USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
Hypoteční banky, a. s., se sídlem v Praze 5 – Radlicích, Radlická 333/150, PSČ
150 00, identifikační číslo osoby 13584324, proti žalovaným 1) D. M., narozené
XY, a 2) F. M., narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Jiřím
Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, o zaplacení
částky 4 607 918,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod
sp. zn. 12 C 78/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2019, č. j. 22 Co 678/2019-363, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 300 Kč, a to společně a nerozdílně do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro
dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský
soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
„vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Nejvyšší soud
již od roku 2013 vysvětluje ve své rozhodovací praxi, že žádost, aby právní
otázka vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak,
významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem vyřešená (vyřešená dříve,
v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázka jím, tj. dovolacím soudem,
byla posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací
praxe odchýlil (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, které je veřejnosti dostupné,
stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, též na jeho
webových stránkách). Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že se omezil na kritiku aplikace
ustanovení § 6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“),
aniž by uvážil, že i předcházející právní úprava korigovala principem dobrých
mravů taková jednání, která by s nimi byla v rozporu. Mají za to, že
judikatura, na kterou odvolací soud odkázal (totiž rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „R
4/2016“), není z těchto důvodů aplikovatelná v této věci, neboť vychází z
odlišných skutkových a právních poměrů, z čehož dovozují, že je dovolání
přípustné též proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Jinou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jenž je soudem
dovolacím (srov. § 10a o. s.
ř.), než právě R 4/2016, však neoznačují. Ani
argument, že odvolací soud založil řešení právní otázky na nepřípadném odkazu
na rozhodovací praxi dovolacího soudu, která se k řešené právní otázce
nevztahuje, významově neodpovídá žádnému z kritérií přípustnosti dovolání
stanoveným v § 237 o. s. ř. Jestliže snad měli na mysli, že se odvolací soud
odchýlil od jiné rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak nedostáli dlouhodobě
judikovanému požadavku, podle něhož musí být z obsahu dovolání patrno, od které
"ustálené rozhodovací praxe" se řešení právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné
pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní
a obchodní). Nad rámec uvedeného lze dodat k argumentaci, jejímž prostřednictvím dovolatelé
dovozují nepoužitelnost závěrů R 4/2016 ve zde souzené věci, že Nejvyšší soud
ve své rozhodovací praxi uplatnil závěry tohoto rozhodnutí i ve věcech, kde
byla aplikace ustanovení části první hlavy I. o. z. prosazována nikoliv ve
vztahu ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu, nýbrž jako „pouhý“
korektiv (srov. např. rozsudky ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, a
ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016), a dovodil, že (ani v takovém
případě) není správná úvaha o přímé aplikaci těchto ustanovení na právní či
protiprávní jednání, k němuž došlo v době před 1. 1. 2014. Je to logické; z
hlediska důsledků není praktického rozdílu mezi závěrem, že žalobou uplatněná
pohledávka nevznikla či že zanikla, a situací, kdy je existujícímu právu
odepřena soudní ochrana. Otázka, zda v poměrech zde souzené věci lze aplikovat ustanovení § 6 a 8 o. z. či nikoliv, ostatně nemá z hlediska věcného zásadní význam. Není pochyb, tak
jak přiléhavě argumentují též dovolatelé, že zásady deklarované v části první
hlavy I. o. z. byly našemu právnímu řádu imanentní i v poměrech před 1. 1. 2014
(srov. citované R 4/2016 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2912/2014) a v rozhodovací praxi soudů se promítaly
především prostřednictvím užití korektivu dobrých mravů, zakotveného v § 3
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014
(dále jen „obč. zák.). Dovolatelé odvolacímu soudu v rámci polemiky s jeho
právním posouzením vytýkají, že „vykročil z povinnosti korigovat povinnosti
poskytovatele úvěru jako podnikatele profesionála s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem případu a k jeho objektivní převaze nad spotřebitelem“ a nedostál
své povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení a odkazuje v té souvislosti,
byť jen v závorce, na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16 (jde o nález
ze dne 19. 1. 2007, uveřejněný pod číslem 16/2017 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Z kontextu lze usoudit na výtku, že odvolací soud se při
úvaze o předpokladech k užití korektivu ekvity odchýlil od označeného
rozhodnutí Ústavního soudu. Protože podle rozhodovací praxe Ústavního soudu
(srov. též jeho stanovisko ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS – st.
45/16, uveřejněné
pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů) je postačující odkaz na rozhodovací praxi
Ústavního soudu, v tomto ohledu tedy dovolatelé podle obsahu požadavku na
vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dostáli. Dovolání však přípustné
není, neboť jejich výhradám nelze přisvědčit. Nejvyšší soud ponechává stranou skutečnost, že dovolatelé nezpochybňují závěr
soudů nižších stupňů o platnosti smlouvy o úvěru, naopak ho výslovně označují
za věcně správný, přitom ale argumenty, jejichž prostřednictvím prosazují
názor, že uplatnění práv z této smlouvy vůči nim je v rozporu s dobrými mravy,
se týkají obsahu smlouvy a jejího účelu a tvrzený rozpor by tedy měl za
následek absolutní neplatnost smlouvy (přinejmenším v části týkající se
dovolatelů) podle § 39 obč. zák., tj. právo na plnění z takové smlouvy by vůbec
nevzniklo a řešení souladu jeho výkonu s dobrými mravy by se vůbec nedostalo na
stůl. Rozhodovací praxe soudů je totiž jednotná v názoru, že odepřít ochranu
výkonu práva podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze pouze tehdy, jestliže tu takové
právo je, tj. především že vzniklo, což tam, kde má jít o právo ze smlouvy,
předpokládá smlouvu platnou. Od závěrů Ústavního soudu formulovaných v nálezu sp. zn. I. ÚS 3308/16 se
odvolací soud neodklonil. Požadavku, aby přihlédl k okolnostem konkrétního
případu, dostál a v rozporu s tam akcentovaným principem ochrany spotřebitele
jako slabší smluvní strany prostřednictvím korektivu ekvity nejsou ani úvahy, k
nimž přitom dospěl. Odvolací soud se neomezil na odmítnutí přímé aplikace § 6 a 8 o. z., nýbrž
zabýval se též skutečnostmi, z nichž soud prvního stupně dovozoval předpoklady
pro odepření právní ochrany věřiteli. Z toho, že výslovně nezmínil též závěr
soudu prvního stupně o „nerovnovážném postavení spoludlužníků“ založený na
úvaze, že příjemcem úvěru byla toliko osoba odlišná od žalovaných, nelze
usuzovat na to, že tento závěr nehodnotil. Vyjádřil-li se úvodem tak, že úvaha
soudu prvního stupně o „nepřijatelném výkonu práva žalobkyně“ je zcela
nesprávná, je v tom implicite zahrnut i jeho nesouhlas s argumentem založeným
na „nerovnovážném postavení spoludlužníků“. Posouzením, že není samo o sobě v rozporu s dobrými mravy uplatnění práv ze
smlouvy o úvěru vůči dovolatelům jako spoludlužníkům, kteří prostředky z úvěru
nečerpali, se odvolací soud nezpronevěřil povinnosti obecných soudů tam, kde to
vyžadují zcela výjimečné okolnosti, využít za účelem zajištění nezbytné vazby
mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti korektivu dobrých
mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních
okolností individuálního případu (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu
srov. např. důvody rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/1999,
uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní, a rozsudek ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo
466/2004, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze
dne 18. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 542/06).
Poměry zde souzené věci nejsou oproti
přesvědčení dovolatelů nijak zvláštní, natož tak mimořádné, že by se – v
intencích ustálené judikatury – jejich spravedlivé řešení neobešlo bez odepření
výkonu práva věřiteli cestou uplatnění korektivu ekvity podle § 3 odst. 1 o. s. ř. Na „nerovnovážné postavení spoludlužníků“ spočívající v tom, že příjemcem úvěru
byl podle smlouvy toliko jeden z více dlužníků a účelem úvěru byla investice do
nemovitostí v jeho vlastnictví, avšak povinnost splácet úvěr byla sjednána pro
všechny dlužníky, režim ochrany slabší smluvní strany nedopadá. Účelem ochrany
slabší smluvní strany je kompenzace faktické nerovnosti ve vzájemném postavení
smluvních stran, nikoliv nerovnost mezi více subjekty v postavení téže smluvní
strany. K tomu, že na samotné takové konstrukci není nic nemravného, se
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyjádřil a Ústavní soud neshledal
jeho závěry ústavně nekonformními. V usnesení ze dne 31. 10. 2016, sen. zn. 29
NSČR 85/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3896/16, Nejvyšší soud vysvětlil, že
přistoupení k závazku, jímž se mění počet dlužníků závazku, není sice
zajišťovacím institutem, nahlíženo ze strany věřitele však do určité míry
skutečně plní i „zajišťovací funkci“, když vedle dosavadního dlužníka
přistupuje nový dlužník a oba dlužníci jsou věřiteli zavázáni společně a
nerozdílně. S odkazem na dílo Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký
akademický komentář. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 1535, 1538, uzavřel,
že ačkoliv vztah mezi závazky dlužníků není založen na akcesoritě a
subsidiaritě, jako je tomu např. v případě ručení, představuje přistoupení k
závazku způsob jeho utvrzení. V usnesení ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo
1289/2017, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze
dne 5. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 3809/17, pak Nejvyšší soud dovodil, že tyto
závěry se uplatní též v situaci, v níž je společenství dlužníků založeno již
samotnou smlouvou, ztotožnil se s argumentem odvolacího soudu, že pro věřitele
představuje společenství dlužníků větší jistotu vrácení poskytnutých a
čerpaných peněžních prostředků, spočívající v možnosti žádat zaplacení po více
osobách, a poukázal na to, že § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014, je ustanovením dispozitivním a ujednání,
podle něhož peněžní prostředky získané úvěrem využije pouze jedna z osob, které
uzavřely úvěrovou smlouvu jako společní dlužníci, nic nebrání; jde o věc
dohody, zejména mezi osobami na straně dlužnické, o projev autonomie vůle stran
ve vztazích soukromého práva, a není tu nic, co by se příčilo dobrým mravům či
veřejnému pořádku. V čem konkrétně se měla projevit převaha žalobkyně nad nimi jako spotřebiteli,
dovolatelé neuvádějí. Tvrdí, že jim bylo předestřeno, že jsou celého procesu
účastni pouze pro dosažení požadované výše úvěru čerpaného F.
M., že bylo
zneužito jejich neznalosti a orientace v právu a finanční nezkušenosti a
negramotnosti, jejich postavení jim nebylo vysvětleno a nikdo jim nenaznačil,
jaké závazky přejímají, a své postavení vnímali tak, že ve smlouvě vystupují
jako tzv. doložci platu. Neměli ani možnost zapochybovat o své účasti v celém
procesu. Takové argumenty však nemají podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci
a neodpovídají ani běžné lidské zkušenosti. Jestliže žalobkyně poskytnutí úvěru
F. M. podmiňovala s ohledem na výši jeho příjmu tím, že spolu s ním jako další
dlužníci uzavřou smlouvu o úvěr další osoby, jejichž příjem spolu s jeho
příjmem bude v postačující výši, jak by mohli dovolatelé, o jejichž zdravém
rozumu není podle obsahu spisu důvod pochybovat, za těchto okolností spoléhat
na to, že se jejich role vyčerpává „doložením platů“, že svou podporu F. M. poskytnou pouze samotným podpisem úvěrové smlouvy a tím to pro ně končí, tedy
aniž by zároveň přebírali riziko, že nebude-li s to splácet on, zaplatí oni. Vždyť muselo být i jim jasné, že právě pro případ, že F. M. nebude splácet,
byli do věci vtaženi jako spoludlužníci, po nichž se lze v takovém případě
domáhat plnění. A do závazkového vztahu je jako další dlužníky vtáhl F. M., aby
dosáhl na úvěr, nikoliv žalobkyně. Ochrana slabší smluvní strany nemůže jít tak daleko, že by zcela potlačila jiné
zásady ovládající vztahy soukromého práva hmotného, jako je autonomie vůle a
zásada pacta sunt servanta (k tomu srov. např. dovolateli citovaný nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16 v čl. 16, 20 a 33 odůvodnění). Použití
korektivu dobrých mravů je třeba považovat za krajní řešení (ultima ratio),
neboť nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z
právních norem a být na újmu principu právní jistoty (srov. např. shora
citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. sp. zn. 25 Cdo 2895/1999 a 32 Odo
466/2004). Ve zde souzené věci nevyšlo najevo nic takového, proč by bylo – ve
světle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu – uplatnění nároku ze
smlouvy o úvěru proti dovolatelům postupem zneužívajícím, nepoctivým či z
jiných důvodů nemravným, pro který by bylo poskytnutí soudní ochrany věřiteli
neslučitelné s principem spravedlnosti. Lze dodat, že poměry ve zde souzené
věci jsou nesouměřitelné s těmi, z nichž vycházel Ústavní soud v dovolateli
odkazovaném nálezu; tam dlužnice uzavřela smlouvu v tísni, jíž věřitel zneužil
k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti, navíc s cílem připravit ji
o byt za neadekvátní cenu. Dovolatelé výslovně napadli rozhodnutí odvolacího soudu též v té části jeho
výroku, kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.