32 Cdo 1944/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně PROSPER TRADING a. s., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Umělecká 305/1, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 47677791, zastoupené Mgr.
Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Americká
579/17, PSČ 120 00, proti žalovanému T. E., podnikateli se sídlem v Ostravě –
Staré Bělé, Koroptví 914/23, PSČ 724 00, identifikační číslo osoby 47687410,
zastoupenému JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě –
Moravské Ostravě, Milíčova 1670/12, PSČ 702 00, o zaplacení částky 1 515 381,70
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm
1/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
28. května 2014, č. j. 8 Cmo 176/2014-301, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2014, č. j. 8 Cmo
176/2014-301, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
V souzené věci se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 1 515 381,70
Kč se zákonným úrokem z prodlení. Na návrh žalobkyně, podaný dne 6. března 2014 a doložený smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 20. února 2014 a souhlasem postupníka, Krajský soud v Ostravě
usnesením ze dne 10. března 2014, č. j. 10 Cm 1/2008-285, připustil, aby do
řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost LIR s. r. o. se sídlem
v Praze 8 – Libni, Novákových 970/41, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby
29017483. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že vstup uvedené společnosti do
řízení na místo dosavadní žalobkyně se nepřipouští. Odvolací soud dovodil, že skutečnosti vyšlé najevo v průběhu řízení nasvědčují
tomu, že institut upravený v § 107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) byl v tomto případě zneužit s cílem eliminovat riziko možné náhrady
nákladů soudního řízení protistraně. K tomuto závěru dospěl s přihlédnutím k
průběhu řízení, postoji žalobkyně a jejím reakcím na poučení soudu podle § 118a
a § 118b o. s. ř. a především k tomu, že k postoupení pohledávky mělo dojít
vzápětí poté, co soud prvního stupně účastníkům sdělil, že další dokazování ve
věci provádět nebude, a vyzval je ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez
nařízení jednání, čímž jim dal najevo, jaké rozhodnutí ve věci lze očekávat. Jestliže totiž poté, co opakovaně vyzýval žalobkyni ke splnění jejích
povinností ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř., co řízení zkoncentroval a co
žalobkyně na jeho výzvy zareagovala návrhem na dokazování, hodlal rozhodnout
bez dokazování, pravděpodobně by ve prospěch žalobkyně rozhodnuto nebylo,
důsledkem čehož by byl vznik povinnosti k náhradě nákladů řízení úspěšnému
žalovanému. Došlo-li za této situace k uzavření smlouvy o postoupení předmětné
pohledávky na právnickou osobu, jejíž bonitu lze velmi obtížně zjistit (neboť
ve sbírce listin obchodního rejstříku po účetní závěrce z roku 2010 jiné účetní
závěrky a listiny předepsané v § 38i odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014, založeny nejsou), jediným společníkem
a jednatelem této obchodní společnosti je osoba, která podle jména je zřejmě
cizincem, a adresa této právnické osoby se shoduje s adresou, která je na
internetu nabízena jako virtuální sídlo, nejednalo se podle názoru odvolacího
soudu o „běžné“ postoupení pohledávky, jak tvrdí žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně jako známá ekonomicky silná
společnost za popsaných okolností před konečným rozhodnutím soudu v očekávání
nepříznivého verdiktu převede žalovanou pohledávku na právnickou osobu
popsaných parametrů, je odůvodněn závěr o účelovosti takovéhoto postupu ve
snaze vyhnout se očekávané povinnosti k náhradě nákladů řízení. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda jsou v souzené věci
podmínky pro nevyhovění návrhu podle § 107a o. s. ř., odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 [jde o usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo
3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „R 46/2012“], z jejíchž závěrů zdůrazňuje, že k zamítnutí
návrhu podle § 107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. může soud
přistoupit jen ve výjimečných případech a prostá obava, že případná pohledávka
na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku
nepostačuje. Dovolatelka prosazuje názor, že v souzené věci se o takový případ
nejedná. Zdůrazňuje, že odvolací soud žádné konkrétní pochybnosti o
solventnosti postupníka neuvádí a že žádný z argumentů, o něž opírá své
rozhodnutí, neumožňuje závěr o účelovosti postupu, nehledě na to, že odvolací
soud ani jeden z těchto argumentů neformuluje s jistotou, kterou požaduje
judikatura. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí změnil
tak, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2014, č. j. 10 Cm
1/2008-285, se potvrzuje, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud shledal dovolání v souzené věci přípustným, neboť odvolací soud
se při řešení otázky procesního práva, zda se v souzené věci jednalo o
výjimečný případ zakládající důvod k zamítnutí návrhu žalobkyně podle § 107a o. s. ř. za jinak splněných formálních předpokladů pro vyhovění takovému návrhu,
nedržel důsledně ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a v tomto ohledu
se od ní odchýlil.
Protože ke změně této své rozhodovací praxe Nejvyšší soud důvod neshledává,
pojí se s takto založeným závěrem o přípustnosti dovolání nutně též dovození
jeho důvodnosti, neboť nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci
rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na
místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec
1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten,
kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit
na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první). Ustanovení § 2 o. s. ř. stanoví, že v občanském soudním řízení soudy
projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí,
která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování
práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo
zneužíváno na úkor těchto osob. Nejvyšší soud v R 46/2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze
vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí
žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř., při jinak formálně doložených
předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno, prostřednictvím
ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy,
bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu
na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím
účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči
neúspěšnému žalobci nedobytnou. Nejvyšší soud tu zřetelně zdůraznil, že k zamítnutí žalobcova návrhu podle §
107a o. s. ř. za použití § 2 o. s. ř. může dojít jen ve skutečně zcela
výjimečných případech (srov. dikci „ nelze vyloučit, že soud může ve
výjimečných případech…“) a že k tak zásadnímu odepření procesní ochrany se
vyžaduje jistota v otázce pohnutek žalobce; prostá obava, že případná
pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému
kroku nepostačuje. Odvolací soud má v souzené věci pravdu v tom, že podání návrhu podle § 107a o. s. ř. v jím popsaných procesních souvislostech opodstatňuje vážné podezření z
účelovosti postupu žalobkyně. Postupoval proto správně, když se jejím návrhem
zabýval též z tohoto pohledu (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupná na http://nsoud.cz). Uvedená skutečnost ale sama o sobě
požadavkům na výjimečné odepření procesní ochrany, jak je vymezila judikatura,
nevyhovuje; nestačí, že se povinnosti platit náhradu nákladů řízení vyhne
dosavadní žalobkyně.
Kdyby ji – v případě procesního neúspěchu – zaplatil její
procesní nástupce, žalovaný by žádnou újmu na svých právech neutrpěl. Závěr o
tom, že je tu skutečně reálná hrozba, že v případě vyhovění návrhu podle § 107a
o. s. ř. bude pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení vůči novému žalobci
nedobytná, odvolací soud neučinil (srov. k tomu obdobně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013). Nakonec i pouhou obavu
stran případné dobytnosti takové pohledávky - s odkazem na indicie - toliko
naznačil. Dovolatelka ostatně důvodně namítá, že takové (do jisté míry vágní) poznatky o
postupníku, z nichž vycházel odvolací soud, samy o sobě závěr o reálné hrozbě
nedobytnosti náhrady nákladů řízení opodstatnit nemohou. Jestliže dovolatelka v dovolání argumentuje, že postupník je ekonomicky zdravým
subjektem, jenž úspěšně podniká řadu let, pravidelně dosahuje zisku a nemá
žádné dluhy, pak jí zřejmě nic nebrání v tom, aby tato tvrzení (případně v
součinnosti s postupníkem) soudu doložila. Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou podmínky pro
jeho změnu (výsledek dovolacího přezkumu takový postup v souzené věci
neumožňuje), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), toto rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle
ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se
řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před
středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu