32 Cdo 2185/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobce S. s.r.o., zastoupeného J. J., advokátem, proti
žalované P. S. spol. s r.o., zastoupené Mgr. M. D., advokátem, o zaplacení
částky 169.438,27 Kč a úroku z prodlení z částky 131.065,65 Kč, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 38 Cm 94/2005, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2008, č.j. 3 Cmo
191/2007-170 , takto:
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 29. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 191/2007-170 ve věci samé, se odmítá.
II. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
29. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 191/2007-170 ve věci samé, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 10.799,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta Jiřího Jandy.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. března 2007, č.j. 38 Cm
94/2005-133, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
169.438,27 Kč spolu s úrokem z prodlení ze specifikovaných dílčích částek a ve
specifikované výši (sazbě) za příslušné doby prodlení. Ve výroku II. soud
zamítl žalobu ohledně zaplacení úroku z prodlení z jednotlivých dílčích částek
ve specifikované výši (sazbě) denně za specifikované doby prodlení. Ve výroku
III. rozhodl soud o nákladech řízení a ve výroku IV. uložil žalobci zaplatit na
účet soudu prvního stupně 470,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 9.11.1998
smlouvu o zastupování – mandátní smlouvu dle ustanovení § 566 a násl.
obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), na jejímž základě poskytl žalobce
žalované smluvené plnění, za což mu v souladu s ustanovením § 571 odst. 2 obch.
zák. vznikl nárok na úplatu – sjednanou odměnu včetně expresního příplatku,
jakož i na sjednaný úrok z prodlení jako důsledek prodlení žalované s placením
vyúčtované odměny. Způsob započtení plateb žalované na úroky z prodlení a
nikoli na jistinu shledal soud prvního stupně oprávněným a souladným s
ustanovením § 330 odst. 2 obch. zák., neboť žalovaná neprokázala, že by určila
účel platby jiným způsobem. Ujednání o výši úroků z prodlení sjednaných v
citované mandátní smlouvě, označil soud prvního stupně za rozporné s dobrými
mravy, jestliže sjednaný úrok odpovídá 36 % resp. 180 % ročně, přičemž zákonná
sazba (dvojnásobek diskontní sazby vyhlášené ČNB pro rozhodné období) činila od
17.3.2005 do 29.3.2005 2,5 % a od 5.4.2005 do 19.4.2005 2 % ročně (v přepočtu
na denní sazbu 0,0069444 % a 0,0055555 %). Žalobu tedy shledal důvodnou co do
rozsahu úroků z prodlení v „zákonné“ výši a ohledně nároků na zaplacení úroků z
prodlení nad uvedenou výši ji zamítl.
Odvolací soud k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., ve výroku II. jej změnil tak, že
žalované uložil povinnost zaplatit žalobci v rozsudku specifikovaný úrok z
prodlení. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož
i řízení odvolacího a žalované uložil uhradit České republice náhradu nákladů
řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož
i s právním závěrem, že žalobci náleží právo na zaplacení úroku z prodlení za
prodlení žalované s úhradou odměny za zastupování v celním řízení, avšak na
rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že ujednání účastníků
ohledně výše úroků z prodlení je v souladu s dobrými mravy, v důsledku čehož
žalobci nenáleží toliko „zákonné“ úroky z prodlení ve výši dvojnásobku
diskontní sazby platné k prvnímu dni prodlení, jež mu přiznal soud prvního
stupně.
Ustanovení o dobrých mravech je nutno konkretizovat za pomoci dalších vodítek,
ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu k úroku z prodlení sjednaného mezi
účastníky řízení v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při
zkoumání platnosti ujednání o úroku z prodlení je nutno vzít v úvahu funkci
smluveného úroku z prodlení (preventivní, uhrazovací, sankční) a přiměřenost
jeho výše posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a
účelu, který sledoval. V úvahu je nutno rovněž vzít výši zajištěné částky, z
níž lze usoudit na nepřiměřenost úroku s ohledem na vzájemný poměr původní a
sankční povinnosti. Sjednaný úrok z prodlení je třeba posuzovat nikoli v
kontextu zákonné výše úroků z prodlení ke dni počátku prodlení žalované s
placením vyúčtované odměny, ale v kontextu roku 1998, kdy došlo k uzavření
smlouvy. Lze-li za průměrnou sazbu „zákonných“ úroků z prodlení v
obchodněprávních vztazích v roce 1998 považovat sazbu 14-16 % p.a. (určeno
dle § 369 odst. 1 ve spojení s ust. § 502 obch. zák. ve znění platném do
31.12.2000), pak účastníky sjednaný úrok z prodlení za prodlení v délce méně
než 30 dnů odpovídá cca trojnásobku této sazby a úrok za prodlení delší než 30
dnů cca třináctinásobku této sazby. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, v němž bylo obdobně dovozeno, že na
nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li
důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou
denní sazbu (0,5 % z ceny díla za každý den prodlení) smluvní pokuty. Ustálená
judikatura pak vedle názoru na přiměřenost procentuálně sjednaného sankčního
opatření, jehož celková výše odvisí od délky prodlení s plněním zajištěného
závazku, rovněž dovodila, že smluvní strana se nemůže bránit splnění své
smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu
celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost, zajištěnou takovou
smluvní pokutou splnila v co nejkratší době. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná
své splatné závazky vůči žalobci neplnila řádně a včas (což ani nepopírala) a
„již z toho důvodu“ námitka neplatnosti ujednání o výši úroků z prodlení pro
jeho rozpor s dobrými mravy nemůže obstát; Za „zásadní“ však nutno považovat
skutečnost, že dohodnuté úroky z prodlení, pokud jde o jejich výši, nejsou v
rozporu s dobrými mravy a ujednání, tuto dohodu obsahující, je nutno mít za
platné. Postup žalobce při zápočtu úhrad poukázaných žalovanou nejprve na
příslušenství pohledávky odpovídá dle odvolacího soudu ust. § 330 odst. 1 obch.
zák.; v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná výslovně určila, který závazek
plní.
Proti „všem částem výroku“ rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné
dovolání, opírajíc je co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a
c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaná namítá, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka má za to, že se odvolací soud při posuzování sjednané výše úroku z
prodlení nezabýval celkovými okolnostmi sporného úkonu a zcela pominul námitky
dovolatelky uplatněné v odvolání, jakož i ve vyjádření k odvolání ze dne
7.5.2005, ohledně okolností, jež provázely sjednání konkrétní výše úroků z
prodlení, neúměrnosti sjednaných úroků z prodlení z hlediska důvodů, které ke
sjednání konkrétní výše úroků z prodlení vedly, důvodů nesplnění zajištěného
závazku, jakož i dopadů přiznání sjednaného úroku z prodlení na žalovanou.
Odvolacímu soudu dále vytkla, že pominul úvahu, zda výše úroku korespondovala s
hrozícími následky, které žalobce postihovaly v případě prodlení žalované s
platbami.
Za otázku zásadního právního významu označila dovolatelka, zda „lze i právní
úkon, který byl v době svého vzniku (možná) úkonem platným a přijatelným, v
důsledku změny společenské situace a právní úpravy, hodnotit jako úkon
neplatný, neboť se dostal do rozporu s tím, co je v pozdější době označováno za
dobré mravy“. Sjednaný úrok z prodlení ve výši 36,5 %, resp. 182,5 % p.a.,
představující „až 16-ti násobek horní hranice zákonné úrokové míry stanovené v
roce 1998“ dle § 369 obch. zák. v tehdy platném znění (dle odvolacího soudu
13ti násobku), přesáhl „obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, přičemž v
mezidobí (v důsledku změny společenské a ekonomické situace, mající za následek
razantní snížení úroků z prodlení) se výše takto stanoveného úroku zvýšila „až
na 90ti násobek zákonné výše“ stanovené dle § 369 obch. zák., § 517 odst. 2
obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v době, za níž je úrok
požadován. Úrok z prodlení za daných okolností „pozbyl svoji preventivní a
sankční funkci a začal představovat spíše prostředek k zajištění budoucího
vysokého finančního zisku žalobce na úkor neúměrně negativních dopadů v podobě
vysokého finančního zatížení žalované“.
Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátit tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné
a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla
podána včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými ve smyslu ust. § 241 odst. 1
o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalované, neboť
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná výslovně uvádí, že své dovolání směřuje proti „všem částem“ výroku
rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalované v části směřující proti
měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu, kde je přípustnost dovolání
založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zkoumal, zda právní
posouzení odvolacího soudu v otázce sjednané výše úroků z prodlení je správné
se zřetelem ke kritériu dobrých mravů.
Jak judikoval Nejvyšší soud mimo jiné v rozsudku ze dne 26. září 2007, sp. zn.
32 Odo 174/2005, rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v
každém případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání
účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.
V rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, Nejvyšší soud
vysvětlil, že správným postupem soudu je primární posouzení platnosti ujednání
z hlediska § 39 obč. zák. a teprve následně zvážení souladu či rozporu
uplatnění nároků na úrok z prodlení s kritérii uvedenými v § 3 odst. 1 obč.
zák. resp. § 265 obch. zák. Rozpor s dobrými mravy či zásadami poctivého
obchodního styku nemůže spočívat výlučně v ujednání o výši úroku z prodlení,
neboť takové ujednání by pak stěží mohlo být vůbec platné ve smyslu ust. 39
obč. zák.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se uvedenými aspekty sjednání a
uplatnění výše úroků z prodlení v daném případě podrobně zabýval, zvláště z
pohledu dobrých mravů a jeho úsudku o platnosti ujednání o výši úroků z
prodlení a jejich přiměřenosti se zřetelem ke konkrétním okolnostem, zejména k
délce doby prodlení a značnému rozsahu a významu zajištěného závazku (smluvní
povinnosti) nelze vytknout pochybení. Odvolací soud právem při posuzování této
otázky poukázal zvláště na dlouhodobé resp. opakované prodlení žalované a na
značnou výši nesplněných závazků.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že právní otázku přiměřenosti sjednané a
uplatněné výše úroků z prodlení posoudil odvolací soud správně.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé by mohlo být
přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti
dovolání v takovém případě je, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam v daném
případě dovolací soud neshledal. Je tomu tak proto, že otázku, formulovanou
dovolatelkou a označenou za otázku zásadního právního významu, nelze za takovou
otázku považovat, neboť právě dobré mravy a jejich chápání se nemění v krátkém
čase, kupř. v době několika let a naopak vykazují jistou neměnnost (srov. v
této souvislosti konstantní judikaturu, kupř. zejména rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v Soudní
judikatuře č. 8/97.) Dobrými mravy nelze tudíž poměřovat (ne)platnost právního
úkonu v relativně krátké době několika let a argumentovat změnou společenské a
ekonomické situace, jak činí dovolatelka.
Nelze tedy ani dovodit, že odvolací soud rozhodl v předmětné otázce výše úroků
z prodlení v rozporu s hmotným právem.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované dílem jako
nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.], dílem je jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), jak uvedeno
shora ve výroku tohoto rozhodnutí.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 resp. § 146 odst. 3 o. s. ř. Neúspěšný dovolatel je povinen
zaplatit žalobci na náhradu nákladů právního zastoupení odměnu podle § 3 odst.
1 bod 4, § 10, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.,
ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 9.027,- Kč a dále jeden paušál hotových
výloh 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996Sb. ve znění vyhl. č.
276/2000 Sb. a konečně 19% DPH ve výši 1.772,- Kč, celkem tedy 10.799,- Kč, k
rukám advokáta žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. František Faldyna,CSc.
předseda senátu