32 Cdo 334/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce Z. V., podnikatele se sídlem v Jindřichově Hradci, Hvězdná
45, PSČ 377 01, identifikační číslo osoby 10296697, zastoupeného JUDr. Jiřím
Drahotou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Štítného 126, proti
žalované HT Steel, a.s., se sídlem v Brně, Ríšova 2, PSČ 641 00, identifikační
číslo osoby 28264274, zastoupené Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem v
Brně, Marie Steyskalové 767/2, o zaplacení 613 986 Kč s příslušenstvím, vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 168/2010, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2015, č. j. 8 Cmo 116/2015-88,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že hmotněprávní podmínkou předání díla,
kterou si účastníci dohodli v článku VI. bodu 2. smlouvy o dílo č. 296HTS/2009,
je existence písemného zápisu o předání a převzetí díla, jehož obsah a
náležitosti vyplývají z čl. VI. bodu 4 smlouvy o dílo. Protože ke splnění
podmínky předat dílo dohodnutým způsobem nedošlo, nevznikl žalobci nárok na
zaplacení ceny díla. Na tom podle soudu prvního stupně nemohla nic změnit ani
skutečnost, že došlo k předání díla mezi žalovanou a dalšími subjekty.
Žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 1. 2015, č. j. 36 Cm 168/2010-68 (výrok I.) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně.
Proti v záhlaví uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení existence zápisu o
předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínky řádného provedení díla. Dovolací důvod spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítl, že pokud soudy obou
stupňů dospěly k závěru, že sepsání předávacího protokolu bylo hmotněprávní
podmínkou řádného předání díla, pominuly, že podle ustanovení § 36 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) se jednalo o odkládací podmínku. Podle
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1423/2006, na
nějž dovolatel odkázal, však splatnost závazku nemůže být spojována s odkládací
podmínkou, jejímž splněním povinnost plnění teprve vzniká. Soudy obou stupňů
přitom nezohlednily, že žalovaná, která byla sama zhotovitelkou vůči třetím
osobám, předala těmto osobám dílo do užívání. Dovolatel v této souvislosti
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo
2427/2009, a ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012, z nichž podle něj
vyplývá, že dílo nebylo možno v nyní souzeném případě považovat za provedené. Dovolatel dále parafrázoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, a ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 456/2012, a
namítl, že nedošlo-li k předání a převzetí díla a dílo nebylo možno považovat
za provedené, trval sice jeho závazek provést dílo řádně, avšak skutečnost, že
žalovaná dílo předala třetí osobě, znamená, že dovolatel nemůže své povinnosti
provést dílo dostát, neboť mu žalovaná znemožnila provést dílo způsobem a v
rozsahu sjednaném ve smlouvě, v důsledku čehož jeho závazek zanikl pro
dodatečnou nemožnost plnění. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka existence zápisu o předání a převzetí díla nebyla způsobilá založit
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř, neboť závěr, na kterém odvolací
soud založil své rozhodnutí, totiž že sepsání zápisu o předání a převzetí díla,
jež bylo sjednáno v předmětné smlouvě o dílo, je hmotněprávní podmínkou řádného
provedení díla, je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že sjednají-li
si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k
provedení předmětného díla, na něž obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“)
v ustanovení § 548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít
pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a
způsobem jiným, tedy ani fakticky. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud jak v
rozsudku ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008 (jenž je, stejně jako
ostatní uváděná rozhodnutí, veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), tak i v
dalších rozhodnutích. Například v rozsudku ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo
4092/2007, Nejvyšší soud vysvětlil, že „pokud je ve smlouvě specifikován způsob
předání díla (v daném případě protokolární předání), nelze při absenci
předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě
dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní
podmínku předání a převzetí díla.“ Shodný názor Nejvyšší soud zaujal například
i v rozsudcích ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, či ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012. V rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, že ke splnění povinnosti zhotovitele provést dílo
(ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák.) nemůže dojít konkludentně tím, že toto
dílo převezme další objednatel, pokud nebylo provedeno způsobem a postupem
sjednanými účastníky ve smlouvě. Nejvyšší soud nemá jakéhokoli důvodu odchýlit
se od shora uvedených závěrů ani v nyní souzené věci. Otázky týkající se podmínek dle ustanovení § 36 obč. zák., jakož i otázky
nemožnosti plnění odvolací soud neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí
nezaložil. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k
řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Proto ani tyto otázky nemohly založit
přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Smluvní ujednání o
sepsání zápisu o předání a převzetí díla je navíc sjednanou náležitostí řádného
provedení díla, nikoli odkládací, či rozvazovací podmínkou dle ustanovení § 36
obč. zák. Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř.,
které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením
odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce směřující proti
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. pro nepřípustnost. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o
nákladech řízení. Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení,
dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům
vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a
nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli
argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak
bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již
uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v
důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v
části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech
řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.