32 Cdo 3540/2015

32 Cdo 3540/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce

Ing. Josefa Sedláka MBA, se sídlem v Plzni, Koterovská 633/29, PSČ 326 00,

insolvenčního správce úpadce SCHWACH, spol. s. r. o., se sídlem v Plzni, Jižní

Předměstí, Škroupova 1982/3, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 25229559,

zastoupeného JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Jižní

Předměstí, Škroupova 1981/1, proti žalovanému M. K., podnikateli se sídlem v

Praze 4 – Krči, Pacovská 961/7, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45733007,

zastoupenému Mgr. Simonou Šulcovou, advokátkou se sídlem v Praze 3 –

Vinohradech, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, o zaplacení částky 54 606 Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 61/2012,

o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014,

č. j. 53 Co 516/2013-76, ve znění opravných usnesení ze dne 23. 3. 2015, č. j.

53 Co 516/2013-94, a ze dne 1. 6. 2015, č. j. 53 Co 516/2013-99, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

V souzené věci se žalobce žalobou podanou dne 12. 3. 2012 domáhal po žalovaném

zaplacení částky 54 606 Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že v této výši

získal žalovaný na úkor společnosti SCHWACH, spol. s. r. o. (dále též jen

„úpadce“) bezdůvodné obohacení tak, že v období od 26. 11. 2005 do 14. 11. 2006

jako podnájemce v objektu ve vlastnictví úpadce odebral a spotřeboval plyn, za

který nezaplatil, a povinnost zaplatit odběr dodavateli za něj na základě

pravomocného rozsudku splnil úpadce. Žalovaný v rámci své procesní obrany tvrdil, že měl s týmž dodavatelem uzavřenu

smlouvu a odběr hradil. Kromě toho namítl promlčení. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 30 C 61/2012-60 (v

pořadí již druhým), žalobu zamítl a uložil žalobci zaplatit žalovanému na

náhradě nákladů řízení částku 18 000 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že úpadce jako vlastník domu na adrese

P. pronajal nájemní smlouvou ze dne 26. 9. 2000 nebytové prostory v tomto domě

nájemci G. B. a ten objekt smlouvou o podnájmu ze dne 21. 12. 2004 podnajal za

účelem provozování restaurace na dobu od 1. 1. 2005 do 31. 10. 2006 žalovanému. Podle článku IX bodu 9.7 podnájemní smlouvy bylo povinností žalovaného hradit

cenu služeb souvisejících s podnájemním vztahem, mimo jiné i za dodávky plynu,

jež měly být zabezpečeny samostatnými smlouvami uzavřenými mezi ním a

dodavateli, žalovaný však po celou dobu podnájemního vztahu neměl odběr plynu

přihlášen na svoji osobu. Nájemce podnájemní smlouvu vypověděl a podnájemní

vztah skončil ke dni 30. 9. 2006, avšak žalovaný objekt nevyklidil a nebytové

prostory užíval až do 14. 11. 2006. Úpadce dne 8. 11. 2006 uzavřel smlouvu o

sdružených službách dodávky a odběru zemního plynu se společností Pražská

plynárenská, a. s., s počátkem odběru plynu dne 26. 11. 2006. Tato společnost

(dále jen „dodavatel“) úpadci vyúčtovala odběr plynu za období od 26. 11. 2005

do 14. 11. 2006 fakturou č. 2206006928 ze dne 18. 1. 2007 vystavenou na částku

54 606 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2008, č. j. 27 C

88/2008-22, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2009,

č. j. 51 Co 558/2008-51, bylo úpadci uloženo zaplatit dodavateli částku 54 606

Kč a náklady řízení ve výši 49 630 Kč a úpadce tyto částky dodavateli uhradil. Na jeho majetek byl prohlášen konkurs a jeho insolvenčním správcem byl ustaven

žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že plnění úpadce vycházelo z jeho vlastního

smluvního vztahu s dodavatelem, neplnil tedy za jiného, nýbrž za sebe. Pokud by

ale žalovaný odebíral plyn na úkor úpadce, byl by povinen toto obohacení podle

§ 451 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen

„obč. zák.“), úpadci vydat. Vzhledem k tomu však, že všechny zúčastněné osoby

byly podnikateli a případný vztah z bezdůvodného obohacení souvisel s jejich

podnikáním, soud prvního stupně uzavřel, že uplatněný nárok je promlčen, neboť

čtyřletá objektivní promlčecí doba podle § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní

zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), běžící

vzhledem k § 391 obch. zák. od 14.

11. 2006, kdy odběr žalovaného skončil,

uplynula před podáním žaloby. Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím

rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci nahradit žalovanému

náklady odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil skutkový stav věci o zjištění, že rozsudkem Obvodního

soudu pro Prahu 1 č. j. 27 C 88/2008-22 ve spojení s rozsudkem Městského soudu

v Praze č. j. 51 Co 558/2008-51 byla úpadci uložena povinnost zaplatit

dodavateli za odběr plynu v období od 26. 11. 2005 do 13. 11. 2006, když od 14. 11. 2006 se odběratelem stal M. K., přičemž jmenované soudy uzavřely, že do 7. 11. 2006 nebyl odběr mezi úpadcem a dodavatelem kryt smluvním vztahem a úpadce

se na úkor dodavatele bezdůvodně obohacoval, od 8. 11. do 13. 11. 2006 pak

neplnil z titulu smlouvy o dodávce plynu. Odvolací soud zdůraznil, že do 7. 11. 2006 nebyly dodávky plynu „ošetřeny“

kupní smlouvou a odběratel plynu se tak v tomto období na úkor dodavatele

bezdůvodně obohacoval. Dovodil, že uvedenými rozhodnutími bylo najisto

postaveno, že subjektem, který se na úkor dodavatele v době bezesmluvních

dodávek bezdůvodně obohatil, byl úpadce. Vyslovil názor, že ten, kdo byl

účastníkem řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu

platební povinnost, je vzhledem k § 159a odst. 1 občanského soudního řádu tímto

výrokem vázán a nemůže proto v jiném řízení uplatňovat nárok na zaplacení

takové částky s tvrzením, že takovou platební povinnost neměl. Bylo-li tedy

pravomocně rozhodnuto o tom, že ve sporném období se na úkor dodavatele

bezesmluvním odběrem obohatil úpadce, nelze dojít k závěru, že ve stejném

období a ze stejného důvodu se na jeho úkor obohatil i žalovaný. Pokud pak

žalobce váže vznik bezdůvodného obohacení z tvrzeného důvodu na skutečnost, že

odběr dodavateli zaplatil, nemohou jeho argumenty obstát, neboť ve smyslu § 454

obč. zák. neplnil za jiného, co měl plnit sám, nýbrž plnil svou platební

povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím. Odvolací soud zdůraznil, že §

454 obč. zák. dopadá na případy, kdy ten, kdo plnil jinému, takovou povinnost

neměl a plnil místo toho, kdo povinen plnit byl. Proto odvolací soud uzavřel,

že ohledně požadavku na zaplacení dodávky plynu za období od 26. 11. 2005 do 7. 11. 2006 není žalobce aktivně legitimován, neboť povinnost k tomuto plnění

stíhala právě jeho. Stran období od 8. 11. 2006 do 14. 11. 2006 pokryté smluvním vztahem mezi

úpadcem a dodavatelem se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního

stupně o důvodnosti námitky promlčení. Zdůraznil, že úpadce podle výsledků

dokazování věděl, že je plyn v odběrném místě odebírán podnájemcem, a

nejpozději dnem následujícím po ukončení tohoto odběru mohl obohacení získané

odběrem požadovat. Snahu žalobce vázat počátek běhu promlčecí doby k datu

zaplacení odebraného plynu odmítl na základě argumentu, že nárok z bezdůvodného

obohacení nevzniká snížením majetkového stavu subjektu, na jehož úkor se jiný

subjekt obohatil, ale právě neoprávněným získáním majetkových hodnot na straně

obohaceného, a žalovanému se majetkové hodnoty dostalo naposledy dne 14. 11. 2006.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, podle obsahu dovolací

argumentace toliko v rozsahu výroku o věci samé, shledávaje je přípustným „pro

řešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. má být posouzena

jinak“. Dovolatel předkládá otázku, „co je skutkovým základem institutu bezdůvodného

obohacení“, k čemuž se „vybízí“ otázky, „zda se mohl obohatit žalobce, který

uhradil za dodávky na základě soudního rozhodnutí vydaného v jeho nepřítomnosti

a uzavřené kupní smlouvy a které nečerpal, nebo zda se obohatil žalovaný, který

dodávky plynu čerpal a dosud nikomu za ně ničeho neuhradil“, a „zda bezdůvodné

obohacení zakládá soudní rozhodnutí o povinnosti zaplatit za dodávky plynu nebo

až okamžik, kdy žalobce skutečně uhradil dodávky plynu za žalovaného“. Dovolatel prosazuje názor, podle něhož skutečnost, že bylo pravomocně

rozhodnuto o právním vztahu, ještě neznamená, že tento právní vztah odpovídal

skutečnému vztahu a že na straně žalovaného nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Poukazuje na to, že soud jednal v nepřítomnosti úpadce a vycházel pouze z

„neúplných důkazů jedné strany“, jeho rozhodnutí proto mohlo založit vztah,

který neodpovídal skutečnosti. Argumentuje, že závazný byl pouze výrok

rozhodnutí, a to jen pro účastníky řízení, a ve výroku nebyla řešena otázka,

zda úpadce měl zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení, což dovozuje z toho,

že byla podána žaloba na zaplacení z titulu z titulu uzavřené kupní smlouvy na

dodávky plynu; odvolací soud tak nesprávně vycházel „z některých právních

názorů uvedených v odůvodnění rozhodnutí“. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu

chybný výklad § 195a občanského soudního řádu (nepochybně má na mysli § 159a

odst. 1), neboť pravomocné rozhodnutí není překážkou, aby se soud zabýval

skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení založeného mezi žalovaným a úpadcem. Odvolací soud dle jeho mínění „nesprávně interpretoval skutečnost, že pakliže

došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalobce, nemohlo dojít z téhož důvodu

a v tomtéž období k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného, aniž si sám

zhodnotil právní otázku, zda tedy skutečně došlo k bezdůvodnému obohacení na

straně žalobce, když sám žalovaný uváděl, že dodávky plynu skutečně odebíral“. Dovolatel je přesvědčen, že úpadci vznikl nárok na vydání bezdůvodného

obohacení tím, že plnil za žalovaného. Dovolatel má za to, že otázku promlčení odvolací soud řešil v rozporu s

rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1295/2008

(které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná,

dostupný na http://www.nsoud.cz). Podle jeho názoru je rozhodnou skutečností z

hlediska naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení upravené v § 454

obč. zák. poskytnutí plnění namísto subjektu, který měl za odběr plynu platit,

neboť až tím se žalovaný obohatil.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího

soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil (míněno zřejmě soudu

prvního stupně) k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro

dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných

ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s

bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného

zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval

otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího

soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu

§ 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při

jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem posouzena jinak. Avizovanou otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,

dovolatel nepředložil, a argument, že právní otázka má být posouzena jinak,

neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání nikterak nevyplývá, že by se dovolatel v intencích §

237 o. s. ř. domáhal, aby Nejvyšší soud řešil jinak otázku vyřešenou v jeho

dosavadní rozhodovací praxi (aby se v souzené věci od své ustálené praxe

odklonil). Při řešení otázky promlčení uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení,

jež mělo žalovanému vzniknout tím, že úpadce zaplatil za plyn odebraný v době

od 8. 11. 2006 do 14. 11. 2006, ačkoliv plyn odebral a spotřeboval žalovaný

(poznamenává se, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů ani z žaloby není patrno,

o jakou konkrétní část z žalované částky se mělo jednat), se odvolací soud od

závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1295/2008

neodklonil. Závěry tam přijaté, podle nichž pojem „událost, z níž škoda

vznikla“ zahrnuje nejen porušení právní povinnosti nebo zákonem zvlášť

kvalifikovanou událost zakládající odpovědnostní vztah, ale i vznik škody

samotné, se v souzené věci neuplatní, a to ani obdobně. Jestliže měl úpadce pro

toto období již s dodavatelem uzavřenu smlouvu o odběru plynu, pak nemůže být

pochyb o tom, že to byl on, kdo byl ze smlouvy povinen platit dodavateli za

odběr, a to bez zřetele na to, kdo plyn spotřeboval.

V tomto rozsahu plnil svou

smluvní povinnost vůči dodavateli a neobstojí tudíž argumentace ustanovením §

454 obč. zák. založená na tvrzení, že plnil za žalovaného, co měl plnit on. Jestliže tedy žalovanému vzniklo v době od 8. 11. 2006 do 14. 11. 2006

bezdůvodné obohacení tím, že odebíral a spotřeboval plyn dodávaný na základě

smlouvy, kterou měl s dodavatelem uzavřenu úpadce, stalo se tak již okamžikem,

kdy plyn odebral a spotřeboval, nikoliv až okamžikem, kdy úpadce za takto

odebraný plyn dodavateli zaplatil. Správnost právního posouzení odvolacího soudu v otázce promlčení, týkajícího se

blíže nespecifikované části žalobou požadované peněžní částky, tedy zpochybněna

nebyla. Otázka, zda a jaký význam má odůvodnění rozsudku při zjištění, o čem soud

rozhodl ve výroku rozhodnutí, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu

vyřešena a odvolací soud se při řešení této otázky od jeho judikatury

neodchýlil. Nejvyšší soud uzavřel např. již v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, v usnesení ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/1999, uveřejněném

tamtéž pod číslem 60/2001, a v rozsudku ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo

159/2011, uveřejněném pod číslem 54/2013 téže Sbírky, že i když je podle § 159a

odst. 1 a 4 o. s. ř. závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, je pro

zjištění, o čem soud rozhodl ve výroku rozhodnutí, významné též odůvodnění

rozhodnutí, zejména tam, kde soud rozhodoval o žalobě na peněžité plnění. V

tomto ohledu nelze shledat dovolání přípustným a závěr odvolacího soudu, podle

něhož byla úpadci uložena povinnost zaplatit za odběr plynu v období od 26. 11. 2005 do 7. 11. 2006 z titulu bezdůvodného obohacení a nikoliv ze smlouvy, se

dovolateli zpochybnit nezdařilo. Otázka, zda plnění na základě pravomocného rozsudku, jenž nebyl zrušen, může

být plněním za jiného ve smyslu § 454 obč. zák., nebyla v dosavadní rozhodovací

praxi Nejvyššího soudu explicitně vyřešena, pro řešení této otázky proto

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným. Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku

závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok

pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je

závazný též pro všechny orgány. Ustanovení § 451 obč. zák. stanoví, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně

obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový

prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního

úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch

získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po

právu měl plnit sám. Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že v souzené věci na samotné aplikaci §

159a o. s. ř. právní posouzení věci založit nelze; nejde tu o vztah mezi týmiž

účastníky a nakonec ani o totožný závazkový vztah. Úpadce byl v pravomocně

skončeném řízení uznán povinným vydat dodavateli plynu bezdůvodné obohacení,

jež mu na jeho úkor vzniklo (mělo vzniknout) bezesmluvním odběrem plynu, a

žalobce se v tomto řízení po žalovaném domáhá vydání bezdůvodného obohacení,

jež mu mělo vzniknout na úkor úpadce nikoliv tím, že odebíral plyn, nýbrž tím,

že úpadce za plyn odebraný žalovaným na základě pravomocného rozhodnutí soudu

zaplatil a plnil tak to, co měl po právu (podle hmotného práva, bez zřetele na

to, jak rozhodl soud) plnit žalovaný.

V souzené věci je se zřetelem na právní otázku, jež je otevřena dovolacímu

přezkumu, podstatná ta skutečnost, že plnění, jímž mělo dojít k bezdůvodnému

obohacení žalovaného, úpadce poskytl třetí osobě na základě pravomocného

rozhodnutí soudu, které nebylo zrušeno.

Nejvyšší soud dovodil v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a

obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, že

hmotněprávní vztahy existují nezávisle na soudním řízení směřujícím k vydání

deklaratorního rozhodnutí; toto řízení ani rozhodnutí na nich nemůže nic měnit.

Ochrana porušenému právu ve smyslu § 4 obč. zák. je poskytována tak, že soud

uloží procesní (tedy veřejnoprávní) povinnost žalovanému splnit povinnost,

vyplývající ze závazku; chováním, které je v souladu s takovým rozsudkem,

zaniká nejen procesní povinnost plynoucí z výroku rozhodnutí, ale i jí

odpovídající hmotněprávní závazek, o kterém byl veden spor. Žalovaný na základě

soudního rozhodnutí poskytuje plnění na dluh, vymezený v odůvodnění rozhodnutí.

Jestliže dluh existuje, je tímto splněn a zaniká, pokud podle hmotného práva

neexistuje, je žalobce přijetím plnění bezdůvodně (tj. bez hmotněprávního

důvodu) obohacen; to se projeví při případném zrušení rozhodnutí. Velký senát

uzavřel, že plnil-li žalovaný na základě povinnosti uložené pravomocným

rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na

neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy

bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno.

V rozsudku ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, uveřejněném v Souboru

civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen

„Soubor“), pod číslem C 3911, Nejvyšší soud dovodil, že aby bylo možno

bezdůvodné obohacení posoudit podle § 454 obč. zák., je nezbytné, aby bylo

prokázáno, že jak tomu, kdo plnil, tak tomu, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že

jde o plnění osoby, která k němu nemá právní povinnost, za osobu, která tuto

právní povinnost má. K tomuto názoru se přihlásil též např. v rozsudku ze dne

28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, uveřejněném v Souboru pod číslem C 6475,

v němž vysvětlil, že skutková podstata § 454 je naplněna za předpokladu, že

ten, kdo plnil jinému, tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k

tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž

došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného.

V souzené věci dovolatel netvrdí, že tu povinnost plnit podle hmotného práva

nebyla, nýbrž namítá, že nositelem povinnosti byla podle hmotného práva jiná

osoba než úpadce a oproti tomu, jak pravomocně rozhodl soud, tudíž úpadce nebyl

ve sporu pasivně věcně legitimován. To však v rovině řešené otázky není

podstatné a závěry vyslovené v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 se uplatní též

v souzené věci. Kdyby úpadce splnil procesní povinnost uloženou mu pravomocným

rozhodnutím soudu, aniž měl odpovídající povinnost v rovině hmotného práva,

došlo by ke vzniku bezdůvodného obohacení na jeho úkor až okamžikem, kdy bylo

rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno.

Nelze totiž učinit závěr, že neměl povinnost plnit ten, kdo plnil na základě

pravomocného rozhodnutí soudu, nebylo-li toto rozhodnutí zrušeno. Tomu

skutečně, jak dovodil odvolací soud, brání ustanovení § 159a o. s. ř., nikoliv

ve vztahu mezi tím, kdo plnil, a tím, kdo měl podle hmotného práva plnit, nýbrž

mezi tím, kdo plnil, a tím, komu bylo na základě rozhodnutí soudu plněno, tj.

ve vztahu mezi účastníky řízení. Nelze totiž zpochybnit, že to byl žalovaný,

kdo byl v řízení skončeném pravomocným přisuzujícím rozsudkem pasivně

legitimován, aniž bylo zároveň zpochybněno, že bylo plnění žalobci přisouzeno

právem. Není-li pravomocné rozhodnutí soudu ukládající procesní (veřejnoprávní)

povinnost k plnění zrušeno, je samo o sobě, bez zřetele na to, zda je tu též

odpovídající hmotněprávní závazek, postačujícím právním důvodem.

Kdyby pak bylo přisuzující pravomocné rozhodnutí zrušeno, šlo by v intencích

závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 o případ,

kdy odpadl právní důvod, na jehož základě bylo plněno, ve smyslu § 451 odst. 2

obč. zák. a bezdůvodné obohacení by vzniklo tomu, komu bylo na základě

zrušeného rozhodnutí plněno, nikoliv tomu, kdo měl podle hmotného práva

povinnost plnit.

Dovolatelem prosazovaná aplikace § 454 obč. zák. je ostatně vyloučena již z

důvodů vyložených ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 33

Odo 1110/2004 a sp. zn. 32 Odo 970/2006; jestliže úpadce jako žalovaný plnil

procesní povinnost, jež mu byla uložena soudem, pak nepřichází v úvahu, že by

bylo jak jemu, tak úspěšnému žalobci (dodavateli plynu) zřejmé, že úpadce plní

za jiného.

K nápravě stavu, kdy byla pravomocným rozhodnutím soudu uložena povinnost k

plnění jiné osobě než té, která byla povinna plnit podle hmotného práva, jsou

za předpokladů upravených v občanském soudním řádu určeny mimořádné opravné

prostředky. Stanovený procesní postup nelze obcházet tou cestou, kterou zvolil

dovolatel, totiž zahájením řízení proti třetí osobě na základě argumentu, že ve

věci skončené pravomocným přisuzujícím rozsudkem byla žalovanému uložena

povinnost k plnění, ačkoliv měl podle hmotného práva plnit jiný, a jestliže

tedy žalovaný na základě tohoto rozsudku plnil, plnil za jiného.

Lze uzavřít, že nemůže být plněním za jiného ve smyslu § 454 obč. zák. takové

plnění, jež bylo poskytnuto na základě pravomocného rozhodnutí soudu, což platí

tím spíše tam, kde nebylo takové rozhodnutí následně zrušeno.

Protože v mezích, v nichž bylo dovolání shledáno přípustným, je rozsudek

odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a dovoláním

neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z

úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ve vztahu k

závěrům odvolacího soudu otevřeným dovolacímu přezkumu ze spisu nepodávají,

Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty první, §

224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, který byl v dovolacím řízení

neúspěšný, na náhradu nákladů v něm vynaložených právo nemá a úspěšné žalované

podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 8. 2017

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu