32 Cdo 3303/2008
Usnesení
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a
JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalované A. s.r.o., zastoupené
advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 243/2005, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. března
2008, č. j. 12 Co 750/2007-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6 307 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám advokátky.
Dovoláním ze dne 23. června 2008 napadla žalovaná v záhlaví označený rozsudek,
kterým Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2007, č. j. 22 C 243/2005-156, ve
výroku ve věci samé, jímž bylo určeno, že vlastníkem blíže specifikovaných
nemovitostí je Česká republika (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech za
řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok III.). Dovolatelka opřela přípustnost dovolání o ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jako
dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení § 32a odst. 1 písm. b) zákona č. 153/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a
jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, přešla
dnem 1. července 2009 z Ministerstva financí na Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových příslušnost hospodařit s majetkem, ke kterému vznikla
Ministerstvu financí příslušnost hospodařit podle čl. I bodu 6 zákona č.
364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve
znění zákona č. 428/2003 Sb., a s nímž bylo Ministerstvo financí k uvedenému
dni příslušné hospodařit, s výjimkou majetkových účastí v obchodních
společnostech.
Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu jde v posuzované věci o určení
vlastnictví k majetku uvedenému v § 32a odst. 1 písm. b) cit. zákona a podle
druhého odstavce tohoto ustanovení Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových jako příslušná organizační složka státu počínaje dnem uvedeným v
prvním odstavci (t. j. 1. červencem 2009) za stát vykonává práva a plní
povinnosti a závazky týkající se majetku uvedeného v prvním odstavci anebo s
tímto majetkem související, je za stát účastníkem smluvních vztahů, které se
tohoto majetku týkají anebo s ním souvisejí, a vystupuje za stát před soudy,
rozhodčími orgány, správními úřady a jinými orgány v řízeních, která se tohoto
majetku týkají anebo s ním souvisejí, bude v tomto řízení za žalující Českou
republiku místo její organizační složky Ministerstva financí vystupovat Úřad
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v P.
Dovolání žalované není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť
ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací
soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského
zákoníku), nebyla-li při jejím uzavírání dodržena podmínka jejího schválení
Ministerstvem financí vymezená ustanovením § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb.,
o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, jejíž řešení
odvolacím soudem dovolatelka napadla, byla již judikaturou Nejvyššího soudu
opakovaně vyřešena (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, dále ze dne 24. dubna 2008,
sp. zn. 32 Cdo 5140/2007 a ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 1141/2008),
odvolací soud s ní postupoval zcela v souladu a dovolací soud nemá žádný důvod
se od ní v posuzované věci jakkoli odchýlit.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání
nemohlo založit ani tvrzené pochybení odvolacího soudu při posuzování
správnosti rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu
vlastnického práva na základě předmětné kupní smlouvy do katastru nemovitostí,
neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když právní
posouzení této otázky – jak vyplývá i ze samotného odůvodnění napadeného
rozhodnutí – uvedl „nad rámec důvodů pro vyhovění žalobě“.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o.
s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna
zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady
žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 5 000
Kč podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální
částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání, které
podala za Českou republiku – Ministerstvo financí její zástupkyně JUDr. J.
K.) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 007 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. září 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu