Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobce: M. B., zastoupený Mgr. Vladimírem Kratochvílem, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Česká 26/41, proti žalované: Česká spořitelna,
a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby
45244782, o zaplacení částky 101 852,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 127/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 28 Co 410/2015-126, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č.
j. 28 Co 410/2015-126, směřující proti měnícímu výroku ve věci samé, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V řízení zahájeném dne 29. 7. 2014 se žalobce domáhá zaplacení částky 101
852,92 Kč z titulu smlouvy o běžném účtu uzavřené se žalovanou, k němuž mu byla
vydána platební karta. Uvedenou částku žalovaná zaúčtovala na vrub jeho běžného
účtu jako výběry z bankomatu provedené platební kartou poté, kdy byla zadržena
bankomatem.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 8. 2015, č. j. 55 C 127/2014-85,
uložil žalované připsat na účet žalobce částku 97 966,42 Kč s příslušenstvím
(výrok I.), zamítl žalobu o připsání částky 3 886,50 Kč s příslušenstvím na
účet žalobce (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se dne 29. 7. 2013 pokusil o
výběr hotovosti platební kartou z bankomatu, bankomat však jeho platební kartu
zadržel. Žalobce provedl blokaci platební karty na pobočce žalované až po
návratu z dovolené do České republiky dne 2. 8. 2013, kdy reklamoval výběry z
bankomatu v celkové výši 101 852,92 Kč. Podle zpráv policie předmětnou platební
kartu zadržel bankomat s namontovaným zádržným systémem (tzv. Libanonská
smyčka), v důsledku čehož došlo k jejímu odcizení a neautorizovaným výběrům z
účtu žalobce. Žalobce tvrdil, že zadržení platební karty bankomatem nahlásil
okamžitě přítomnému příslušníku turecké turistické policie a v Deniz Bank, jež
je provozovatelem bankomatu, telefonicky i osobně na pobočce této banky. Bylo
mu sděleno, že zadržení karty bankomatem je běžné a že platební karta mu bude
vrácena do dvou týdnů na pobočku žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy platební karta během
pokusu žalobce o výběr hotovosti zůstala uvnitř bankomatu, žalobce neporušil
povinnost vyplývající z kogentního ustanovení § 101 písm. b) zákona č. 284/2009
Sb., o platebním styku, účinného do 12. 1. 2018, a z článku 22. bodu 2
všeobecných obchodních podmínek České spořitelny, a. s. ze dne 15. 7. 2002, ve
znění účinném od 1. 4. 2011 (dále jen „obchodní podmínky“), oznámit žalované
bez zbytečného odkladu po zjištění ztrátu, odcizení, zneužití nebo
neautorizované použití platebního prostředku. Nelze připustit výklad žalované,
která pokládá pohlcení platební karty bankomatem za ztrátu coby ztrátu
dispozice s platební kartou. Třebaže v projednávané věci došlo k odcizení
platební karty v důsledku umístění zádržného zařízení v bankomatu, žalobce o
něm nemohl vědět ani jej předpokládat, totéž platí ve vztahu ke zneužití či
neautorizovanému použití platebního prostředku. Povinnost neprodleného oznámení
se váže k okamžiku zjištění, přičemž žalobce ztrátu, odcizení, zneužití či
neautorizované použití platebního prostředku zjistil až dne 2. 8. 2013, kdy u
žalované učinil příslušné oznámení. Podle názoru soudu prvního stupně došlo k neautorizovaným platebním transakcím
ve smyslu ustanovení § 98 zákona o platebním styku a žalobce neporušil
oznamovací povinnost uloženou ustanovením § 101 písm. b) zákona o platebním
styku, přičemž současně nebylo prokázáno, že by byly dány jiné důvody výjimky z
odpovědnosti žalované podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) zákona o
platebním styku. Žalobci proto vznikl nárok na uvedení jeho běžného účtu do
stavu, v němž by byl, kdyby k odepsání částky 97 966,42 Kč nedošlo. Co do částky 3 886,50 Kč s příslušenstvím soud žalobu zamítl, neboť podle
ustanovení § 116 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku žalobce jako plátce
nese ztrátu z neautorizovaných platebních transakcí do částky odpovídající 150
EUR.
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o připsání částky 97 966,42
Kč s příslušenstvím na účet žalobce (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a odmítl odvolání žalované
směřující proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého výroku
(třetí výrok). Odvolací soud považoval za správné skutkové závěry soudu prvního stupně,
nikoliv však jeho právní posouzení věci v otázce, zda žalobce z hrubé
nedbalosti porušil smluvní povinnost vyplývající z obchodních podmínek (z
článku 22) nebo zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 101 zákona o
platebním styku, tj. bez zbytečného odkladu po zjištění oznámit žalované
ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platební karty. Uvedl,
že vztah mezi žalobcem a žalovanou je vztahem mezi uživatelem platebních služeb
a poskytovatelem platebních služeb. Smlouva o účtu byla do 31. 12. 2013
smlouvou o běžném účtu podle ustanovení § 708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, od 1. 1. 2014 je smlouvou o účtu podle ustanovení § 2662 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník. Současně je tato smlouva společně se smlouvou o
platební kartě rámcovou smlouvou o platebních službách podle ustanovení § 74
odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku.
Dále rekapituloval, že předmětem sporu je částka z 11 výběrů hotovosti z
bankovního automatu s použitím platební karty v době od 29. 7. 2013 do 2. 8.
2013 se zadáním PIN kódu, kterou žalovaná zaúčtovala k tíži účtu žalobce ve
výši 101 852,92 Kč, jak vyplývá z reklamace žalobce a z výpisu z běžného účtu
žalobce.
Odvolací soud citoval ustanovení § 101, § 116 odst. 1 a 2 a § 120 odst. 1
zákona o platebním styku, článek 22 bod 1 a 2 obchodních podmínek a k nim
uvedl, že zákonnou a smluvně převzatou povinností žalobce bylo bez zbytečného
odkladu (neprodleně) po zjištění oznámit žalované nebo osobě jí určené ztrátu,
odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platební karty. Při porušení
této povinnosti, ať úmyslném nebo z hrubé nedbalosti, nese ztrátu z
neautorizovaných platebních transakcí podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. b)
zákona o platebním styku žalobce.
Zabývaje se výkladem hrubé nedbalosti odvolací soud s odkazem na odbornou
literaturu dovodil, že hrubou nedbalostí je porušení náležité míry opatrnosti
takovým způsobem, který se výrazně vymyká tomu, co je běžně akceptovatelné.
Hrubě nedbale jedná ten, komu lze vytknout mimořádně výraznou míru neopatrnosti
nebo lehkomyslnosti.
Odvolací soud zdůraznil, že zákon o platebním styku váže povinnost oznámit
žalované odcizení, ztrátu, zneužití nebo neautorizované použití platební karty
na okamžik takového zjištění. K zadržení platební karty v bankomatu došlo 29.
7. 2013, ke sporným platebním transakcím došlo od 29. 7. 2013 do 2. 8. 2013,
kdy žalobce oznámil žalované zadržení platební karty v bankomatu. Z toho
vyplývá, že mezi zadržením platební karty v bankomatu a blokací platební karty
došlo ke zbytečnému prodlení trvajícímu déle než 4 dny. Zablokováním platební
karty v bankomatu ztratil žalobce možnost s ní disponovat, i když platební
karta existovala, tedy nebyla zničena, tato skutečnost tudíž podléhá oznamovací
povinnosti jako ztráta či odcizení karty, protože v takovém případě může dojít
ke zneužití nebo neautorizovanému použití platebního prostředku. Žalobce mohl
oznámit odcizení, ztrátu, zneužití nebo neautorizované použití platební karty
na bezplatné telefonické informační lince žalované, která je nepřetržitě v
provozu, tedy dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu, přičemž nebylo
zjištěno, že by tato infolinka nebyla v rozhodné době v provozu.
Vzhledem k tomu, že oznámení je možno učinit telefonicky, je namístě poměrně
přísné posuzování podmínky bezodkladnosti. Odvolací soud proto vyhodnotil
chování žalobce jako hrubě nedbalé ve smyslu ustanovení § 101 zákona o
platebním styku a uzavřel, že žalobce nese odpovědnost za ztrátu z
neautorizovaných platebních transakcí v plném rozsahu podle ustanovení § 116
odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně pouze v
rozsahu prvního a druhého výroku), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené
rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z hrubé nedbalosti porušil svou
oznamovací povinnost ve smyslu ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním
styku. Namítá, že pohlcení karty bankomatem je poměrně běžnou záležitostí,
přičemž nejde o její odcizení, ztrátu, zneužití nebo neautorizované použití,
ale o její zadržení bankomatem peněžního ústavu. Domníval se, že jde o
standardní situaci a že mu karta bude brzy opět vydána. Pokud by předpokládal
možnost jejího zneužití, nepochybně by tuto skutečnost neprodleně žalované
oznámil. Je přesvědčen, že nejednal lehkomyslně ani neopatrně, neboť postupoval
v souladu s informacemi, které mu poskytl zaměstnanec Deniz Bank provozující
bankomat. Tvrdí, že oznamovací povinnost ve smyslu ustanovení § 101 písm. b)
zákona o platebním styku splnil neprodleně poté, co mu vznikla, tedy dne 2. 8. 2013, kdy se na pobočce žalované dozvěděl o neoprávněných transakcích. Zdůrazňuje přitom, že jeho jednání nelze vyhodnotit jako hrubou nedbalost. Za
hrubou nedbalost lze považovat, pokud by po zadržení karty nepostupoval tak,
jak bylo prokázáno, tedy okamžitým kontaktováním místní policie, informační
linky banky, která bankomat provozovala, a následně i osobně jejího
zaměstnance. Namítá, že ač byla uvedená platební karta podrobena opakovaným a
podezřelým pokusům o výběr - v řadě případů neúspěšných - žalovaná se
nepokusila žalobce kontaktovat ani kartu automaticky nezablokovala. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že žalované
uloží připsat na účet žalobce částku 97 966,42 Kč s příslušenstvím a zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby je Nejvyšší
soud „potvrdil“. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení
řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, kdy vzniká uživateli platební karty oznamovací
povinnost ve smyslu ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku a článku
22. bodu 2 obchodních podmínek, dojde-li k zadržení platební karty v bankomatu,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242
odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností
právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem. Podle ustanovení § 98 odst. 1 zákona o platebním styku platební transakce je
autorizována, jestliže k ní plátce dal souhlas, nestanoví-li jiný právní
předpis jinak. Podle ustanovení § 101 zákona o platebním styku uživatel oprávněný používat
platební prostředek je povinen používat platební prostředek v souladu s
rámcovou smlouvou, zejména je povinen okamžitě poté, co obdrží platební
prostředek, přijmout veškerá přiměřená opatření na ochranu jeho
personalizovaných bezpečnostních prvků [písmeno a)], bez zbytečného odkladu po
zjištění oznámit poskytovateli nebo osobě jím určené ztrátu, odcizení, zneužití
nebo neautorizované použití platebního prostředku [písmeno b)]. Podle ustanovení § 116 odst. 1 zákona o platebním styku plátce nese ztrátu z
neautorizovaných platebních transakcí
a) do částky odpovídající 150 EUR, pokud tato ztráta byla způsobena
1. použitím ztraceného nebo odcizeného platebního prostředku, nebo
2. zneužitím platebního prostředku v případě, že plátce nezajistil ochranu jeho
personalizovaných bezpečnostních prvků,
b) v plném rozsahu, pokud tuto ztrátu způsobil svým podvodným jednáním nebo
tím, že úmyslně nebo z hrubé nedbalosti porušil některou ze svých povinností
stanovených v § 101. Podle ustanovení § 116 odst. 2 zákona o platebním styku odstavec 1 se
nepoužije, pokud plátce nejednal podvodně a ztráta vznikla poté, co plátce
oznámil ztrátu, odcizení nebo zneužití platebního prostředku [písmeno a)], nebo
poskytovatel nezajistil, aby uživateli byly k dispozici vhodné prostředky
umožňující kdykoliv oznámit ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované
použití platebního prostředku [písmeno b)]. Podle ustanovení § 115 odst.
1 zákona o platebním styku jestliže byla provedena
neautorizovaná platební transakce, poskytovatel plátce neprodleně poté, co mu
plátce neautorizovanou platební transakci oznámil, uvede platební účet, z něhož
byla částka platební transakce odepsána, do stavu, v němž by byl, kdyby k
tomuto odepsání nedošlo [písmeno a)], vrátí částku platební transakce, včetně
zaplacené úplaty a ušlých úroků, plátci, jestliže postup podle písmene a)
nepřipadá v úvahu [písmeno b)]. Podle odstavce 2 téhož ustanovení odstavec 1 se
nepoužije, jestliže ztrátu z neautorizované platební transakce nese plátce. Podle článku 20. bodu 5 obchodních podmínek v případě zadržení karty z
technických důvodů nebo z důvodu chybné manipulace držitele karty v ATM
kontaktuje držitel karty telefonicky informační linku banky a řídí se pokyny
operátora. Neobdrží-li držitel karty stvrzenku o důvodu zadržení karty, požádá
zároveň o zákaz na kartu z technických důvodů. Z článku 22. bodu 2 obchodních podmínek vyplývá, že držitel karty je povinen
neprodleně ohlásit bance ztrátu, odcizení karty nebo podezření na zneužití
karty nebo PIN, nebo neautorizované použití karty, a to dvacet čtyři hodin
denně na informační lince banky nebo na telefonních číslech uvedených v dalších
informačních materiálech banky, případně osobně v kterémkoliv obchodním místě v
úředních hodinách. Je-li ohlášení prováděno telefonicky, poskytne banka v rámci
téhož telefonického hovoru držiteli karty zákazový kód jako důkaz, že tuto
skutečnost ohlásil. Banka po ohlášení ztráty nebo odcizení či podezření na
zneužití karty nebo PIN zablokuje kartu. Podle článku 32. bodu 3 obchodních podmínek klient nese ztrátu z neautorizované
platební transakce v plném rozsahu, pokud tuto ztrátu způsobil svým podvodným
jednáním nebo tím, že úmyslně nebo z hrubé nedbalosti porušil některou ze svých
povinností podle článků 22 a 24 obchodních podmínek. (Poznámka: článek 24 se
týká bezpečnosti při využívání služeb přímého bankovnictví.)
V projednávané věci žalovaná vystupuje jako poskytovatel a dovolatel jako
plátce či uživatel oprávněný používat platební prostředek ve smyslu zákona o
platebním styku. Dovolatel nepopírá, že mu vznikla oznamovací povinnost podle ustanovení § 101
písm. b) zákona o platebním styku. Mezi stranami je sporné, kdy tato povinnost
vznikla, zda žalobce svou povinnost porušil, a pokud ano, zda se tak stalo z
hrubé nedbalosti. Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že zadržením karty v
bankomatu ztratil možnost s ní disponovat a že tato skutečnost podléhá
oznamovací povinnosti jako ztráta či odcizení. Zdůrazňuje, že oznamovací
povinnost mu vznikla až ve chvíli, kdy se o neoprávněných výběrech z bankomatu
dozvěděl, tedy až poté, kdy po návratu z dovolené kontaktoval žalovanou. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda zadržení platební karty
bankomatem je ztrátou, odcizením nebo zneužitím platební karty ve smyslu
ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku s důsledky vyplývajícími z
ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nesplní-li uživatel platební
karty zákonnou povinnost uloženou prvně citovaným ustanovením.
Zákon o platebním styku ani Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. 11. 2007, č. 2007/64/ES, o platebních službách na vnitřním trhu, blíže
nedefinují pojem ztráty nebo odcizení platebního prostředku. Je proto třeba
vycházet především z obecného významu použitých výrazů. V obou případech se
vyžaduje, aby se platební prostředek dostal mimo dispoziční sféru plátce, a to
nezávisle na jeho vůli (srov. Beran, J., Doležalová, D., Strnadel, D.,
Štěpánová, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck,
2011, str. 556). Je obecně známo, že při výběru hotovosti z bankomatu je třeba dbát zvýšené
opatrnosti, neboť bankomaty se stávají terčem útoků osob, které se
nejrůznějšími způsoby snaží získat údaje o platebních kartách k následnému
zneužití. Proto zcela samozřejmým bezpečnostním opatřením při výběru hotovosti
z bankomatu je při zadávání PIN kódu takový postup, aby třetí osoba nemohla
zjistit správnou kombinaci čísel. Obezřetnost je na místě i v případech, kdy
nejsou patrné žádné anomálie, uvedené však platí tím spíše, pokud držitel svou
kartu ztratí ze své dispozice. Ztráta dohledu nad kartou výrazně zvyšuje riziko
jejího zneužití, a proto by vždy měla být důvodem takového jednání jejího
držitele, aby zamezil zneužití karty. Výklad, podle něhož oznamovací povinnost
držiteli karty vzniká až ve chvíli, kdy se o neoprávněných výběrech dozví, by
ad absurdum mohl vést k situacím, kdy by uživatel svou platební kartu neměl k
dispozici libovolně dlouhou dobu, během níž by docházelo k neautorizovaným
výběrům, a pokud by se o nich za celou dobu nedozvěděl (např. proto, že by svou
banku nekontaktoval, nebo by nesledoval stav svého účtu v internetovém
bankovnictví), banka by mu poté celou částku po odečtení zákonné spoluúčasti
musela nahradit. Takový výklad by umožňoval rozsáhlé zneužívání a byl by vůči
bankám zjevně nepřijatelný, neboť jim nelze přičítat k tíži, že (za situace,
kdy zajistí vhodný způsob, jakým je možné ztrátu či odcizení karty neprodleně
ohlásit, např. telefonní linku s nepřetržitým provozem) klient včas neoznámí
ztrátu či odcizení karty. Výklad předkládaný dovolatelem proto neobstojí. V okamžiku, kdy bankomat platební kartu zadržel, šlo o její ztrátu, protože
dovolatel ztratil možnost s ní nakládat, neměl ji ve své moci, platební karta
se dostala mimo jeho dispoziční sféru. Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že obchodní podmínky v článku 22. bodě 2
ukládají klientovi oznamovací povinnost nejen ve chvíli, kdy dojde ke ztrátě,
odcizení karty nebo podezření na zneužití karty, ale v článku 20. bodě 5 též v
situaci, dojde-li k zadržení platební karty v bankomatu z technických důvodů
nebo z důvodu chybné manipulace držitele, a v případě, nevydá-li bankomat
„stvrzenku“ o důvodu zadržení platební karty, ukládají mu povinnost požádat o
její zablokování. I kdyby bylo možno přisvědčit dovolatelovu tvrzení, podle
něhož měl důvodně za to, že došlo k pouhému zadržení karty bankomatem peněžního
ústavu, i v této situaci má vůči žalované oznamovací povinnost, kterou nesplnil. Lhůtu „bez zbytečného odkladu“ uvedenou v ustanovení § 101 písm.
b) zákona o
platebním styku používá zákonodárce v předpisech soukromého i veřejného práva,
přičemž většinou je tato lhůta určena ke splnění povinnosti nebo k uskutečnění
právního úkonu. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že
jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední
či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního
úkonu, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního
případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela koresponduje s
právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení
jednotlivých případů (srov. například rozsudky ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21
Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, dále též usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Rovněž tak Ústavní
soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159)
vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s
ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě
je třeba zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění
povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Článek 22. bod 2 obchodních podmínek pak konkretizuje oznamovací povinnost
klienta tak, že tuto povinnost splní neprodleným ohlášením ztráty, odcizení
karty nebo podezření na zneužití karty nebo PIN, nebo neautorizovaného použití
karty bance, a to dvacet čtyři hodin denně na informační lince banky nebo na
telefonních číslech uvedených v dalších informačních materiálech banky,
případně osobně v kterémkoliv obchodním místě v úředních hodinách. Informační
linka banky je v provozu nepřetržitě a z vyjádření obou stran nevyplynulo, že
by v rozhodné době nebyla v provozu. Dovolatel nenamítá, že by mu znění
obchodních podmínek nebylo známo, naopak na jejich ustanovení v dovolání
výslovně odkazuje a argumentuje jím. Je proto nepochybné, že žalovaná řádně
zajistila, aby dovolatel mohl neprodleně oznámit ztrátu, odcizení, zneužití
nebo neautorizované užití karty. Dovolatel zákonné lhůtě bez zbytečného odkladu (podle obchodních podmínek šlo o
lhůtu neprodleně) nedostál, učinil-li oznámení až čtyři dny po rozhodné
události (zadržení karty v bankomatu), třebaže z obchodních podmínek jasně
plyne existence nonstop informační linky banky, kterou je třeba v těchto
případech využít, přičemž nebylo tvrzeno, že by v rozhodnou dobu informační
linka nebyla v provozu. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda k porušení oznamovací povinnosti
došlo z hrubé nedbalosti. Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. 11. 2007, č. 2007/64/ES, o
platebních službách na vnitřním trhu (která byla implementována do zákona o
platebním styku), v bodě 33 úvodních ustanovení výslovně stanoví, že povaha
nedbalosti se má hodnotit podle vnitrostátních právních předpisů.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pracoval s tímto pojmem v ustanovení §
447 odst. 2, aniž by hrubou nedbalost blíže vymezoval. Stejně tak zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pojem hrubé nedbalosti nedefinuje, ač jej v
několika ustanoveních užívá. Jestliže nedbalostí obecně lze rozumět porušení
náležité míry opatrnosti, potom za hrubou nedbalost je třeba považovat porušení
náležité míry opatrnosti takovým způsobem, který se výrazně vymyká tomu, co je
běžně akceptovatelné. Hrubě nedbale jedná ten, komu lze vytknout mimořádně
výraznou míru neopatrnosti nebo lehkomyslnosti. Ke stejným závěrům lze dospět i
na základě definice hrubé nedbalosti v trestním zákoníku, podle níž je trestný
čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité
opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním
zákoníkem (srov. § 16 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) [srov. Beran, J., Doležalová, D., Strnadel, D., Štěpánová, A.: Zákon o platebním
styku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 560]. Jak již bylo uvedeno, při jakémkoliv úkonu s platební kartou, především pak při
výběru hotovosti z bankomatu, si uživatel musí počínat obezřetně a všímat si
všech okolností. Pokud bankomat kartu pohltí a nevydá ji bez jakékoliv dokladu
o důvodu zadržení karty, je riziko zneužití karty výrazně zvýšeno. Ostatně i z
jednání dovolatele bezprostředně poté je zjevné, že vzniklou situaci považoval
za rizikovou, navíc nastala nikoliv v České republice, ale v zahraničí. Bez
zřejmého důvodu se však neřídil pokyny žalované pro tyto případy danými v
obchodních podmínkách (tedy bez zbytečného odkladu kontaktovat telefonní linku
žalované a vyžádat blokaci karty, když bankomat mu nevydal doklad o důvodu
zadržení karty) a spokojil se toliko s vyjádřením cizí osoby vyskytující se v
okolí bankomatu (jež měla být „turistickým policistou“) a zaměstnance banky
provozující bankomat, že kartu dostane brzy zpět. Dovolatel, ač si byl vědom
rizikovosti vzniklé situace a ač měl možnost, jak ztrátám na svém účtu
zabránit, nevyužil ji. Počínal si proto hrubě nedbale, pokud neprodleně po
zjištění, že bankomat jeho platební kartu zadržel, neoznámil ztrátu platební
karty žalované. Dovolatel porušil povinnost uloženou mu ustanovením § 101 písm. b) zákona o platebním styku. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by k oněm 11 výběrům hotovosti
platební kartou došlo poté, co dovolatel oznámil ztrátu, odcizení, zneužití
nebo neautorizované použití platebního prostředku, nebo že by žalovaná
nezajistila, aby dovolateli byly k dispozici vhodné prostředky umožňující
uvedenou skutečnost kdykoli oznámit (srov. ustanovení § 116 odst. 2 zákona o
platebním styku), nese dovolatel ztrátu z neautorizovaných platebních transakcí
v plném rozsahu podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) zákona o platebním
styku. Nutno dále podotknout, že dovolatel měl postupovat o to obezřetněji, že měl na
své platební kartě nastaveny limity pro výběr z bankomatu tak, že umožňovaly
během čtyř dnů vybrat částku přes 100 000 Kč.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal
vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu měnícího výroku ve věci samé podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Dovolání výslovně směřuje též proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu. V
tomto rozsahu dovolání není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalobce zavázán za
řízení před soudy obou stupňů (5 093 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a
ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud dovolání v této
části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání
bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů
právo a je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího
řízení sestávající z paušální náhrady 300 Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální
náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151
odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.