U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
RI OKNA a. s., se sídlem v Bzenci, Úkolky 1055, PSČ 696 81, identifikační číslo
osoby 60724862, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v
Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, proti žalovanému J. N., zastoupenému JUDr.
Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1031/34, PSČ 697 01,
o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 6 C 346/2015, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2017, č. j. 28 Co 197/2016-124,
I. Dovolání žalobkyně a dovolání žalovaného se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 6 C 346/2015-81,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 500 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni uhradit na nákladech řízení částku
51 834 Kč (výrok II). Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I co do částky 311 913
Kč s úrokem z prodlení potvrdil (první výrok), ve zbývající části výroku pod
bodem I je změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 188 087
Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (druhý výrok), a uložil žalobkyni
zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku
12 854 Kč (třetí výrok) a na nákladech odvolacího řízení částku 6 557 Kč
(čtvrtý výrok). Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním oba účastníci, žalobkyně v jeho
prvním, třetím a čtvrtém výroku, žalovaný v jeho druhém výroku. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým
základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu
na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem (z judikatury Nejvyššího soudu srov. například
usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení ze dne 24. 3. 2005,
sp. zn.
29 Odo 1373/2004, usnesení ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo
2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, které
jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na
http://www.nsoud.cz, a z judikatury Ústavního soudu usnesení ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, in www.usoud.cz). Právě o takovou situaci jde i v projednávané věci; částka 311 913 Kč, o níž
bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu v jeho prvním výroku, napadeným
dovoláním žalobkyně, je součtem jednotlivých žalobkyní uplatněných nároků,
které sice vyplývají z téže smlouvy o používání palivové karty, leč mají
samostatný skutkový základ. Jelikož výše žádného z těchto nároků nepřesahuje limitní částku 50 000 Kč a
nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je
přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena. Též v části, ve které směřuje proti nákladovým výrokům, není dovolání žalobkyně
– krom toho, že je vadné, neboť postrádá jakoukoliv argumentaci – vzhledem k §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. I těmito výroky totiž bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (srov. k tomu např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod
číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal dovolání žalobkyně nepřípustným. Žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti jím podaného dovolání v tom,
že odvolací soud se v řešení otázky určitosti jeho ručitelského prohlášení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006 a ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3165/2007, když posoudil ve vztahu k závazkům z titulu
přeprav vykonaných žalobcem v budoucnu jako určité ručitelské prohlášení
žalovaného obsažené v listině ze dne 10. 6. 2011. Žalovaný prosazuje názor, že
zajišťované závazky nebyly v ručitelském prohlášení identifikovány takovým
způsobem, aby nebyly zaměnitelné s jiným závazkovým vztahem, jak vyžaduje
odkazovaná judikatura. V tom žalovanému přisvědčit nelze; odvolací soud se při řešení otázky určitosti
posuzovaného právního úkonu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
neodchýlil. Jde o posouzení určitosti textu, že ručitel závazně a neodvolatelně prohlašuje,
že bezpodmínečně uhradí veškeré existující či budoucí peněžité závazky dlužníka
(společnosti JOTO LEGNO TRANS s. r. o., jejímž byl jednatelem) vůči věřiteli,
které v době jejich splatnosti nesplní dlužník, a to až do celkové výše 500 000
Kč. Peněžitými závazky dlužníka se rozumí zejména závazky k zaplacení sjednané
ceny a příslušenství za přepravu (čl. III. odst. 3.1 ručitelského prohlášení),
a že ručitel bere na vědomí a je srozuměn s tím, že přebírá ručení za závazky
dlužníka, jejichž výše není předem známa a může se v průběhu zajištění měnit
(čl. III. odst. 3.4). V rozsudku sp. zn.
29 Odo 350/2006, Nejvyšší soud dovodil, že prohlášení o
ručení musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení
(určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento
závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Výše uvedené pak platí bez ohledu na
to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Požadavek
„určitosti“ zajišťovaného závazku je přitom nezbytné vykládat tak, že jde o
jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. K tomuto
závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3165/2007. V rozsudku ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 83/2013, na nějž v napadeném
rozhodnutí odkazuje odvolací soud, pak Nejvyšší soud uzavřel, že identifikace
ručením zajištěných závazků, které mají vzniknout v budoucnu, vyjadřující
právní důvod vzniku těchto závazků (např. tak, že jde o závazky vzniklé z
určité smlouvy), je z hlediska požadavku určitosti právního úkonu dostatečná,
neboť v případě ručení za závazky, které mají vzniknout v budoucnu, nebude
zpravidla ani jiná jejich identifikace možná, když v době učinění ručitelského
prohlášení nemusí být zřejmé, které závazky, v jakém rozsahu a v jaké výši v
budoucnu vzniknou (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2000,
sp. zn. 32 Cdo 2384/98 či ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, proti
němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 2265/08, odmítl). Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v té části
posuzovaného prohlášení, kterou odvolací soud posoudil jako určitou, se jedná
právě o takový způsob vymezení ručením zajištěných budoucích závazků, který
Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 83/2013, 32 Cdo 2384/98 a 32 Odo
629/2006 vyhodnotil jako dostatečný z hlediska požadavku na určitost právního
úkonu. Takto vymezené závazky, identifikované osobami dlužníka a věřitele a
právním důvodem vzniku, spolu s jednoznačným údajem, že jde o veškeré závazky
mezi těmito osobami vzniklé z tohoto právního důvodu, nepochybně splňují
požadavek na identifikaci provedenou takovým způsobem, aby byla vyloučena
záměna. Podpůrně lze odkázat též na judikaturu, v níž jsou formulovány požadavky na
dostatečnou identifikaci postupovaných pohledávek. I tam totiž Nejvyšší soud
vyžaduje, že postupovaná pohledávka musí být ve smlouvě o postoupení
identifikována dostatečně určitě, tak aby nebyla zaměnitelná s jinou
pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem (srov. např. závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněného v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2001, pod číslem 58). V rozsudku
ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněném pod číslem 27/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní,
přitom Nejvyšší soud vyložil, že požadavek určitosti smlouvy o postoupení
pohledávek je naplněn též v případě, je-li souhrn postupovaných pohledávek
označen osobou dlužníka a právním důvodem jejich vzniku (např.
odkazem na
příslušnou smlouvu, s tím, že se postupují všechny pohledávky z této smlouvy),
aniž by postupované pohledávky musely být v postupní smlouvě výslovně
jednotlivě identifikovány. Protože Nejvyšší soud se od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit nehodlá,
shledal nepřípustným též dovolání žalovaného. Z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání obou účastníků podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustná odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Dovolání žalovaného obsahovalo návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud samotné jeho dovolání v přiměřené
lhůtě odmítl, nebude již o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat;
rozhodnutím o dovolání se stal tento návrh bezpředmětným.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. 2. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu