32 Cdo 3580/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet
Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska,
registrační číslo 04434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalovanému I. M., zastoupenému
Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, o
zaplacení částky 740.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 27 C 111/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. října 2011, č.
j. 73 Co 198/2011-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jejího zástupce.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 27 C
111/2004-154, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,261.602,72 Kč se
17,6% úrokem z částky 740.000,- Kč od 28. února 2004 do zaplacení a s 2% úrokem
z prodlení z částky 1,903.765,49 Kč od 28. února 2004 do zaplacení s tím, že
žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku
prodeje zastavených nemovitostí blíže specifikovaných (výrok I.), zamítl
vzájemný návrh žalovaného, aby žalobkyni byla uložena povinnost strpět výmaz
zástavního práva k uvedeným nemovitostem (výrok II.), dále zamítl vzájemný
návrh žalovaného na určení, že zástavní právo k uvedeným nemovitostem
neexistuje (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v
záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 740.000,- Kč, úroku ve výši 558.136,56 Kč, 17,6% úroku z částky
740.000,- Kč od 28. února 2004 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši
238.299,98 Kč a 2% úroku z prodlení z částky 740.000,- Kč od 28. února 2004 do
zaplacení s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této
pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí blíže
specifikovaných (první výrok), ve zbývající části výrok I. změnil tak, že
žalobu zamítl (druhý výrok), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku III. (třetí výrok), ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního soudu
nedotčen (čtvrtý výrok) a žalovanému uložil zaplatit náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů (pátý výrok). Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání,
odkazuje co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel vymezuje tři otázky zásadního významu, u nichž má za to, že by měly
být dovolacím soudem vyřešeny jinak, než byly řešeny odvolacím soudem, a to zda
- promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru podléhá režimu obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) v situaci, kdy zástavní smlouva k
nemovitostem je uzavřena podle občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“);
- podání žaloby, která je následně vzata zpět (tedy v řízení není řádně
pokračováno), staví běh promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. vůči ručiteli;
- jde o věc rozsouzenou, jestliže se žalobkyně v předcházejícím řízení domáhala
téhož plnění (a to i realizací zástavního práva a v této části návrh vezme
zpět) a žaloba byla jinak zamítnuta, v situaci, kdy v novém řízení požaduje
totéž plnění, a to i realizací zástavního práva. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož promlčení
pohledávky ze smlouvy o úvěru, která je zajištěna zástavním právem k
nemovitostem, se řídí obchodním zákoníkem. Poukazuje na to, že zástavní smlouva
k nemovitostem, kterou je jako zástavní dlužník vázán, byla uzavřena podle
občanského zákoníku. Zdůrazňuje, že bylo na žalobkyni, aby v okamžiku, kdy se
dozvěděla, že dlužník neplní podmínky smlouvy o úvěru, svou pohledávku včas
uplatnila. Úvaha o tom, že pokud byla žalobkyni jako věřiteli přiznána
pohledávka vůči dlužníkovi (rozsudkem ze dne 30. července 2001), mohlo dojít k
jejímu promlčení vůči zástavnímu dlužníkovi až dnem 26. července 2004, není
správná. Vyjadřuje přesvědčení, že žaloba byla podána (31. března 2004) po
uplynutí promlčecí doby uvedené v ustanovení § 101 obč. zák. Ohledně námitky věci rozsouzené dovolatel poukazuje na odůvodnění rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, „č. j. 26 Cm 481/97“, v němž je mimo jiné
uvedeno, že žalobkyně se plnění, a to i prodejem nemovitostí, domáhala již v
tomto řízení.
Žalobu sice co do „výkonu rozhodnutí“ prodejem nemovitostí vzala
zpět, ale na uplatněném nároku setrvala. Zásadní otázkou tak zůstává vazba na
běh promlčecí lhůty ve vztahu ke zpětvzetí žaloby a podání nové žaloby, neboť
pokud nová žaloba byla podána 31. března 2004, stalo se tak i po tříleté lhůtě
od okamžiku, kdy bylo pravomocně skončeno předchozí řízení, v němž se žalobkyně
domáhala realizace zástavy. Domáhala-li se žalobkyně v předchozím řízení
realizace zástavy, v tomto řízení nepokračovala a v této části vzala žalobu
zpět, nemůže doba od podání žaloby do jejího zpětvzetí stavět běh promlčecí
doby, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za
správné a navrhuje dovolání odmítnout. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II. přechodných ustanovení části první
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jako je tomu i v projednávané věci),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené
rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil, případně, jejichž
řešení zpochybnil. Otázky, které dovolatel formuloval, nejsou otázkami ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř., pro jejichž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolatel se mýlí již při
vymezení zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, uvádí-li, že
„rozsudek odvolacího soudu má zásadní význam, neboť dovolacím soudem má být
vyřešena právní otázka, řešená odvolacím soudem, jinak“.
Takový důvod zásadního
významu rozhodnutí odvolacího soudu a tím i přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. uveden. Uvádí-li se v posléze citovaném ustanovení jako předpoklad
přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak, jde o jiné posouzení právní otázky, která již byla dovolacím
soudem vyřešená, nikoliv o situaci, kdy má dovolací soud posoudit jinak otázku
vyřešenou odvolacím soudem. Dovolatel soustřeďuje své námitky proti závěru odvolacího soudu, podle něhož se
promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru, která je zajištěna zástavním právem k
nemovitosti, řídí obchodním zákoníkem. Závěr odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž zástavní právo nepatří mezi
ta práva, která by promlčení vůbec nepodléhala. Promlčecí doba zástavního práva
je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne,
kdy zástavnímu věřiteli vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze
zástavy) [§ 101 obč. zák.]. Nepromlčí se však dříve, než zajištěná pohledávka
(§ 100 odst. 2 obč. zák.). To znamená, že i když marně uplyne tříletá promlčecí
doba zástavního práva podle ustanovení § 101 obč. zák., zástavní právo není
promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zástavním právem
zajištěné pohledávky. V takovém případě se zástavní právo promlčí až marným
uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky. Promlčení zajištěné pohledávky
ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem a platí pro ně čtyřletá obecná
promlčecí doba, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení (§ 397 obch. zák.). Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení
(tak jako v projednávané věci), promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1
obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo
1918/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod
číslem 95, dále rozsudek ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007,
uveřejněný v témže časopise číslo 9, ročník 2008, pod číslem 124, a ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 887/2007, uveřejněný v témže časopise číslo 9,
ročník 2008, pod číslem 123, jakož i důvody rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněného v témže časopise číslo 7,
ročník 2007, pod číslem 104, usnesení ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo
2204/2009 a rozsudku ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, in
www.nsoud.cz). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání
nemohla založit ani námitka, zda podání žaloby, která je následně vzata zpět,
staví běh promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. vůči ručiteli,
neboť takovou otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval a na řešení této otázky
své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud naopak uzavřel, že byla-li v
projednávané věci žaloba podána 31. března 2004, došlo ve smyslu ustanovení §
112 obč. zák.
ke stavení běhu promlčecí doby zástavního práva, a proto je
rozhodné, zda v době podání žaloby byla promlčena zástavním právem zajištěná
pohledávka. Závěr odvolacího soudu o nepromlčení zajištěné pohledávky je v
souladu s judikaturou dovolacího soudu, jak již bylo výše uvedeno. Zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí přitom nelze připisovat otázkám, na nichž
napadené rozhodnutí nespočívá a které nebyly odvolacím soudem řešeny. Námitkou, podle níž projednání této věci brání překážka rei iudicatae podle
ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., vystihuje dovolatel zmatečnostní vadu
řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., která není
způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a o. s. ř. (k jejímu prověření slouží
žaloba pro zmatečnost). O dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde (srov. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení
občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný,
jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen
nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají
[s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem
pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby
mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 5.000,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň
z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.