U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně DaF – PROJEKT s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Hornopolní čp. 131/12, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25905813,
zastoupené Mgr. Markétou Rájeckou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku,
Zámecké nám. 42, PSČ 738 01, proti žalovaným 1) RARUKIL s. r. o., se sídlem v
Praze 7 – Holešovicích, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby
27799433, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě –
Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, PSČ 702 00 a 2) M. K., zastoupenému Mgr.
Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě – Porubě, Josefa Skupy 1639/21,
PSČ 708 00, o zaplacení částky 200.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 133/2011, o dovoláních obou
žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2013, č.
j. 5 Cmo 163/2013-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se dovolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 4/2014“), že má-li být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolatelka 1) spatřuje přípustnost dovolání v tom, že „toto dovolání se týká
právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,“ z
obsahu dovolání však není patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva
má za dosud nevyřešenou.
Taková otázka není obsažena v bezprostředně navazující
formulaci „zejména pak neprovedení důkazu k posouzení odborné záležitosti –
předmětu smlouvy o dílo v části prováděcí projektové dokumentace“ a není
otevřena ani v obsahovém vymezení dovolacího důvodu, v jehož rámci dovolatelka
1) s odkazem na neexistující zákonné ustanovení argumentuje ve prospěch svého
názoru, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci z důvodu jejího nesprávného právního posouzení ve smyslu §
241a odst. 1 písm. c) o. s. ř.“. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237
o. s. ř., jako je tomu i v této věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení ze dne
16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25
Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo
2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, ze dne 30. ledna
2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, a ze dne 30. června 2014, sp. zn. 32 Cdo
263/2014, která jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13,
jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku nedostál dovolatel 2), neboť ve svém dovolání namísto údaje, v
čem spatřuje přípustnost dovolání, toliko doslova cituje ustanovení § 237 o. s. ř. Nehledě na to, že ani on nevymezuje příslušnou právní otázku, natož aby
označil konkrétní rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud odklonit či
kterou by měl změnit. Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde
přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v
důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. § 243c odst. 1 větu první o. s. ř). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 větu první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu