U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hana Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce N. A. D., zastoupenému Mgr. Lenkou Mikulcovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1 – Novém Městě, Spálená 97/29, PSČ 110 00, proti žalované OMNIPOL a. s.,
se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Nekázanka 880/11, PSČ 110 00, identifikační
číslo osoby 25063138, zastoupené Mgr. Bc. Jiřím Podpěrou, advokátem se sídlem v
Praze 5 – Smíchově, Holečkova 105/6, PSČ 150 00, o zaplacení 3 465 000 USD s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 200/2007, o
dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015, č.
j. 8 Cmo 63/2015-807, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, č. j. 13 Cm 200/2007-540,
uložil žalované zaplatit žalobci částku 3 465 000 USD s 6% úrokem z prodlení od
9. 1. 1999 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení v částce 2 939 562 Kč. K
odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č. j. 8 Cmo
256/2010-570, toto rozhodnutí potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů
odvolacího řízení v částce 417 601 Kč. Nejvyšší soud k dovolání žalované
rozsudkem ze dne 7. 11. 2013, č. j. 32 Cdo 1893/2011-696, rozhodnutí soudů
nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení žalovaná podala dne 28. 5. 2014 vzájemný návrh, jímž se po
žalobci domáhá zaplacení částky 6 007 076 USD s úrokem z prodlení a částky 3
357 163 s úrokem z prodlení z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení,
které vzniklo žalobci na její úkor tím, že mu dne 7. 4. 2011 plnila podle
později zrušených rozhodnutí soudů. Žalobce vzal dne 17. 7. 2014 žalobu na zaplacení částky 3 465 000 USD s úrokem
z prodlení zpět s odůvodněním, že žalovaná mu žalovanou částku zaplatila tak,
jak tvrdí ve vzájemném návrhu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 1. 2015, č. j. 13 Cm 200/2007-764,
rozhodl, že zpětvzetí žaloby je neúčinné. Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí
usnesením ze dne 17. 8. 2015, č. j. 8 Cmo 63/2015-807, změnil tak, že se
nevyslovuje neúčinnost zpětvzetí žaloby (první výrok), a uložil žalované
zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 47 323,10 Kč
(druhý výrok). Usnesení odvolacího soudu v prvním výroku napadla žalovaná dovoláním. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání, jež by mohlo být přípustné toliko podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
přípustným neshledal. Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že právní
otázka existence vážných důvodů k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ve smyslu §
96 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalobce vzal žalobu zpět poté, co žalovaná
(dovolatelka) na uplatněnou pohledávku plnila na základě pravomocného
rozhodnutí soudu, následně zrušeného, „má být posouzena jinak, než je vyřešena
napadeným rozhodnutím, resp. než jak byla řešena rozhodnutím velkého senátu NS“. Požadavek, aby právní otázka řešená v souzené věci odvolacím soudem byla
dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání v režimu § 237 o. s. ř. (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn.
29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem
80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz). Poslední ze čtyř v tomto ustanovení zakotvených předpokladů přípustnosti
dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v
jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud
odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se žalovaná
mylně domnívá, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem
odvolacím (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 1776/2014, ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 412/2015, a ze dne
1. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1515/2015). Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání je argument, že předmětnou právní
otázku by měl Nejvyšší soud v souzené věci vyřešit jinak, než jak ji řešil ve
své dosavadní rozhodovací praxi, tj. že by měl svou ustálenou (dovolatelkou
konkrétně označenou) rozhodovací praxi, o niž se opírá napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, rozhodnutím vydaným v souzené věci změnit (odklonit se od
ní). Takto zvolenému předpokladu přípustnosti dovolání však neodpovídá dovolací
argumentace založená na tvrzení, že předmětná věc je specifická a rozhodnutí
Nejvyššího soudu, na něž se napadené rozhodnutí odvolává, na ně nelze „paušálně
aplikovat“. Nad rámec uvedeného k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že žádná z okolností,
jimiž dovolatelka argumentuje, neopodstatňuje závěr, že v souzené věci jde o
do té míry specifickou situaci, že se na ni odvolacím soudem využité
judikatorní závěry Nejvyššího soudu nevztahují (a pak se buď na věc vztahují
jiné judikatorní závěry a odvolací soud se tím, že je neuplatnil, odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo se na ni žádné judikatorní
závěry nevztahují, a pak by šlo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, srov. § 237 o. s. ř.). Žádná z okolností, na něž
dovolatelka poukazuje, totiž nemůže nic změnit na tom, že
- pokud žalovaný (ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení) splní na
základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato
povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním, a jestliže
neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného pravomocným zrušením
rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, bezdůvodné obohacení, což platí bez
ohledu na to, jaký motiv (pohnutka) vede žalovaného ke splnění uložené
povinnosti (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod
číslem 96/2010 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
- zjistí-li se v řízení, že žalobou požadované plnění již bylo poskytnuto,
odpadá samotná podstata sporu a rozhodování soudu nemůže vést k předpokládanému
účelu; za této situace musí soud žalobu, pokud ji žalobce nevezme zpět,
zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný nárok
odůvodněn. K pokračování v řízení a tedy k vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím
žaloby nemá žalovaný vážné důvody [z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. usnesení
ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, ročník 2000, číslo sešitu 5, pod č. 54, a dále např. usnesení ze
dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2357/13, jež je,
stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, dostupné na
http://www.nalus.cz), usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2174/2014
(ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 11. 2015,
sp. zn. III. ÚS 3161/14), rozsudek ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo
2247/2013, usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 851/2013 (ústavní
stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1393/15), a z poslední doby usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo
4182/2015]. V již citovaném usnesení sp. zn. 22 Cdo 932/2013 pak Nejvyšší soud výslovně
zdůraznil, že vezme-li žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná
pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou
účastnických stran i z pohledu ustanovení § 1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a
veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se
zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné. Liší-li se něčím poměry souzené věci od těch, z nichž vycházela citovaná
rozhodnutí, pak právě jen tím, že dovolatelka již požadavek na vydání
bezdůvodného obohacení uplatnila vzájemným návrhem, jehož se zpětvzetí žaloby
samozřejmě netýká, se všemi důsledky s tím spojenými. K odklonu od své dosavadní rozhodovací praxe Nejvyšší soud důvody neshledává,
jak blíže vysvětlil již v citovaném usnesení sp. zn. 32 Cdo 4182/2015, na jehož
důvody se pro stručnost odvolává. Argument, že „formální aplikací rozhodnutí velkého senátu NS a navazující
judikatury dochází k pominutí přiléhavé judikatury Ústavního soudu a k porušení
práva žalovaného na spravedlivý proces“, neodpovídá žádnému z taxativně
vymezených předpokladů přípustnosti dovolání. Není tu ostatně žádný důvod pro
závěr, že odvolací soud postupoval v souzené věci formalisticky, založil-li
napadené rozhodnutí na uvedených judikatorních závěrech Nejvyššího soudu. Ústavní soud se pak těmito závěry již opakovaně zabýval, ve shora citovaných
usneseních sp. zn. II. ÚS 2357/13, sp. zn. III. ÚS 3161/14 a sp. zn. IV. ÚS
1393/15, a ústavně nekonformními je neshledal. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že „formální aplikací rozhodnutí
velkého senátu NS a navazující judikatury dochází k pominutí právního názoru
uvedeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1893/2011“.
Nejvyšší soud se v tomto svém kasačním rozhodnutí vydaném v souzené
věci otázkou důsledků plnění poskytnutého na základě pravomocného, později
zrušeného rozhodnutí soudu nezabýval a zabývat ani nemohl. Pro rozhodnutí
dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu (jak je výslovně vyjádřeno v § 243f odst. 1 občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, platilo však i předtím),
Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k plnění, k němuž došlo po vyhlášení
rozsudku odvolacího soudu. Zejména však se Nejvyšší soud nemohl zabývat
právními důsledky zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, na jehož základě bylo
plněno, dovolacím soudem právě již v tom rozhodnutí, jímž rozsudek odvolacího
soudu zrušil a jehož účinky se mohly projevit až nabytím právní moci, tj. po
doručení účastníkům řízení. Kritéria vymezená v § 237 o. s. ř. zcela zjevně nesplňují ani jednotlivé
námitky vztažené k argumentu, že „formální aplikací rozhodnutí velkého senátu
NS a navazující judikatury dochází k pominutí dalších významných skutečností“. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž
se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu