32 Cdo 3165/2020-410
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně
MITREGA stavby Ostrava s. r. o., se sídlem ve Frýdku-Místku, Palkovická 2204,
PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 27858103, proti žalovanému T. V.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Filipem Jakovidisem, advokátem se
sídlem v Rychvaldu, Bohumínská 1553, o zaplacení částky 471 083 Kč s
příslušenstvím a smluvní pokuty v částce 541 665,21 Kč, vedené u Okresního
soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 496/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2017, č. j. 8 Co 144/2017-296, ve znění
opravných usnesení ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Co 144/2017-368, a ze dne 26. 6.
2020, č. j. 8 Co 144/2017-406, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2017, č. j. 8 Co
144/2017-296, ve znění opravných usnesení ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Co
144/2017-368, a ze dne 26. 6. 2020, č. j. 8 Co 144/2017-406, se ve výroku, jímž
byl rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2016, č. j. 15 C
496/2014-240, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2016, č. j. 15 C
496/2014-261, potvrzen ve výrocích přisuzujících žalobkyni částku 471 083 Kč, s
tam specifikovaným úrokem z prodlení, a smluvní pokutu ve výši 23 572,10 Kč,
jakož i ve všech výrocích o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. V části, v níž směřuje proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ve výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu ohledně části úroků z prodlení
zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, a ve výroku, jímž byl rozsudek
okresního soudu ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 518 093,11 Kč změněn
tak, že žaloba se v této části zamítá, se dovolání odmítá.
Žalobkyně se ve zde souzené věci domáhala, aby žalovanému byla uložena
povinnost zaplatit jí částku 471 083 Kč s úrokem z prodlení jako doplatek ceny
za dílo a smluvní pokutu ve výši 541 665,21 Kč z titulu prodlení s doplacením
této ceny. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 26. 8. 2016, č. j. 15 C 496/2014-240,
ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2016, č. j. 15 C 496/2014-261,
žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím
ohledně části úroků z prodlení za dobu mezi roky 2011 a 2013 rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ohledně přisouzené
částky 471 083 Kč, zbývající části přisouzených úroků z prodlení (za dobu od
roku 2013) a ohledně smluvní pokuty co do částky 235 721,11 Kč rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a co do smluvní pokuty ve výši 305 944,10 Kč tento
rozsudek změnil tak, že žaloba se v této části zamítá. Současně odvolací soud
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Usnesením ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Co 144/2017-368, odvolací soud z podnětu
dovolacího soudu opravil uvedený rozsudek ve výroku o věci samé tak, že u
smluvní pokuty, jejíž přisouzení soudem prvního stupně se potvrzuje, se namísto
částky 235 721,11 Kč uvádí částka 23 572,10 Kč, a u smluvní pokuty, ohledně níž
se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba se v této části zamítá, se
částka 235 721,11 Kč nahrazuje částkou 518 093,11 Kč. Ve vazbě na to pak
odvolací soud usnesením ze dne 26. 6. 2020, č. j. 8 Co 144/2017-406, opravil
též závislé výroky o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
žalobkyně jako zhotovitel a žalovaný jako objednatel uzavřeli dne 1. 6. 2010
smlouvu o dílo v režimu obchodního zákoníku (tj. zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014, dále též jen „obch. zák.“), jejímž
předmětem bylo zhotovení hrubé stavby rodinného domu a hrubé stavby garáže. Cena díla byla sjednána v částce 2 483 301 Kč bez DPH, na základě položkového
rozpočtu zpracovaného zhotovitelem, který byl přílohou smlouvy. V článku IX
smlouvy bylo sjednáno, že v případě prodlení objednatele s placením faktury
nebo splátky uhradí objednatel zhotoviteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z
dlužné částky za každý den prodlení. V článku X pak bylo dohodnuto, že rozsah
díla může být rozšířen nebo omezen pouze na základě oboustranného konsensu,
vyjádření musí být ve formě písemného zápisu do stavebního deníku; v případě,
že se strany po uzavření smlouvy dohodnou na změně díla, je objednatel povinen
uhradit cenu sjednanou na základě zápisu ve stavebním deníku. Žalobkyně provedla další práce nad rámec původního předmětu díla, mezi nimiž
šlo o zhotovení výkopu a přípravy pro přípojky vody, plynu a elektra mimo dům,
drenáží a jiných terénních pracích mimo dům, přední a zadní betonové terasy,
omítek vnitřních, zateplení fasády domu i garáže, betonových podlah v domě i
garáži, zateplení podkroví v domě, podbití přesahu střechy palubkami domu i
garáže, sádrokartonových podhledů v 2.
NP domu včetně všech doplňků, anglických
dvorků a zednických výpomocí při provádění všech instalací. Žalobkyně
předložila žalovanému soupis provedených stavebních prací a víceprací za celé
období, který žalovaný zkontroloval při osobním jednání s jednatelem žalobkyně
přímo na stavbě. Kontrolovaly se jednotlivé položky, zda byly provedeny a zda k
nim nemá žalovaný výhrady. Cena stavebních prací a víceprací byla žalovanému
vyúčtována dílčími fakturami, jejichž přílohou byl zjišťovací protokol, který
obsahoval soupis všech provedených stavebních prací za dané období. Žalovaný platil cenu díla zálohově a uhradil na ni celkem částku 4 330 000 Kč. Dílo převzal dne 14. 10. 2010 na základě „Zápisu o odevzdání a převzetí objektu
nebo stavby“; v části „soupis drobných vad a nedodělků“ a v části „požadované
vícepráce“ nebyly zaznamenány žádné údaje. Dne 14. 10. 2011 žalobkyně vystavila
konečnou fakturu č. 11010066 splatnou dne 28. 10. 2011 a znějící na částku 1
501 083 Kč, jejíž přílohou byl i položkový rozpočet a rekapitulace stavebních
dílů. Faktura byla podepsána oběma účastníky a žalovaný tuto fakturu převzal,
uhradil ji však pouze co do částky 880 000 Kč. Dne 23. 2. 2013 účastníci
podepsali listinu „Uznání dluhu s dohodou o splátkovém kalendáři“ (dále jen
„Uznání dluhu“), ve které žalovaný uznal dluh z titulu faktury č. 11010066 v
částce 621 083 Kč a zavázal se jej zaplatit formou měsíčních splátek na
bankovní účet věřitele tak, že počínaje měsícem únorem 2013 uhradí splátky po
50 000 Kč a počínaje měsícem květnem 2013 uhradí splátky po 100 000 Kč, a to až
do úplného uhrazení částky 621 083 Kč, přičemž poslední splátka měla činit
částku 21 083 Kč. V čl. III byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,01 % za
každý den prodlení z celkové dlužné částky. Žalovaný uhradil na dluh dle Uznání
dluhu ve třech splátkách ze dne 25. 2. 2013, 25. 3. 2013 a 25. 4. 2015 pouze
částku 150 000 Kč. Odvolací soud dodal, že z e-mailové komunikace mezi
účastníky plyne, že obsah uznávacího prohlášení je dílem žalovaného a že
žalovaný přestal splácet s odůvodněním, že již neměl další peníze. V rovině právního posouzení odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
vyhodnotil dluh ve výši 621 083 Kč podpisem Uznání dluhu za uznaný ve smyslu §
558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále
též jen „obč. zák.“). Zdůraznil, že uznáním byla založena domněnka existence
dluhu, žalobkyně tedy nemusela prokazovat existenci dluhu ani jeho právní
důvod, naopak důkazní břemeno se přeneslo na žalovaného; on musel prokazovat,
že závazek vůbec nevznikl nebo že zanikl. Odvolací soud se ztotožnil se soudem
prvního stupně v závěru, že žalovanému se domněnku existence dluhu vyvrátit
nepodařilo.
S námitkou žalovaného o neexistenci dluhu v době uznání z důvodu,
že nedošlo k platnému uzavření jednotlivých smluv o dílo pro chybějící ujednání
o ceně, se odvolací soud vypořádal argumentem, že je rozhodující, že žalovaný
uznal konkrétní částku za stavební práce, které žalobkyně nesporně provedla, a
je irelevantní, jestli tato částka představuje bezdůvodné obohacení (v případě,
že by vůbec neexistovala platná smlouva o dílo ohledně dalších prací) nebo cenu
přiměřenou za provedené práce dle smlouvy o dílo (pokud nebyla sjednána cena
tohoto díla). Odvolací soud přitakal žalovanému v tom, že na práce provedené nad rámec
písemné smlouvy o dílo, které byly vyúčtovány uvedenou fakturou a ohledně
kterých mělo dojít k uznání dluhu, nelze vztáhnout smlouvu o dílo ze dne 1. 6. 2010. Ze znění čl. X této smlouvy nelze podle jeho mínění dovozovat, že by toto
ustanovení mělo dopadat na jiné práce, které se „samostatnou stavbou“, resp. hrubou stavbou rodinného domu a garáže, nesouvisí. Usoudil, že tyto další
sjednané práce nelze ani posoudit jako vícepráce, neboť aby šlo o vícepráce,
musely by souviset s hrubou stavbou rodinného domu a garáže, což splněno není. V případě dalších prací, které byly provedeny, se nesporně jednalo o nové dílčí
smlouvy o dílo. Protože žalovaný nepopřel, že požadoval další práce nad rámec
prací uvedených v písemné smlouvě, a je nesporné, že účastníci se dohodli na
určitém předmětu dalších prací, je nutno ústně uzavřenou dohodu o dalších
pracích posoudit jako smlouvu o dílo ve smyslu § 631 obč. zák., neboť žalovaný
smlouvu neuzavíral jako podnikatel. S ohledem na uznávací prohlášení
žalovaného přitom nemá podle odvolacího soudu význam hodnotit, zda případná
smlouva o dalších pracích je či není neplatná v důsledku chybějících
podstatných náležitostí smlouvy o dílo, tj. dohody o předmětu a ceně. K námitce
žalovaného, že v případě neplatných smluv o dílo nemohla být vystavena řádná a
splatná faktura, odvolací soud uvedl, že pokud práce byly fakticky provedeny,
nebrání případná neplatnost smlouvy vystavení faktury, zvláště za situace, kdy
žalobkyně měla za to, že existuje platná smlouva. Za podstatné označil, že
faktura byla finální fakturou, která byla žalovanému vystavena po skončení
všech prací a byly účtovány poslední nevyúčtované a nezaplacené práce, a
uzavřel k tomu, že samotná námitka neplatnosti smlouvy o dalších pracích není
způsobilá vyvrátit vyvratitelnou domněnku o existenci dluhu v době uznání. Na základě toho pak odvolací soud dovodil, že smluvní pokuty se nelze domáhat
na základě původní smlouvy o dílo, neboť nový rozsah prací, které byly
předmětem Uznání dluhu, nelze vztáhnout pod čl. X této smlouvy a tudíž se na
žalovanou částku nemůže vztahovat ani ujednání o smluvní pokutě v čl. IX. Nárok
na zaplacení smluvní pokuty má žalobkyně dle čl. III Uznání dluhu, v němž je
smluvní pokuta sjednána ve výši 0,01 % za každý den prodlení. Smluvní pokuta v
něm byla sjednána za prodlení se zaplacením dlužné částky v něm uvedené, tj.
z
částky 621 083 Kč vztahující se k dodatečně provedeným pracím, je jí tedy možno
požadovat jen za prodlení se zaplacením této částky, nikoliv částek jiných, jak
se toho žalobkyně domáhala, tedy částek, s jejichž platbou byl žalovaný v
prodlení do data 23. 2. 2013. Odvolací soud proto přiznal žalobkyni právo na
smluvní pokutu pouze v rozsahu, v němž se vztahovala k prodlení s placením
uznané částky v době od 23. 2. 2013, přičemž při výpočtu použil denní sazbu 0,1
%, kteréžto pochybení pak jak ve výroku o věci samé, tak ve výrocích o
nákladech řízení, dodatečně napravil prostřednictvím opravných usnesení. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu napadl žalovaný
dovoláním. Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v prvé řadě v tom, že otázka, zda se mu
podařilo vyvrátit domněnku existence dluhu založenou uznáním, by měla být
dovolacím soudem vyřešena jinak. V dalším prosazuje názor, že kdyby měly být
předmětné stavební práce posuzovány z hlediska režimu prací konaných na základě
nové ústní smlouvy o dílo, chyběla by pro platnost takové smlouvy dohoda o
předmětu díla. V tomto ohledu spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací
soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4931/2010 (který
je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na
jeho webových stránkách), a že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena
jinak. Dovolatel též obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud stavební
práce provedené nad rámec písemné smlouvy o dílo nesprávně posoudil jako práce
provedené podle nové, ústně uzavřené smlouvy o dílo, nikoliv jako práce
provedené na základě původní písemné smlouvy o dílo, při nedodržení formy
sjednané pro změnu díla. K tomu co do přípustnosti dovolání odkazuje souhrnně
na všechny čtyři předklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. V
rámci související argumentace předkládá otázku, kdy lze považovat určité
stavební práce ještě za práce konané v rámci původní smlouvy o dílo (v režimu
změny díla) a kdy se už jedná o práce konané na základě nové smlouvy o dílo,
jako otázku dosud judikatorně nevyřešenou, a prosazuje názor, že hranice by
měla být postavena na rozlišení, zda posuzované práce mají či nemají souvislost
s původním dílem a zda takové práce mohly být provedeny zcela nezávisle na tom,
zda původní dílo bylo zhotoveno či nikoliv. Tvrdí, že předmětné práce mají
souvislost s původním dílem, neboť nemohly být provedeny bez toho, aniž by
současně, resp. předem, nebyly provedeny práce podle smlouvy o dílo, jsou
kvantitativní změnou díla a navazují na ně tak, že dokončují hrubou stavbu domu
(byly prováděny přímo na ní). V souvislosti s tím dovolatel odvolacímu soudu
vytýká, že chybně vyložil článek X smlouvy o dílo, předkládá vlastní verzi
výkladu, podle něhož si strany sjednaly povinnou písemnou formu pro změny díla
spočívající v rozšíření či zúžení rozsahu díla, a tvrdí, že jiný výklad je v
rozporu s výkladovými pravidly upravenými v § 266 obch. zák.
Na základě toho
argumentuje, že podmínky pro rozšíření díla stanovené ve smlouvě splněny nebyly
a podle judikatury Nejvyššího soudu k ustanovení § 549 obch. zák., kterou
označuje, jdou veškeré takto provedené práce k tíži zhotovitele. Závěrem dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že výrok jeho rozhodnutí, jímž byl
přisuzující rozsudek soudu prvního stupně stran smluvní pokuty potvrzen co do
částky 235 721,11 Kč na základě ujednání o smluvní pokutě obsažené v Uznání
dluhu, je ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30
Cdo 422/2012, výrokem překvapivým. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
žaloba se zamítá, popřípadě aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací zabýval nejprve otázkou
přípustnosti dovolání. Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil
v části výroku přisuzujícím smluvní pokutu a žalobu co do částky 518 093,11 Kč
zamítl, je nepřípustné subjektivně. Z povahy dovolání jako opravného prostředku
plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura,
sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise, sešit č. 12,
ročník 2000, pod číslem 138). Rozhodnutím, jímž odvolací soud vyhověl jeho
odvolání a zčásti žalobu zamítl, žalovanému nepochybně újma odstranitelná v
dovolacím řízení nevznikla. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně ohledně části úroků z prodlení zrušen a řízení v
tomto rozsahu zastaveno, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci, včetně
vymezení důvodu dovolání a údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání
již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno
učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady,
jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušném rozsahu, neboť v důsledku
absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší
soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako
vadné. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že otázka, zda se žalovanému
podařilo vyvrátit domněnku existence dluhu, by měla být dovolacím soudem
vyřešena jinak, pak patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání
ustanovení § 237 o. s. ř. neupravuje. Poslední ze čtyř tam zakotvených
předpokladů přípustnosti dovolání,
tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž
míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní
rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit
tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že má dovolací soud posoudit jinak
otázku vyřešenou soudem odvolacím. Kdyby pak dovolatel k této otázce skutečně
uplatnil v pořadí čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř.,
muselo by být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného
nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. k tomu usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť
judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, neoznačil. K argumentu, podle něhož by byla případná nová ústní smlouva o dílo neplatná
pro absenci dohody o předmětu díla, dovolatel rovněž neoznačuje předchozí
judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odklonit, jde tedy i tu zjevně o
nepochopení smyslu příslušného předpokladu přípustnosti dovolání.
Co se týče
tvrzené odchylky od ustálené judikatury, v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4931/2010 se
Nejvyšší soud zabýval oprávněním stavbyvedoucího podepsat dohodu o zhotovení
dodatečných prací, resp. vyjádřit souhlas s těmito pracemi zápisem ve stavebním
deníku. Ve zde souzené věci však odvolací soud otázku oprávnění stavbyvedoucího
jednat jménem zhotovitele při změně smlouvy o dílo či při uzavírání nové
smlouvy neřešil a jeho rozhodnutí na řešení takové otázky nezávisí. Nedospěl k
závěru, že nová smlouva byla uzavřena písemně, cestou zápisu do stavebního
deníku, nýbrž dovodil, že byla uzavřena ústně. Nejvyšší soud v usnesení ze dne
26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr,
podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho
důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli
judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí
vskutku v rozporu. Co se týče výtky zpochybňující správnost výkladu článku X smlouvy o dílo
odvolacím soudem, není z dovolání zřejmé, který ze čtyř předpokladů
přípustnosti dovolání by se k tomu měl vztahovat. Otázku, která by měla být
dosud judikatorně nevyřešená, dovolatel neformuluje a neargumentuje v žádném
ohledu ani judikaturou dovolacího soudu. Ani v této otázce proto nelze shledat
dovolání přípustným a postup odvolacího soudu při výkladu právního úkonu
podrobit dovolacímu přezkumu.
Vytýká-li dovolatel napadenému rozhodnutí překvapivost, aniž přitom formuloval
otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, není tato námitka procesní
vady způsobilá přivodit závěr o přípustnosti dovolání. Podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. lze dovolání podat jen z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a ustanovení § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. výslovně stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání
přípustné.
Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení otázky, jaké
skutečnosti jsou rozhodné pro rozlišení, kdy práce provedené nad rámec smlouvy
o dílo jsou pracemi provedenými na základě původní smlouvy o dílo (na něž míří
§ 549 odst. 1, část věty za středníkem, obch. zák.) a kdy jde o práce provedené
na základě jiné (další) smlouvy o dílo, neboť k takové otázce se Nejvyšší soud
ve své rozhodovací praxi dosud explicitně nevyjádřil.
Oproti názoru, který prosazuje dovolatel, tj. že by o plnění na základě původní
smlouvy mělo jít vždy tehdy, když by dodatečné práce nemohly být provedeny bez
toho, aniž by současně, resp. předem byly provedeny práce podle původní smlouvy
o dílo (je zde tedy přímá spojitost, souvislost), a rozlišení spočívá v tom,
zda práce mohou být provedeny zcela nezávisle na tom, zda původní dílo je
zhotoveno či nikoliv, resp. v tom, zda předmětné práce plynule navazují na
původní práce a dokončuji jejich účel, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tu nelze
opomíjet vůli smluvních stran. Ve vztazích soukromého práva se jako jeden z
jeho základních principů prosazuje princip autonomie vůle, princip smluvní
svobody, a samotné hledisko věcné souvislosti tedy nelze absolutizovat, zejména
nelze jeho užitím vyloučit zohlednění projevené vůle smluvních stran. Je totiž
především na nich, zda svou dohodu pojímají jako právní skutečnost, která je má
zavazovat společně se skutečností původní (s původní smlouvou o dílo), a chápou
tedy dohodu jen jako rozšíření obsahu závazku založeného původní právní
skutečností, anebo zda zamýšlejí být vázány novou dohodou samostatně, tedy
založit závazkový vztah, pro jehož obsah bude určující právě jen tato nová
dohoda, nikoliv původní smlouva (pak by šlo o novou smlouvu o dílo).
Zatímco absenci jakékoliv věcné souvislosti plnění, k němuž se zhotovitel
zavázal podle smlouvy o dílo, s jiným plněním, které poskytl témuž objednateli,
lze považovat, i ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018,
sp. zn. I. ÚS 1283/16, uveřejněného pod číslem 180/2018 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp.
zn. 23 Cdo 3798/2009, zpravidla za postačující argument ve prospěch závěru, že
ono jiné plnění je plněním samostatným, na jehož právní posouzení se původní
smlouva nevztahuje (v takových případech tu z povahy věci vůle stran podrobit
ono jiné plnění režimu dříve uzavřené smlouvy nebude, neboť k takovému řešení
tu nebude rozumný důvod), opačně to neplatí. Samotná existence věcné
souvislosti neumožňuje tam, kde byla mezi stranami o provedení dalších prací
uzavřena dohoda, učinit závěr o tom, zda jde o plnění v rámci jiného díla anebo
o změnu díla původního. Obsahem takové dohody totiž může být obojí, a záleží na
vůli smluvních stran, kterou variantu zvolí, tj. zda chtějí, aby další, jiné
než ve smlouvě o dílo sjednané práce byly provedeny v režimu původní smlouvy o
dílo, nebo zda mají v úmyslu sjednat jejich provedení jinou smlouvou o dílo, v
níž budou všechny aspekty jejich závazkového vztahu řešeny originárně. Přeci i
práce bezprostředně související s těmi, které byly (popř. teprve budou)
provedeny na základě původní smlouvy o dílo, typicky práce věcně navazující,
lze sjednat stejně dobře na základě stávající smlouvy prostřednictvím dohody o
její změně, jako na základě další smlouvy o dílo. Platí to tedy i tam, kde, tak
jako ve zde souzené věci, byla předmětem díla podle původní smlouvy hrubá
stavba a další práce spočívají v dokončení této stavby.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že tam, kde byla mezi stranami smlouvy o dílo
uzavřena dohoda o provedení dalších ve smlouvě nesjednaných prací, záleží
především na vůli smluvních stran, zda tyto práce budou provedeny na základě
původní smlouvy (v jejím režimu), či zda bude jejich provedení sjednáno jinou
smlouvou o dílo.
Časová, místní a věcná souvislost mezi původně sjednaným plněním a plněním
sjednaným dodatečně (její existence a povaha) tu bude mít povahu okolností, pod
jejichž vlivem se vůle (úmysl) smluvních stran utvářela a z nichž bude lze v
případě sporu na jejich vůli usuzovat (srov. § 266 odst. 3 obch. zák.).
Protože odvolací soud příslušnou vůli smluvních stran nezkoumal, neboť ji
zjevně nepovažoval za právně významnou, je právní posouzení věci, na němž
spočívá jeho rozhodnutí v potvrzujícím výroku o věci samé, nesprávné a dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku již z tohoto
důvodu neobstojí, je nadbytečné zabývat se námitkou dovolatele, že bylo
překvapivé. Dovolatel ostatně spatřuje překvapivost ve skutečnosti, která má
význam spíše v rovině vázanosti soudu návrhem podle § 153 odst. 2 o. s. ř.,
podle něhož soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo
více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Namítá totiž, že odvolací soud
přisoudil žalobkyni smluvní pokutu podle ujednání v Uznání dluhu, ačkoliv
předmětem žaloby takový nárok nebyl, neboť žalobkyně se domáhala smluvní pokuty
podle čl. IX smlouvy o dílo. V tomto případě jde o otázku, která má význam i v
dalším řízení. Nejvyšší soud se přiklání k názoru, že odvolací soud přiznáním
smluvní pokuty podle uvedeného ujednání předmět řízení vymezený žalobou
nepřekročil, neboť pro totožnost skutku není významná ani tak skutečnost, jakým
právním úkonem byla smluvní pokuta sjednána, jako povinnost, s jejímž porušením
smluvní strany pojily vznik práva věřitele na zaplacení smluvní pokuty.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v potvrzujícím výroku o věci samé
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v tomto
rozsahu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§
243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu