32 Cdo 273/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Euro Project ALFA s.r.o., člen koncernu, se sídlem v
Praze 8, Pobřežní 224/20, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26731410,
zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky
Peškové 15, proti žalovaným 1) LEVEL COOP, s.r.o., se sídlem v Praze 5,
Musílkova 208/5, identifikační číslo osoby 25683403, zastoupené Mgr. Veronikou
Uhlířovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 19 a 2) SEFIKO, spol.
s r.o., se sídlem v Praze 8, Libeňský ostrov 272, PSČ 180 00, identifikační
číslo osoby 45788812, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Na Pankráci 1685/19, o určení neplatnosti smlouvy o postoupení
pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 344/2006, o
dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17.
června 2009, č. j. 4 Cmo 225/2008-168, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 4 Cmo
225/2008-168, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2008,
č. j. 16 Cm 344/2006-119, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 10. ledna 2008, č. j. 16 Cm 344/2006-119, ve
vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo určeno, že smlouva o postoupení
pohledávky, která byla uzavřena dne 1. září 2006 mezi oběma žalovanými a jejímž
předmětem je postoupení pohledávky ve výši 499 882 Kč ze smlouvy o dílo ze dne
15. července 2004 ve znění dodatků, která byla uzavřena mezi žalobkyní a první
žalovanou, je neplatná a druhá žalovaná se na jejím základě nestala věřitelkou
žalobkyně. Dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení jen tak, že obě žalované
jsou povinny zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 971 Kč rovným
dílem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi
oběma žalovanými a žalobkyní (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který
doplnil na základě dokazování čtením smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1.
září 2006. Zjistil, že první žalovaná v ní postupuje v příloze č. 1
specifikované pohledávky v celkové výši 499 882 Kč za úplatu v téže výši druhé
žalované s tím, že vlastníkem postupovaných pohledávek se postupník stává až po
úplném zaplacení úplaty, které se předpokládá zápočtem vzájemných závazků a
pohledávek.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva o dílo,
která byla uzavřena dne 15. července 2004 mezi žalobkyní a první žalovanou,
obsahuje v čl. 13.1. zákaz pro první žalovanou postoupit své pohledávky
vyplývající z této smlouvy bez předchozího písemného souhlasu žalobkyně.
Odvolací soud tak neshledal důvodnou obranu první žalované založenou na
argumentaci, že předchozí souhlas žalobkyně s postoupením pohledávek by byl
nutný jen v případě změny první žalované jako generálního dodavatele celého
díla. Uzavřela-li proto první žalovaná dne 1. září 2006 s druhou žalovanou
smlouvu o postoupení pohledávky bez předchozího písemného souhlasu žalobkyně,
došlo k porušení čl. 13.1. smlouvy o dílo a ustanovení § 525 odst. 2 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). To má podle odvolacího soudu za následek
neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky podle § 39 obč. zák.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém
právním zájmu ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“) na požadovaném určení neplatnosti předmětné postupní smlouvy. V
této souvislosti uvedl, že v úvahu nepřichází žaloba na plnění podle § 80 písm.
b) o. s. ř., neboť žalobkyní je sama dlužnice, která nemůže uplatňovat u soudu
žalobu na zaplacení ceny díla, tedy na splnění povinnosti z téhož právního
vztahu. Smluvním partnerem a věřitelkou žalobkyně dle předmětné smlouvy o dílo
je první žalovaná, která však činí právní vztah (rozsah postoupených
pohledávek) nejistým a zpochybňuje ho tím, že (v rozporu se smlouvou) postupuje
pohledávky formou jednotlivých smluv o postoupení pohledávek na jiné osoby,
které pak proti vůli žalobkyně vystupují jako věřitelé pohledávek vyplývajících
z předmětné smlouvy o dílo.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala druhá žalovaná dovolání,
jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle názoru dovolatelky je nutné se v posuzované
věci vypořádat se třemi následujícími otázkami. Předně jde o otázku, zda má
účastník naléhavý právní zájem na určení neexistence práva, je-li toto právo
vůči němu uplatňováno žalobou či insolvenčním návrhem. Dále jde o posouzení,
zda má účastník naléhavý právní zájem na určení neexistence práva v situaci,
kdy věřitel v rozporu se smlouvou postupuje pohledávku za účastníkem na jiné
osoby, přičemž tuto námitku může uplatnit kdykoli v řízení o plnění. Jako třetí
formuluje otázku, zda má účastník naléhavý právní zájem na určení neexistence
právního vztahu mezi věřitelem a třetí osobou, pokud tento jeho věřitel v
rozporu se smlouvou postoupil pohledávku za účastníkem na třetí osobu, když
účastník zároveň zpochybňuje samotnou existenci postoupené pohledávky. Podle názoru dovolatelky naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení
není dán, a to ani v případě hrozícího insolvenčního návrhu. Tvrdí, že
žalobkyně, aniž je jakkoli ohrožena, se dopředu brání určovací žalobou, ačkoli
v případném sporu, v němž by se některá ze žalovaných po ní domáhala plnění
sporné pohledávky, by soud řešil otázku platnosti smlouvy o postoupení
pohledávky jako předběžnou otázku. Dovolatelka poukazuje zejména na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1391/2004, který se
týkal obdobné situace, jakož i na jeho další konkrétní judikaturu, z níž
dovozuje, že žalobkyně se nemůže požadovaného určení úspěšně domáhat. Proto
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu postupoval dovolací soud v
řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II, bod 12. přechodných ustanovení
zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání druhé žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí v otázce naléhavého právního zájmu
dlužníka na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, kterou odvolací
soud řešil v rozporu s hmotným právem a konstantní soudní judikaturou. S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud je z
obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud založil posouzení
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v podstatě na dvou důvodech:
jednak na závěru, že žalobkyně, jež je v postavení dlužníka vůči první žalované
(ze vztahu dle předmětné smlouvy o dílo), nemůže podat žalobu na plnění
(konkrétně na zaplacení ceny, tedy na splnění povinnosti z téhož právního
vztahu), a dále na úvaze o nejistotě právního vztahu bez takového určení.
Takovou argumentaci shledává dovolací soud nedostatečnou, neboť odvolací soud v
ní nepřihlédl k závěrům, které Nejvyšší soud formuloval v konstantní judikatuře.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení)
lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je
či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má místo jednak tam, kde její pomocí
lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu;
nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobce domáhá. K založení naléhavého právního zájmu na určení tedy
nepostačí stav ohrožení či nejistoty v právních vztazích, nýbrž je zároveň
třeba, aby požadované určení bylo způsobilé tento stav odstranit (shodně srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem
21).
Podle ustálené soudní judikatury naléhavý právní zájem na určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tehdy, kdy by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho
právní postavení stalo nejistým. Jestliže však k porušení práva již došlo, a
je tedy možno žalovat na splnění povinnosti, která z porušení práva vyplývá,
nemá preventivní ochrana poskytovaná jinak podle ustanovení § 80 písm. c) o.
s. ř. žádného smyslu. Proto žaloba domáhající se určení podle tohoto
ustanovení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. např.
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat
všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno
určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění
povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti
žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila
potřebám praktického života, nýbrž by vedla jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě
o plnění), nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah
a dosah sporného právního vztahu nebo práva, je určovací žaloba přípustná i
přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80
písm. b) o. s. ř. (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv.
Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, 7. vydání, Praha: C. H. Beck 2006,
strana 356 – 357, dále též shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1419/2002, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 21.
června 2005, sp. zn. 32 Odo 57/2005, či jeho rozsudek ze dne 31. března 2008,
sp. zn. 33 Odo 693/2006).
Žaloba o určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. není opodstatněna rovněž
tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k
posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy,
jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah
sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota
v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že
bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný
pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah
nebo právo je či není. Nejvyšší soud tak již v rozsudku uveřejněném pod číslem
68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R
68/2001“ (a předtím například v rozsudku ze dne 20. března 1996, sp. zn. II
Odon 50/96, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 1996,
strana 113), uzavřel, že pokud právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být
rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo
právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné
otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu;
jinak řečeno, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního
vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti
smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká.
Právní názor, že pokud je možno žalovat přímo na určení existence práva nebo
právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
příslušného právního úkonu, neboť otázka platnosti právního úkonu má ve vztahu
k otázce existence práva nebo právního vztahu otázku povahy předběžné, který
shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. např. jeho usnesení ze dne 9.
listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 45/99, a ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. IV. ÚS
501/2000), však odvolací soud zcela pominul a již z tohoto důvodu nemůže jeho
závěr o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení obstát. Dovolací soud
však shledává toto jeho posouzení nesprávným i v jiném směru. Odvolací soud
sice správně (v souladu s rozsudkem uveřejněným pod číslem 27/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o
postoupení pohledávky uzavřené v rozporu s ustanovením § 525 odst. 2 obč. zák.,
jakož i o tom, že zákaz cesse u pohledávek zhotovitele vyplývajících ze smlouvy
o dílo, sjednaný v čl. 13.1. této smlouvy, je jednoznačný a nepřipouští jiný
výklad, ovšem v rozporu s tímto závěrem opřel existenci naléhavého právního
zájmu dlužníka na určení neplatnosti postupní smlouvy o nejistotu právního
vztahu (rozsah postoupených pohledávek), kterou spatřoval v tom, že zhotovitel
(první žalovaná) tento vztah zpochybnil postoupením pohledávek jiným osobám.
Obsahuje-li smlouva jednoznačné ujednání o zákazu cesse, nestane se postavení
dlužníka nejistým tím, že jeho věřitel v rozporu s takovým ujednáním (§ 525
odst. 2 obč. zák.) postoupí svou pohledávku za dlužníkem jinému. V takovém
případě skutečnost, že věřitel porušil sjednaný zákaz cesse, dlužníku nebrání
zprostit se svého dluhu plněním věřiteli (postupiteli). Nelze tudíž – jak
učinil odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) – dovodit, že v případě
neplatné smlouvy o postoupení pohledávky pro rozpor s ustanovením § 525 odst. 2
obč. zák. je postavení dlužníka (žalobkyně) nejisté či ohroženo (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1391/2004,
jímž dovolatelka rovněž argumentuje).
S ohledem na shora uvedené právní pochybení odvolacího soudu lze tedy
uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř.] byl v posuzované věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci
samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2
část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím
výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. května 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu