32 Cdo 3457/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce Ing. D. V., zastoupeného JUDr. Petrem Moravcem, advokátem
se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 1375/19, proti žalovanému M. F.,
zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Zvěřinou, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Dukelská 456/21, o povinnosti odstranit vady díla, event.
zaplatit částku 93 800 Kč a o zaplacení smluvní pokuty ve výši 272 737 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34
C 84/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. června 2012, č. j. 19 Co 685/2012-753, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.
června 2012, č. j. 19 Co 685/2012-753, v části, v níž byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2011, č. j. 34 C
84/2005-685, ve výroku ukládajícím žalovanému povinnost zaplatit žalobci 71 300
Kč, a v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 22 500 Kč, a dále v části
směřující do rozhodnutí o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou
stupňů a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a Českou republikou, se
odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2012, č.
j. 19 Co 685/2012-753, v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2011, č. j. 34 C 84/2005-685, v prvním
výroku a v části pátého výroku ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení smluvní
pokuty ve výši 157 365,50 Kč, a dále v části o nákladech mezi účastníky za
řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a
Českou republikou, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.
prosince 2011, č. j. 34 C 84/2005-685, v prvním výroku, dále v části pátého
výroku ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení smluvní pokuty ve výši 157 365,50
Kč, a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o nákladech
řízení ve vztahu mezi účastníky a Českou republikou, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou po žalovaném odstranění vad díla
na půdní vestavbě obytného domu, event. zaplacení částky 93 800 Kč, jakož i
smluvní pokuty za prodlení s předáním díla a s odstraněním jeho vad a nedodělků. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. května 2007, č. j. 34
C 84/2005-267, zamítl žalobu o zaplacení 272 737 Kč i o odstranění vad díla, a
rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. října 2007, č. j. 19 Co 1752/2007-306, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem o platném uzavření
smlouvy o dílo mezi účastníky v režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) podle jeho § 536 a násl. Okresní soud v Českých Budějovicích (v pořadí ve věci druhým) rozsudkem ze dne
12. prosince 2011 zamítl žalobu o odstranění vad díla (výrok I.), uložil
žalovanému zaplatit žalobci 71 300 Kč (výrok II.), zamítl žalobu v rozsahu
částky 22 500 Kč (výrok III.), uložil žalovanému zaplatit žalobci smluvní
pokutu ve výši 115 371,50 Kč (výrok IV.) a zamítl žalobu v rozsahu smluvní
pokuty ve výši 157 365,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 272 737 Kč
od 7. srpna 2004 do zaplacení (výrok V.). Dále rozhodl o nákladech řízení, a to
tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 38 722 Kč
(výrok VI.), uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 24
544,40 Kč (výrok VII.) a uložil oběma účastníkům zaplatit náhradu nákladů
řízení České republice (výroky VIII. a IX.). K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. června 2012, č. j. 19 Co 685/2012-753, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
bodech I., II. a III. výroku, jakož i v části bodu V. výroku týkající se
zamítnutí žaloby co do částky 157 365,50 Kč. Dále ho změnil v bodech VI. až IX. výroku tak, že za řízení před soudem prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů
řízení žádnému z účastníků, rozhodl opětovně o povinnosti obou účastníků
nahradit náklady řízení České republice, a uložil žalobci zaplatit žalovanému
náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího
řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se
ztotožnil i s jeho právními závěry. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi žalobcem jako objednatelem
a žalovaným jako zhotovitelem uzavřena dne 21. září 1999 platná smlouva o dílo,
jejímž předmětem byla první etapa střešního pláště včetně truhlářských
konstrukcí půdních vestaveb v P. na S., část budoucího bytu C, jehož nájemcem
měl být žalobce. Cena díla, které mělo být dokončeno a předáno do 30. listopadu
1999, byla sjednána ve výši 338 333 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Podle
článku VII. smlouvy mělo být dílo předáno a převzato protokolárně, přičemž
smlouva obsahovala závazek objednatele převzít dílo i v případě jeho drobných
vad a nedodělků.
Ačkoli k protokolárnímu předání a převzetí díla nedošlo,
nebylo podle vyjádření odvolacího soudu mezi účastníky sporu o tom, že k
předání a převzetí díla došlo, že žalovaný požadoval zaplacení ceny díla a že
žalobce s dílem jako s dokončeným nakládal, podal-li dne 12. října 2001 (v
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesprávné datum 12.10.2011) návrh na
zahájení kolaudačního řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že k předání a převzetí díla došlo dnem 12. října 2001, a
nikoli právní mocí kolaudačního rozhodnutí, neboť pro závěr, zda k předání a
převzetí díla došlo, jsou rozhodující úkony účastníků smlouvy, a nikoli
rozhodnutí stavebního úřadu, který do předání a převzetí díla nevstupuje. Odvolací soud neshledal ani žádné právní pochybení soudu prvního stupně, zamítl-
li žalobu na odstranění jednotlivých vad na základě závěru, že žalobce posléze
u žalovaného uplatnil nárok na slevu z ceny díla i u vad, u kterých se dříve
domáhal jejich odstranění ve smyslu § 437 odst. 5 obch. zák., a zvolený nárok
již nemůže bez souhlasu zhotovitele měnit. Za správná považoval odvolací soud i
skutková zjištění soudu prvního stupně a z nich vyplývající závěry, že za vady
díla nelze považovat tvrzené nečistoty ve skle oken v bytě žalobce, vytýkané
osazení neotvíratelného střešního okna a neosazení okapniček a prasklé tašky
poblíž hřebene střechy. Za této situace nelze žalobci přiznat nárok na slevu za
vadu označenou jako osazení střešního okna, kterou žalobce vyčíslil na 20 000
Kč, a dále mu nenáleží nárok na slevu za vadu spočívající v prasklých taškách
poblíže hřebene střechy, kterou žalobce nárokoval ve výši 2 500 Kč. Shledal-li
proto soud prvního stupně žalobcův požadavek na slevu ve výši 93 800 Kč důvodný
v rozsahu 71 300 Kč, postupoval podle odvolacího soudu správně a žádného
právního pochybení se nedopustil. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně ohledně
smluvní pokuty, přiznal-li na ni žalobci nárok dle článku IX. odst. 1 smlouvy
ve výši 0,05 % z ceny díla 338 333 Kč za každý den prodlení za dobu od 1. prosince 1999 do dne předání a převzetí díla, tj. do 12. října 2001, a nikoli
do 20. prosince 2001. V případě smluvní pokuty podle článku IX. odst. 2 smlouvy
za prodlení s odstraněním vad a nedodělků žalovaným odvolací soud přisvědčil
závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaný vznesl námitku promlčení
důvodně, neboť uplatnil-li žalobce tento nárok až dne 12. prosince 2011, učinil
tak až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby upravené v § 397 obch. zák. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. v potvrzujícím výroku a ve
výrocích o nákladech řízení, napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost
o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu, z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu. Dovolatel odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního stupně) vytýká, že právně
pochybil, dovodil-li, že předmětné dílo bylo konkludentně předáno dne 12.
října
2001, tedy dnem, kdy žalobce podal návrh na zahájení kolaudačního řízení. Namítá, že podání návrhu na vydání kolaudačního rozhodnutí nelze považovat za
okamžik zhotovení díla, neboť kolaudační rozhodnutí je vydáváno ve správním
řízení a se dnem předání a úplného dokončení díla se zpravidla nekryje a není
jím ani podmíněno. Přitom poznamenává, že rozsah díla nemusí být a také nebývá
zcela totožný s rozsahem kolaudované stavby. Akcentuje, že s ohledem na
protokolární předání a převzetí díla, které bylo sjednáno v článku VII. odst. 1
a 2 smlouvy, platí, že k provedení díla mohlo dojít pouze tímto dohodnutým
způsobem, a nikoli jinak, tedy ani konkludentně tím, že žalobce podal návrh na
zahájení kolaudačního řízení. V této souvislosti uvádí, že žalovaný ho k
převzetí díla nikdy nevyzval, ani mu nepředložil protokol o předání, který by
případně bylo možné podepsat, a nepředal listiny, které mají být dle smlouvy
jeho přílohou. Podle dovolatele, poukazujícího i na konkrétní konstantní
judikaturu Nejvyššího soudu, je třeba termín „protokolární předání“ vyložit jen
tak, že k jeho naplnění dochází pouze při existenci oboustranně podepsaného
protokolu o předání a převzetí díla. Pokud se tak v souzené věci nestalo, k
předání díla nikdy nedošlo, na což žalobce žalovaného upozorňoval a nikdy
netvrdil nic jiného. Podle dovolatele však soudy obou stupňů pochybily i v otázce počátku běhu
promlčecí doby u smluvních pokut sjednaných jako určitá částka za každý den
prodlení se splněním závazku, dospěly-li k závěru o promlčení nároku na základě
nesprávné úvahy, že jde o jednu společnou promlčecí dobu, která počíná běžet od
okamžiku, kdy bylo ze strany žalovaného poskytnuto vadné plnění. Takový výklad
je podle dovolatele v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu,
podle níž představují jednotlivé smluvní pokuty za každý den samostatný nárok,
u něhož počíná běžet promlčecí doba samostatně od toho kterého určitého dne, a
proto se jednotlivé smluvní pokuty za každý den promlčují samostatně. V závěru dovolání dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho
argumenty obsaženými v odvolání, jimiž poukázal na rozpory mezi provedenými
důkazy a závěry soudu prvního stupně a na jeho nesprávné právní závěry. Nepřezkoumatelný rozsudek představuje podle jeho mínění vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v
plném rozsahu, popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor o nároky ze smlouvy o
dílo podřízené režimu obchodního zákoníku). Směřovalo-li proto dovolání žalobce
i do části výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v třetím výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 22 500
Kč (představující požadavek na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s
odstraněním vad díla), jedná se v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení § 237
odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce do části výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve třetím výroku, usnesením odmítl
pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z
povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je
oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá
újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání
označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným výrokem
napadeného rozsudku v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve druhém výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci
71 300 Kč, nemohla být žalobci způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by
bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadl-li tudíž dovolatel i výrok
rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 71 300 Kč, bylo
dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce i v rozsahu, v němž směřovalo proti uvedené
části výroku rozsudku odvolacího soudu, odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a §
218 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání žalobce však není přípustné ani v části, v níž směřovalo do rozsudku
odvolacího soudu ohledně jeho rozhodnutí o nákladech řízení (srov. shodně
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), a proto ho Nejvyšší soud i v tomto rozsahu odmítl
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. Dovoláním napadené rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu, v němž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku a v části pátého výroku
ohledně zamítnutí žaloby o smluvní pokutu ve výši 157 365,50 Kč, dovolací soud
shledává ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným
[a potud má dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.] v
otázce splnění povinnosti zhotovitele provést dílo a v otázce promlčení práva
na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za
každý den prodlení, které odvolací soud řešil v rozporu s konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. včetně toho, jak
jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu
správný, znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat nejprve právní závěr
odvolacího soudu o splnění povinnosti zhotovitele provést dílo a dále jeho
závěr o promlčení nároku na smluvní pokutu za prodlení s odstraněním vad díla a
jeho nedodělků.
Podle ustanovení § 554 odst. 1 věty první obch. zák. zhotovitel splní svou
povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla
objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Toto ustanovení má ve smyslu § 263 obch. zák. dispozitivní charakter, což
znamená, že strany se od něho mohou ve smlouvě odchýlit nebo je vyloučit.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud,
si účastníci v článku VII. předmětné smlouvy o dílo dohodli, že dílo bude
předáno a převzato protokolárně, přičemž objednatel se zavázal převzít dílo i v
případě jeho ojedinělých drobných vad a nedodělků, které samy o sobě, ani ve
spojení s jinými nebrání řádnému užívání díla. Přestože k tomuto protokolárnímu
předání a převzetí díla v souzené věci podle shodného zjištění soudů obou
stupňů nedošlo, soud prvního stupně dovodil, že k předání a převzetí díla
došlo, a to konkludentně ke dni 12. října 2001, kdy žalobce podal návrh na
zahájení kolaudačního řízení (čímž projevil vůli s dokončeným dílem nakládat),
a odvolací soud se s tímto jeho právním názorem ztotožnil.
Ze shora cit. ustanovení § 554 věty první obch. zák. nepochybně vyplývá, že
povinnost zhotovitele provést dílo je možné považovat za splněnou jen v případě
současného splnění dvou podmínek, jimiž jsou řádné ukončení díla a předání
předmětu díla.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že sjednají-li si
smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k
provedení předmětného díla, na něž obchodní zákoník v ustanovení § 548 odst. 1
váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem
dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani
fakticky. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud jak v rozsudku ze dne 22. září
2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008 [jehož právní závěry soud prvního stupně v
odůvodnění rozhodnutí sice cituje, ale nerespektuje], tak i v dalších
rozhodnutích. Například v rozsudku ze dne 29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo
4092/2007, jímž argumentuje i dovolatel, vysvětlil, že „pokud je ve smlouvě
specifikován způsob předání díla (v daném případě protokolární předání), nelze
při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na
základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří
hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla.“ Shodný názor Nejvyšší soud
zaujal například i v rozsudcích ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Odo
1724/2006 a ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009.
Od shora uvedených závěrů nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani
v souzené věci. Jestliže si účastníci ve smlouvě sjednali, že dílo bude předáno
a převzato protokolárně, čímž se odchýlili od dispozitivního ustanovení § 554
odst. 1 věty první obch. zák., a k tomuto protokolárnímu předání a převzetí
díla nedošlo, není možné považovat dílo za předané a převzaté, a tedy za
provedené, a to bez ohledu na to, zda bylo či nebylo na základě žádosti žalobce
zkolaudováno. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru o konkludentním předání a
převzetí díla na základě úvahy, že strany projevily vůli odpovídající předání a
převzetí díla, jestliže žalovaný požadoval zaplacení ceny díla a žalobce s
dílem jako s dokončeným nakládal, požádal-li stavební úřad o jeho kolaudaci, a
na základě tohoto nesprávného závěru rozhodl o požadavku žalobce na odstranění
vad díla, právně pochybil, neboť nebylo-li dílo provedeno, nelze dospět k
závěru, že bylo či nebylo provedeno vadně (neboť obsah závazku se podle
ustanovení § 324 odst. 3 obch. zák. nemohl změnit způsobem, který odpovídá
nárokům z vadného plnění, srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005, in www.nsoud.cz).
Odvolací soud však pochybil i svým závěrem o promlčení nároku žalobce na
smluvní pokutu v celkové výši 157 365,50 Kč, kterou žalobce nárokoval za
prodlení žalovaného s odstraněním vad a nedodělků za období od 10. ledna 2002
do 3. srpna 2004. Toto posouzení odvolací soud založil v odůvodnění napadeného
rozhodnutí na úvaze, že domáhal-li se žalobce smluvní pokuty za období roku
2002 až 2004 až dne 12. prosince 2011, kdy soud připustil změnu žaloby, učinil
tak nepochybně až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby upravené v § 397 obch.
zák., která ve smyslu § 393 obch. zák. počala běžet uplynutím lhůty na
odstranění vad a nedodělků.
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 36/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil právní závěr, že u práva na
zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý
den prodlení počíná promlčecí doba v obchodních závazkových vztazích běžet vždy
dnem, za který věřiteli vzniklo právo na smluvní pokutu. Právo na zaplacení
takto sjednané smluvní pokuty vzniklé za určitý den prodlení se proto promlčí
uplynutím čtyřleté promlčecí doby počítané od tohoto dne (§ 393 odst. 1, § 387
odst. 1 a § 397 obch. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že právo na smluvní pokutu sjednanou procentní sazbou ze
stanovené částky za každý den prodlení se nepromlčuje jako celek, nýbrž
promlčecí doba v obchodních závazkových vztazích počíná běžet vždy dnem, za
který věřiteli vzniklo právo na smluvní pokutu. Odvolací soud však tento závěr
při aplikaci § 393 obch. zák. v souzené věci nerespektoval a právně pochybil,
dovodil-li, že promlčecí doba ohledně smluvní pokuty za prodlení s odstraněním
vad a nedodělků, která byla sjednána procentní sazbou ze stanovené částky za
každý den prodlení, počala žalobci běžet uplynutím lhůty na odstranění vad a
nedodělků, tedy jedním okamžikem, a nikoli vždy dnem, za který vzniklo žalobci
právo na smluvní pokutu.
Dovolací soud uzavírá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v otázce splnění povinnosti
zhotovitele provést dílo i v otázce promlčení nároku žalobce na smluvní pokutu
sjednanou za prodlení žalovaného s odstraněním vad a nedodělků díla naplněn.
S ohledem na důvodnost dovolacích námitek bylo již nadbytečné zabývat se v
dovolacím řízení tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku odvolacího soudu, kterou
dovolatel nesprávně přičítal tomu, že se odvolací soud nevypořádal s
argumentací v jeho odvolání.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst.
3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v prvním výroku a v části pátého výroku ohledně zamítnutí žaloby
o zaplacení smluvní pokuty ve výši 157 365,50 Kč, a to včetně souvisejících
výroků o nákladech řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.);
jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej
v prvním výroku, dále v části pátého výroku ohledně zamítnutí žaloby o
zaplacení smluvní pokuty ve výši 157 365,50 Kč (včetně souvisejících výroků o
nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. února 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu