32 Cdo
1756/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ
128 00, proti žalované Setal s.r.o., se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, PSČ
120 00, IČ 27171167, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem v
Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 7, PSČ 370 01, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod
sp. zn. 18 C 332/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 23. října 2008, č. j. 12 Co 240/2008-159,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, potvrdil rozsudek Okresního soudu
ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 14. ledna 2008, č. j. 18 C
332/2006-119, ve výroku ve věci samé, kterým bylo určeno, že žalobkyně je
vlastnicí nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 199 pro katastrální
území a obec Dolní Bečva, blíže v něm konkretizovaných (dále též jen „předmětné
nemovitosti“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán
rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím
dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé,
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných
ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka
spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky platnosti
smlouvy uzavřené dne 9. listopadu 2004, jíž na ni byly převedeny předmětné
nemovitosti Fondem dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále rovněž jen „FDM“),
tvrdíc, že smlouva je platná a svým obsahem neodporuje zákonu, protože při
jejím uzavření obě smluvní strany (zejména pak prodávající, který byl státní
organizací) postupovaly v souladu s právními předpisy. Tato otázka však
napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Je tomu tak proto, že otázka neplatnosti smluv o převodu
nemovitých věcí, bytů a nebytových prostor v majetku státu pro rozpor se
zákonem (§ 39 občanského zákoníku), nebyla-li při jejich uzavírání dodržena
podmínka schválení Ministerstvem financí vymezená ustanovením § 22 odst. 3
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, jejíž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, byla
již Nejvyšším soudem opakovaně řešena. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, uzavřel, že nesplnil-li likvidátor
při prodeji nemovitosti na základě veřejné soutěže podmínky stanovené § 22
odst. 1 (konkretizované vyhláškou č. 62/2001 Sb.) a § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. ve znění účinném do 25. ledna 2006, pro převod nemovitostí ve
vlastnictví státu (byť v procesu likvidace státní organizace), je taková kupní
smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku). K
závěrům tohoto rozsudku se opakovaně přihlásil ve svých dalších rozhodnutích
(srov. například usnesení ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 5140/2007 ve
věci, kde účastníci byli titíž, jako v této věci, a rozsudek ze dne 22. dubna
2009, sp. zn. 32 Cdo 1141/2008) a závěr odvolacího soudu je s
těmito rozhodnutími v souladu. Lze dodat, že proti prvně uvedenému rozhodnutí byla podána
stížnosti, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 17. července 2008, sp. zn. III. ÚS 249/08, odmítl, zejména proto, že „není patrno, že by případné pochybení
obecných soudů v daném rozhodovacím procesu dosáhlo ústavněprávní úrovně v
podobě zjevného excesu, odůvodňujícího ingerenci Ústavního soudu do jejich
činnosti“. Obdobně byly posouzeny ústavní stížnosti proti dalším rozhodnutím
Nejvyššího soudu řešícím stejnou právní otázku. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích
námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené
rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy
dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti výroku napadeného
rozsudku, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné
(srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta
první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Na doplnění dovolací soud dodává, že v průběhu dovolacího řízení
došlo ke změně organizační složky vystupující za stát, jíž se stal podle zákona
č. 153/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve
znění pozdějších předpisů, ode dne 1. července 2009 Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a
žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek. V Brně dne 18. května 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu