchán
trestný čin a kdo jej spáchal, zatím (z podnětu trestního oznámení žalované)
nebylo vydáno. Navíc otázka (ne)platnosti smlouvy, jejíž účastník byl posléze
soudem uznán vinným spácháním trestného činu, byla již v judikatuře Nejvyššího
soudu vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 36/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010,
sp. zn. 31 Cdo 3620/2010), přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud
posoudil otázku platnosti zprostředkovatelské smlouvy v rozporu s touto
judikaturou. Nejvyšší soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí [a potud má
dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.] v řešení otázky
platnosti smluvního ujednání o provizi [úplatě], počítané též z ceny zboží
dodaných přímo zprostředkovatelem, neboť tato otázka nebyla doposud v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady (s
výjimkou vady řízení spočívající v zamítnutí návrhu na provedení důkazu
výslechem svědka) dovolatelka netvrdila a dovolací soud tvrzenou vadu (jak
bylo již vysvětleno výše) a ani jinou vadu řízení z obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
[srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.], jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila [srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.]. Dovolací soud se proto z pohledu dovolacích námitek zabýval správností
právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.]. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud (ve shodě se
soudem prvního stupně) posoudil předmětnou smlouvu mezi účastníky ze dne 1. července 1996 jako smíšenou, obsahující jak závazky ze smlouvy
zprostředkovatelské, tak ze smlouvy kupní. Podle prvního odstavce jejího čl. III. “Mochovské mrazírny se zavazují vedle ceny za dodané rostlinné produkty
uhradit firmě Montano provizi za obstarání surovin ve výši 4,5 % z ceny
dodaných produktů pro výrobu (bez DPH) a to jak z produktů zprostředkovaných,
tak i z produktů dodaných přímo firmou Montano”. Dodatkem č. 1 ze dne 1. ledna 1999 ke Smlouvě o zprostředkování a dodávce surovin se smluvní strany
dohodly mimo jiné na změně článku III. smlouvy upravujícího dohodnutou provizi
tak, že “Mochovské mrazírny se zavazují vedle ceny za dodané rostlinné produkty
uhradit firmě Montano provizi za obstarání surovin ve výši 4,5 % z ceny
dodaných produktů pro výrobu (bez DPH) a to jak z produktů zprostředkovaných,
tak i z produktů dodaných přímo firmou Montano. Výše provize je stanovena
následujícím způsobem: Provize nebude nižší než ta, která odpovídá provizi
dodané produkce v hodnotě 40 mil. Kč i tehdy, pokud tento objem
produktů nebude v takovém množství Mochovskými mrazírnami požadován. Z
objemu produkce přesahující 50 mil. Kč již nebude provize účtována. ...”
Otázku, zda „měl žalobce právo požadovat na žalované zaplacení provize i v těch
případech, kdy nebyl v roli zprostředkovatele, ale byl sám prodávajícím“, řešil
odvolací soud se závěrem, že žalovaná neprokázala účtování provize žalobcem v
rozporu s uzavřenou smlouvou včetně jejich dodatků. Smluvní strany, mající
širokou smluvní volnost, ale současně i podnikatelské riziko, se shodly na tom,
kdy a v jaké výši bude účtována provize.
Takové ujednání, i když se týká
vlastních dodávek, není podle názoru odvolacího soudu neplatné a není ani v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud správně vyšel z úvahy, že převažující dispozitivní charakter
ustanovení upravujících v části třetí, hlavě II obchodního zákoníku jednotlivé
smluvní typy, umožňuje smluvním stranám širokou smluvní volnost. Skutečnost, že
sjednání úplaty (provize) u některých smluvních typů (včetně smlouvy o
zprostředkování – § 642 a násl. obch. zák.) považuje tento zákon ve smyslu §
269 odst. 1 obch. zák. za podstatnou část smlouvy, však neznamená, že sjednání
úplaty (provize) u jiných smluvních typů současně zakazuje. Sjednají-li si
proto strany úplatu (provizi) ve smlouvě podřaditelné smluvnímu typu, u něhož
zákon takové ujednání nepředpokládá (nepovažuje je za podstatnou část smlouvy –
v daném případě smlouvy kupní), nejde z tohoto důvodu o právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu s důsledkem neplatnosti právního úkonu
podle § 39 obč. zák. Závěr o tom, že se právní úkon, jímž je sjednána úplata (provize), příčí dobrým
mravům (§ 39 obč. zák.) nebo že výkon práva na úplatu (provizi) nepožívá právní
ochrany, nemůže obstát, je-li založen na tom, že právní úprava příslušného
smluvního typu pojem úplaty (provize) nezná, nýbrž musí spočívat v posouzení
obsahu smluvního ujednání a souvisejících okolností, za nichž byla smlouva
uzavřena. V dané věci však ze skutkových zjištění soudů nevyplývají žádné
okolnosti, pro které by tato smluvní ujednání mohla být posouzena jako rozporná
s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž takový závěr
nelze učinit ani ze samotného obsahu těchto smluvních ujednání. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu
je v posuzované otázce zásadního právního významu – otázce platnosti
smluvního ujednání o provizi (úplatě) – správné, a tudíž že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
stejně jako dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyly v
předmětné věci naplněny. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2 část
věty před středníkem o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobci náklady jeho
právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem
v částce 70 430 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně
z přidané hodnoty ve výši 14 146 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.