32 Cdo 4610/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně DORLAND Brno, spol. s r. o., se sídlem v Brně - Žabovřeskách,
Králova 279/9, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 26226901, zastoupené Mgr.
Alexandrem Klimešem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Jiráskova 228, PSČ 276 01,
proti žalované RD Rýmařov s. r. o., se sídlem v Rýmařově, 8. května 1191/45,
PSČ 795 01, identifikační číslo osoby 18953581, zastoupené JUDr. Vilémem
Urbišem, advokátem, se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, PSČ 792 01, o
zaplacení částky 610.857,36 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
4 Cm 41/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 21. dubna 2010, č. j. 1 Cmo 105/2009-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího advokáta Mgr. Alexandra Klimeše se sídlem v Mělníku, Jiráskova
228.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v
Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. srpna 2009, č. j. 4 Cm 41/2006-61, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku
608.031,56 Kč, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto
ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně
nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl
ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený
rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní
stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,
popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Otázku zásadního právního významu dovolatelka výslovně neformulovala a nalézt
ji nelze ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů. Námitkou, že soudy nižších stupňů porušily zákonem stanovený postup, jestliže
jí neposkytly poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., a tím ji
zkrátily na jejích právech, dovolatelka uplatnila, jak sama správně reflektuje,
dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Okolnosti uplatněné tímto dovolacím
důvodem zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemohou
(srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). O situaci, kdy je
námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí
tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; dovolatelka v rámci námitek
procesní vady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. shodně
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in
www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající
judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, spatřuje dovolatelka v tom, že právní názor
zaujatý soudy nižších stupňů je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004. Ani takto vymezený dovolací důvod
otázku zásadního právního významu nezahrnuje. Z hlediska posouzení přípustnosti
dovolání je významné toliko právní posouzení odvolacího soudu, neboť pouze jeho
rozhodnutí je předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Rozpor právního posouzení odvolacího soudu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu
ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 24. ledna 2007,
sp. zn. 33 Odo 234/2005 (veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu), shledat nelze, neboť uvedená rozhodnutí řeší jinou
problematiku, posuzují totiž z pohledu dobrých mravů podle ustanovení § 39
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) výši dohodnutého úroku z
peněžité půjčky podle ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., navíc nikoliv mezi
podnikateli. Lze naopak dodat, že s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu,
totiž tou, jež se zabývá mravností výše úroku z prodlení smluveného podle
ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku, jsou právní závěry odvolacího
soudu v plném souladu. Rozhodovací praxe soudů v této otázce byla sjednocena
rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 18. července 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněného pod číslem
104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud přijal a
odůvodnil závěr, že při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z
prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nelze bez zvážení všech
rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného
rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku
z prodlení se sazbou zákonnou. Nejvyšší soud přitom zohlednil též závěry
přijaté Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS
523/07, na něž se odvolává dovolatelka. Jestliže v situaci, kdy nebyly zjištěny
okolnosti případu, z nichž by bylo lze usuzovat na rozpor sjednaného úroku z
prodlení s dobrými mravy či na rozpor uplatnění nároku na jeho zaplacení s
pravidly poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák., odvolací
soud založil své rozhodnutí na úvaze, že ze samotné výše úroku z prodlení
takové závěry dovodit nelze, pak tento úsudek, odpovídající ustáleným
judikatorním závěrům dovolacího soudu, zásadní význam napadeného rozhodnutí po
právní stránce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nezakládá.
Podáním datovaným dnem 21. března 2011 a doručeným Nejvyššímu soudu dne 22.
března 2011 (datum podání zásilky u České pošty je špatně čitelné) dovolatelka
doplnila dovolání též o námitku založenou na argumentaci, že smlouva, z níž
žalobkyně dovozuje uplatněný nárok, je toliko smlouvou rámcovou a žalobkyně
netvrdila a nedoložila uzavření konkrétních zakázek, jejich obsah, vztah k
jednotlivým fakturám a předání plnění. Dovolatelka proto shledává zásadně
právně významným, zda lze přiznat úrok z prodlení sjednaný v rámcové smlouvě v
případě, že zhotovitel netvrdil ani nedoložil, že jím údajně poskytnuté plnění
bylo poskytnuto v rámci podmínek sjednaných v této rámcové smlouvě. K této nové
argumentaci Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání přihlédnout
nemohl. Z ustanovení § 242 odst. 4 věty první o. s. ř. vyplývá, že účastníci
mohou měnit dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Možnost
uplatnit další (z hlediska obsahového vymezení jiné než dosud uplatněné)
dovolací důvody je tedy omezena na dovolací lhůtu; po jejím uplynutí lze již
jen upřesňovat a doplňovat ty dovolací důvody, které byly uplatněny ve lhůtě. V
poměrech souzené věci to znamená, že dovolatelka mohla měnit (rozšiřovat)
dovolací důvody ve smyslu shora vyloženém jen po dobu lhůty běžící podle
ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř., tj. do 28. srpna 2010. Jen po
tuto dobu pak mohla předkládat další, kvalitativně nové otázky zásadního
významu po právní stránce. Nemůže totiž založit závěr o zásadním významu
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce taková právní otázka, jíž by se
dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu (při posouzení důvodnosti dovolání)
nemohl zabývat.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti
rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze
než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3, o. s. ř. má žalobkyně vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto,
právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají
v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§ 137 odst.
1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon
právní služby – vyjádřil se k dovolání. Podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14
odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února
2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), se jeho odměna určuje podle
ustanovení § 3 odst. 1 bod 5 ve spojení s § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 věty
první této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a
hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku
odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku
2.060,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z
náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k
nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.360,- Kč je žalovaná povinna
žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího advokáta (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu