NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
23 Cdo 4931/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v
právní věci žalobkyně SAKURA SWS, s. r. o., se sídlem Děhylov, Výstavní 155/13,
IČ: 651 41 652, zast. JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem Havířov –
Město, Astronautů 859, proti žalované JTA Holding, spol. s r. o., se sídlem
Ostrava – Přívoz, nám. Sv. Čecha 732/1, IČ: 258 16 624, zast. JUDr. Zdeňkou
Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, o 742.109,10 Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm
223/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
13. května 2010, č. j. 5 Cmo 10/2010-248, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. května 2010,
č. j. 5 Cmo 10/2010-248, se ve výroku II. a III. a rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. 10. 2009, č. j. 42 Cm 223/2007-164, ve výroku I., jímž bylo
žalované uloženo zaplatit žalobkyni 548.170,10 Kč s úrokem z prodlení z částky
270.798,90 Kč za den 31. 12. 2005 ve výši 8,75 % za dobu od 1. 1. 2006 do 31.
12. 2006 ve výši 9 % z částky 277.371,20 Kč za dobu od 5. 2. 2006 do 31. 12.
2006 ve výši 9 % a dále z částky 548.170,10 Kč za dobu od 1. 1. 2007 do 30. 6.
2007 ve výši 9,5 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75 %, od 1. 1. 2008
do 30. 6. 2008 ve výši 10,5 %, od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75 %,
od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25 % a od 1. 7. 2009 do zaplacení ve
výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7% bodů, platné vždy
pro první den příslušného kalendářního pololetí, a ve výroku III. zrušují a věc
se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č. j. 5
Cmo 10/2010-248, zastavil odvolací řízení pro částku 83.150,- Kč s
příslušenstvím a dále potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen
„soud prvního stupně“) ze dne 2. 10. 2009, č. j. 42 Cm 223/2007-164, v
odvoláním napadené části odstavce I. výroku, jímž bylo žalované uloženo
zaplatit žalobkyni 548.170,10 Kč s úrokem z prodlení z částky 270.798,90 Kč za
den 31. 12. 2005 ve výši 8,75 % za dobu od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 9
% z částky 277.371,20 Kč za dobu od 5. 2. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 9 % a
dále z částky 548.170,10 Kč za dobu od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5 %
od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75 %, od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 ve
výši 10,5 %, od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75 %, od 1. 1. 2009 do
30. 6. 2009 ve výši 9,25 % a od 1. 7. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby
stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7% bodů, platné vždy pro první den
příslušného kalendářního pololetí a v odstavci III. výroku o náhradě nákladů
řízení před soudem prvého stupně; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 50.530,- Kč do
tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Gabriše, advokáta.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem sporu je
zaplacení shora uvedené částky za provedené vícepráce dle smlouvy o dílo č.
2005/117/Sub, kterou účastníci řízení (žalobkyně jako zhotovitel, žalovaná jako
objednatel) uzavřeli ve smyslu ust. § 536 a násl. obchod. zák. dne 27. 10.
2005. Ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, že za objednatele – žalovanou,
jež byla taktéž generálním dodavatelem stavby, jednal jako stavbyvedoucí Ing.
A. B.. Tento byl dle názoru odvolacího soudu ve smyslu ust. § 15 odst. 1
obchod. zák. zák. oprávněn za žalovanou jako její zákonný zástupce jednat,
neboť činnost stavbyvedoucího v posuzovaném případě byla činností při provozu
podniku a této osobě vzniklo oprávnění zastupovat žalovanou přímo ze zákona,
poněvadž při činnosti stavbyvedoucího obvykle ve stavebnictví dochází k
uzavírání subdodavatelských smluv potřebných k realizaci díla, zadávání a
sjednání těchto prací a současně převzetí již dokončených částí za objednatele
(žalovanou). Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že k překročení zákonného
zmocnění tedy nedošlo. Odvolací soud uvedl, že mj. ze soupisu provedených prací
a dodávek za listopad a prosinec 2005 a z písemných dodatků ke smlouvě o dílo
ze dne 27. 10. 2005 bylo možné dovodit, že předmětné dílo v rozsahu uvedeném v
soupisech bylo ve smyslu ust. § 554 odst. 1 a § 548 odst. 1 obchod. zák.
provedeno, a proto žalobkyni vznikl nárok na zaplacení ceny díla za práce
provedené dle měsíčních soupisů podle čl. XI bodu 11 všeobecných obchodních
podmínek.
Fakt, že Ing. A. B. podepsal za žalovaného též soupis provedených prací a
dodávek za listopad a prosinec 2005 bez účasti zástupce žalované pro věci
technické, jimiž byli Ing. A. J. a O. K., je dle odvolacího soudu bez významu
pro vznik práva žalobkyně na zaplacení ceny provedeného díla, neboť šlo o
porušení povinností zaměstnance žalované v rámci jeho pracovněprávní
odpovědnosti. K tomu doplnil, že tyto listiny by bylo na rozdíl od závěru soudu
prvého stupně možné posoudit jako dvě samostatné smlouvy o dílo ve smyslu ust.
§ 536 a násl. obchod. zák., přičemž Ing. A. B. mohl za žalovanou tyto smlouvy
uzavřít. Tento názor odvolacího soudu však nemá na vliv na věcnou správnost
odvoláním napadeného rozhodnutí.
Dovoláním ze dne 5. 8. 2010 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu s tím,
že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam spočívající v tom, zda
jednání stavbyvedoucího při rozšíření původního předmětu smlouvy zásadním
způsobem měnící obsah a rozsah původního závazku podnikatele, který je v hrubém
nepoměru a neodpovídá původnímu úmyslu smluvních stran, zavazuje podnikatele z
titulu zákonného zmocnění stavbyvedoucího, k zaplacení částky 742.109,10 Kč z
titulu provedených víceprací a to při existenci písemné dohody smluvních stran
o tom, kdo a jakým způsobem může za smluvní strany jednat (mezi nimiž jméno
stavbyvedoucího nefiguruje). Své dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod
uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jsouce přesvědčena, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že jednání zaměstnance žalované
Ing. B. v pozici stavbyvedoucího nelze považovat za obvyklé ve smyslu ust. § 15
obchod. zák. Výklad provedený odvolacím soudem shledává žalovaná contra legem,
protože žalovaná neměla možnost omezit či vyloučit jednání takové osoby.
Přestože si strany výslovně ujednaly, kdo bude za žalovanou jednat, přesto
stavbyvedoucí - zaměstnanec žalované zavázal dle názoru odvolacího soudu
žalovanou svým jednáním.
Dovolatelka je přesvědčena, že v případě, kdy si strany stanovily, kdo je
oprávněn za účastníka jednat, tak strany vyloučily, že za ní může jednat i jiná
osoba, jejíž jednání by jinak zavazovalo dle § 15 odst. 1 obchod. zák. Úmyslem
stran nebylo uzavření jakékoli jiné smlouvy než shora specifikované, přičemž si
účastníci jasně stanovili proces případné změny či doplnění smlouvy o dílo a
předání a převzetí díla, který však nebyl dodržen. Žalovaná upozornila, že Ing.
B. byl žalovanou zaměstnán jako stavbyvedoucí od 10. 10. 2005, tj. cca měsíc
před provedením sporných víceprací, přičemž v rámci svého pracovního zařazení
nebyl oprávněn uzavírat jakékoli smlouvy a přebírat plnění poskytnutá ze strany
dodavatelů žalované, jak plyne z „Popisu pracovní funkce“, s nímž byl seznámen
a toto stvrdil svým podpisem. Ze svědecké výpovědi Ing. B., kterou soud
hodnotil jako věrohodnou, ostatně vyplynulo, že si byl vědom toho, že není
oprávněn za žalovanou uzavírat písemné smlouvy a vždy posílal jednatele
žalobkyně na obchodní oddělení za účelem uzavření písemných smluv. Dovolatelka
položila otázku, zda jednání žalobkyně, jež věděla, že Ing. B. nebyl oprávněn
za žalovanou jednat, není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, a
nepožívá proto právní ochrany ve smyslu ust. § 265 obchod. zák. Tento
zaměstnanec nikdy nedostal pokyn k uzavření jakýchkoli smluv či dodatků a
dovolatelka zdůraznila, že vícepráce byly sjednány v cenách, na které by nikdy
nepřistoupila a jež se vymykají cenám pro podnikatele obvyklým za provedení
takových prací a v daném čase při zohlednění projektu nedopovídají
podnikatelovu obchodnímu záměru. Po údajném provedení víceprací Ing. B. započal
čerpat nemocenskou, z níž se do ukončení pracovního poměru již nevrátil.
Výpověď z pracovního poměru byla Ing. B. sepsána ke dni nástupu na tuto
nemocenskou, tj. ke dni 27. 1. 2008.
Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
jeho výroku II. a III. a rozsudek soudu prvého stupně a věc vrátil posledně
jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak plyne z obsahu spisu a předkládací zprávy
soudu prvého stupně, nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejprve shledal, že dovolání
bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou), včas, obsahuje stanovené náležitosti
a dovolatelka je ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. zastoupena advokátkou,
kterou bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 548.170,10 Kč s příslušenstvím a
náklady řízení před soudem prvního stupně (odst. II. výroku) a dále proti
výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení (odst. III výroku).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
(týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 548.170,10 Kč s
příslušenstvím) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které bylo nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnila. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a dovoláním nezpochybněných
vyplývá, že mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem byla
dne 27. 10. 2005 uzavřena smlouva o dílo na provedení zednických prací č. 2005/117/Sub „dále jen „Smlouva“, jejímž předmětem bylo zdění příček,
betonářské práce a omítky dle projektové dokumentace v souladu s podmínkami
stavebního povolení a dle podkladů technického charakteru dle Všeobecných
obchodních podmínek (dále též jen „Podmínky“), jež tvoří nedílnou součást
uvedené smlouvy (čl. VI odst. 9). Strany se dále v čl. I Smlouvy dohodly, že za
objednatele (žalovanou) mohou jednat a nabývat práv a povinností a uzavírat
smluvní závazky ve věcech smluvních osoby Ing. A. J.a Ing. Z.a D. a ve věcech
technických Ing. A. J. a O. K. a za zhotovitele ve věcech smluvních i
technických J.Š.. Dle čl. VI odst. 2 bylo možné Smlouvu změnit nebo doplňovat
jen formou průběžně číslovaných písemných dodatků řádně potvrzených a
podepsaných oprávněnými zástupci smluvních stran, což se mělo týkat především
případů víceprací. Předchozí změna Smlouvy je nezbytnou podmínkou, bez jejíhož
splnění nelze uplatňovat právo na zvýšení cen ve smyslu ust. § 549 obchod. zák. Podle § 546 odst. 1 obchod. zák. je objednatel povinen zhotoviteli zaplatit
cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Není-li
cena takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je přesto platná (§ 536 odst. 3),
je objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo
v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek. Ze skutkových zjištění vyplývá, že v posuzované věci žalobkyně jako
subdodavatel provedla pro žalovanou jako generálního dodavatele stavby
vícepráce nad rámec ujednání ve Smlouvě, přičemž nedošlo k její změně způsobem
dohodnutým pro tento případ. Smlouva mohla být dle čl. VI odst. 2 měněna či
doplňována jen formou průběžně číslovaných písemných dodatků řádně potvrzených
a podepsaných oprávněnými zástupci smluvních stran, a to zejména v případě
víceprací, přičemž bez tohoto nebylo možné uplatnit právo na zvýšení cen dle §
549 obchod. zák. Z ust. § 272 odst. 2 obchod. zák. vyplývá, že pro změnu nebo zrušení obchodní
smlouvy je písemná forma stanovena jen v případě, že je podmínka písemné formy
pro změnu uzavřené smlouvy uvedena ve smlouvě, o jejíž změnu jde, tak jak tomu
je v souzené věci. Podle § 549 obchod. zák., podle něhož dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy
na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je
objednatel povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto
způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně
zvýšenou (odstavec 1).
Dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla
a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu
zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v
účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla (odstavec 2). Předpokladem aplikace § 549 obchod. zák. je tady dohoda o změně smlouvy. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že ke změně rozsahu předmětu
díla sjednaného ve smlouvě o dílo mezi účastníky způsobem sjednaným ve smlouvě
nedošlo. V posuzovaném případě je nutné zabývat se k námitce dovolatelky tím, zda ke
změně předmětné smlouvy o dílo došlo jednáním stavbyvedoucího ing. B. ve smyslu
§ 15 odst. 1 obch. zák., který provedení víceprácí potvrzoval včetně jejich
ocenění. Podle § 15 odst. 1 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou
činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nímž při této činnosti obvykle dochází. V posuzovaném případě byl ing. B. pověřen žalovaným výkonem činnosti
stavbyvedoucího, nebyl, jak bylo uvedeno shora, ve smlouvě o dílo pověřen
jednat ve věcech smluvních a technických, což bylo oběma smluvním stranám
zřejmé. Rozsah jednatelského oprávnění pověřené osoby je v ust. § 15 odst. obch. zák. vymezeno obecně, a to obvyklostí právních úkonů, k nimž při činnosti, kterou má
pověřená osoba vykonávat, obvykle dochází. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 274/2004,
popř. v usnesení ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1419/2005 dospěl k závěru,
že při činnosti stavbyvedoucího obvykle dochází k uzavření smluv potřebných k
realizaci díla. V uvedených rozhodnutích se jednalo o sjednání smluv o
provedení zemních a výkopových prací, popř. o uzavření přepravních smluv a vždy
se jednalo o smlouvy, jimiž se zajišťovaly práce potřebné k realizaci díla
zhotovitelem. Z uvedeného je patrné, že předmětné judikáty se v dané situaci nemohou uplatnit
pro posouzení rozsahu jednání stavbyvedoucího, neboť v dané věci se nejedená o
právní úkon stavbyvedoucího, jímž by zajišťoval provedení potřebných prací či
výkonů pro realizaci stavby (obvykle drobných prací či výkonů), ale zde jde o
posouzení toho, zda je obvyklé, aby stavbyvedoucí byl v rámci pověření touto
činností oprávněn měnit smlouvu o dílo, tj. rozsah předmětu plnění. Dovolací soud je toho názoru, že je-li určitá osoba pověřená činností stavby
vedoucího, není s výkonem této činnosti obvykle spojeno oprávnění měnit (popř. rušit) smlouvu o dílo. Neobvyklost tohoto oprávnění stavbyvedoucího vyplývá
především z činností, které stavbyvedoucí na stavbě obvykle vykonává a dále z
obvyklých smluvních ujednání, v nichž jsou uváděny osoby oprávněné jednat ve
věcech smluvních a technických, k nimž stavbyvedoucí nepatří, popř. lze tuto
neobvyklost dovozovat i ze smluvních ujednání, jimiž je upravováno sjednávání
změn smlouvy (tj. zejména víceprací). V posuzovaném případě nelze uvažovat ani o aplikaci ust. § 15 odst. 2 obch. zák., neboť bylo i druhé smluvní straně zřejmé (viz smlouva o dílo), že
stavbyvedoucí není oprávněn měnit smlouvu o dílo.
V daném případě tak ke změně smlouvy o dílo o rozšíření díla mezi účastníky
jednání stavbyvedoucího nedošlo. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již několikrát vyložil, že ke vzniku nároku
zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení
jeho kvality) je nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele na
vlastním rozšířením díla nebo jeho kvalitativní změně, čili dohoda o změně
smlouvy o dílo (srov. např. rozsudky ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo
214/2003, ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 735/2004, ze dne 22. května
2007, sp. zn. 32 Odo 849/2005, ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005
a ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, jež jsou k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Pokud ke změně smlouvy o dílo týkající se rozšíření díla mezi účastníky
nedojde, nelze požadovat po objednateli zaplacení ceny za provedené vícepráce. Jinak řečeno, objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě
dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve smlouvě),
nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v ustanovení §
549 obchod. zák. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a
nejsou-li dány podmínky dle § 549 obchod. zák. pro vznik povinnosti objednatele
zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu
takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém
případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení
upravených v § 451 a 454 občan. zák. V takovém případě totiž nejde o plnění bez
právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny
podmínky pro úhradu těchto prací (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 22. 9. 2009). Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku nároku na zaplacení víceprací
neúplně a nesprávně. Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. z výše uvedených důvodů v napadené části (výrok II ve věci
samé) zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku I., zrušil
dovolací soud v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně včetně závislých
výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.