32 Cdo 4429/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Fond pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Růžová 15, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 49710362, zastoupeného JUDr. Richardem Tomankem,
advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti žalovanému JUDr. Ing. J. Š.,
zastoupenému JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou, se sídlem v Brně, tř. kpt.
Jaroše 3, o zaplacení částky 302.543,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 218/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2010, č. j. 27 Co 413/2008-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Dovolání žalovaného proti výroku pod bodem I v záhlaví označeného rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 17. června 2008, č. j. 44 C
218/2005-76, v části, v níž Městský soud v Brně uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci částku 302.543,80 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 8. března
2005 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož rozhodnutí soudu
prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, kterým by tento soud rozhodl ve věci
samé jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem. Dovolání nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek
odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní
stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
451/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce přitom může založit
jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (která je
pro toto rozhodnutí určující) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz. Dovolatelem předložená otázka, zda žalobce, jehož postavení je dáno zákonem o
bankách a který tedy může činit jen tolik, co mu hmotné právo dovoluje, je ze
zákona povinen vyplácet náhrady za pojištěné vklady na základě pokynu (seznamů)
správce konkursní podstaty úpadce – banky a není oprávněn zkoumat a rozhodovat,
komu náhrady vyplatí, eventuálně které náhrady bude požadovat zpět, je sice
otázkou právní, nikoliv však otázkou zásadního právního významu. Napadené
rozhodnutí odvolacího soudu totiž na řešení této otázky nespočívá; dovolatel v
řízení před soudy nižších stupňů v rámci své procesní obrany žalobcovy
kompetence, resp. jeho aktivní věcnou legitimaci nezpochybnil a soudy samy (z
úřední povinnosti) se řešením této otázky explicitně nezabývaly, zjevně proto,
že se tu taková otázka vzhledem ke zcela jasné právní úpravě objektivně vzato
ani neotevírá. Určovalo-li ustanovení § 41a odst. 5, věty první, zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném od 6.
září 2001 (dále též jen „zákon o
bankách“), že čerpat z Fondu lze (mimo jiné) jen na náhrady za pohledávky z
vkladů oprávněným osobám (dále jen "vkladatel"), poskytované za podmínek
stanovených tímto zákonem, pak není rozumných pochyb, že Fond pojištění vkladů
nebyl – oproti dovolací argumentaci – zřízen jako subjekt určený toliko k
mechanickému vyplácení peněžních prostředků podle pokynů (předložených seznamů)
bank, jež nejsou schopny dostát závazkům vůči vkladatelům, popřípadě správců
jejich konkursních podstat, bez oprávnění a povinnosti k přezkumu uplatněných
požadavků. Povinnost vyplácet peněžní prostředky výhradně na náhrady vlastníkům
vkladů a za podmínek stanovených zákonem pak implikuje též povinnost vymáhat
vrácení těch prostředků, jež byly vyplaceny, ač pro to nebyly splněny stanovené
předpoklady. Podpůrně lze poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud již
rozhodoval v několika sporech o žalobách Fondu pojištění vkladů na vydání
bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít vyplacením náhrad bez právního
důvodu (srov. např. věc vedenou pod sp. zn. 23 Cdo 3928/2007), v nichž o
příslušných oprávněních Fondu nevzniklo nejmenších pochybností. Též dovolací
námitka, jež je zjevně bezdůvodná (srov. § 243b odst. 1 o. s. ř.), zásadní
význam rozhodnutí po právní stránce založit nemůže. Další právní otázky v dovolání výslovně formulovány nejsou. Lze však z něho
dovodit, že dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu o zániku
postoupené pohledávky z vkladového účtu započtením prostřednictvím argumentace,
že správce konkursní podstaty dlužníka (banky Moravia Banka, a. s.) zápočet
odmítl a pohledávku nadále vedl v účetní evidenci této banky a v podkladech pro
výplatu náhrad za vklady. Ani tato námitka není způsobilá přivodit závěr o
zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce, neboť právní názor
odvolacího soudu, že účinky započtení jako jednostranného právního úkonu
nastávají bez zřetele na to, zda adresát tohoto právního úkonu, věřitel
vzájemné pohledávky (v projednávané věci správce jeho konkursní podstaty),
zápočet akceptoval či nikoliv, je v souladu se zákonem (srov. § 580 občanského
zákoníku, dále též jen „obč. zák.“), jak je vykládán v dlouhodobě ustálené
rozhodovací praxi soudů (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 22/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání námitka, že „soudy
nesprávně pojaly pokus o zápočet z 9.1999 3. osobou na ochranu vkladů jako
právní tabu, přisoudily tomuto pokusu jako výsledek zánik všech pohledávek bez
dalšího posouzení existenčního vývoje pohledávky a všechny další relevantní
úkony zpětně negovaly“. Zpochybňuje-li snad dovolatel, že důsledkem započtení
učiněného jednostranným právním úkonem (z jeho pohledu „pokusem o zápočet“) je
zánik vzájemných pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí, pak tím otázku
zásadního významu po právní stránce neotevírá. V rozhodovací praxi soudů není o
správnosti takového výkladu ustanovení § 580 obč. zák. žádných pochyb (z
poslední doby srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4768/2010, oba in www.nsoud.cz) a Nejvyšší soud nevidí sebemenší
důvod, proč by se měl od něho odklonit. Dospěl-li pak odvolací soud k závěru,
že pohledávka započtením zanikla, pak logicky nemohl dále posuzovat její další
„existenční vývoj“, naopak musel „zpětně negovat“ další „relevantní úkony“,
byla-li jejich předmětem již neexistující pohledávka. Předpoklady stanovené v § 237 odst. 3 o. s. ř. nesplňuje ani námitka, jejímž
prostřednictvím dovolatel vytýká soudům nižších stupňů, že „neoprávněně
tvrdily, že primárním vztahem k vypořádání je vztah dovolatele k třetí osobě,
jež dovolatel postoupil svou pohledávku z vkladu do banky“. V usnesení ze dne
24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3928/2007, in www.nsoud.cz, Nejvyšší soud
vyložil, že právo na plnění z fondu pojištění vkladů je podle ustanovení § 41e
zákona o bankách právem spojeným s pohledávkou z vkladu, vkladateli by proto
vznikl nárok na vyplacení náhrady za pojištěné vklady Fondem pojištění vkladů
tehdy, kdyby pohledávku z vkladu vůči bance (šlo shodou okolností rovněž o
Moravia Banku, a. s.) v rozhodné době skutečně měl. V situaci, kdy dovolatel
postoupil pohledávku z vkladového účtu třetí osobě (účinnost tohoto postoupení
dovoláním zpochybněna není), se proto odvolací soud zcela správně zabýval
otázkou, zda v době výplaty náhrady za vklad, jejíhož vrácení se žalobce
domáhá, byla věřitelem pohledávky z vkladu tato třetí osoba či zda jím byl
dovolatel. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo
3357/2007, in www.nsoud.cz, s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 10. července 2000, sp. zn. 22 Cdo 195/1999, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 2001, pod číslem 35, vyjádřil a odůvodnil závěr, že
zrušení smlouvy o postoupení pohledávky, k němuž došlo poté, co pohledávka
zanikla započtením, nemá za následek „obživnutí“ zaniklé pohledávky (tj. eliminaci důsledků, které občanský zákoník se započtením spojuje), nýbrž vznik
nároku určeného ustanoveními § 451 odst. 2, § 457 a § 458 odst. 1 obč. zák.,
totiž nároku na poskytnutí peněžité náhrady za to, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacení a není dobře možné vydat, a to proti postupníku a nikoliv proti
dlužníku. K tomu lze pro úplnost dodat, že dobrá víra, jíž argumentuje dovolatel, právní
titul k přijetí plnění nezakládá a není tedy právě významnou skutečností při
posouzení, zda přijetím plnění došlo k bezdůvodnému obohacení – srov. ustanovení § 451 a násl. obč. zák. Dobrá víra má význam má pouze z pohledu
ustanovení § 458 odst. 2 a § 459 obč. zák., o jejich aplikaci však v
projednávané věci nešlo. Prostřednictvím kritiky soudů nižších stupňů, že nezkoumaly podklady pro
výplatu náhrad za pojištění vkladů sestavené správcem konkursní podstaty,
nebyla vymezena žádná právní otázka, natož pak právní otázka zásadního právního
významu. Namítá-li dovolatel, že soudy v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, pak patrně přehlédl, že
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci),
pod který je možno jeho výhrady proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů z
hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O
situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního
práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení
podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., se tu – jak shora naznačeno
– nejedná. Námitkou procesní vady, nezahrnující otázku zásadního právního
významu, je též výhrada vytýkající soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s
námitkou dovolatele, že žalobce uplatnil v roce 2003 nárok vůči bance z titulu
výplat náhrad za vklady a zároveň tytéž částky požadoval po příjemcích těchto
náhrad, tedy i po dovolateli. Odvolací soud se ostatně s touto námitkou
vypořádal (srov. předposlední větu posledního odstavce na straně 6 jeho
rozhodnutí), správnost jeho argumentace, založené na právním posouzení, však
dovolatel nezpochybnil. Námitka vytýkající odvolacímu soudu, že „nevzal na vědomí“, že podklady pro
výplatu náhrad za pojištění vkladů sestavené správcem konkursní podstaty jsou
pro žalobce závazné a nepřezkoumatelné, je věcně shodná s již hodnocenou
námitkou, že je povinností žalobce vyplácet náhrady za pojištění vkladů na
základě seznamů správce konkursní podstaty banky, aniž by je byl oprávněn
zkoumat. Lze tedy ve všem všudy odkázat na shora formulované úvahy vedoucí k
závěru, že tato námitka k založení zásadního významu napadeného rozhodnutí po
právní stránce způsobilá není. V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v
části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není
přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni,
která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu