Nejvyšší soud Usnesení občanské

32 Cdo 5004/2015

ze dne 2016-05-03
ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5004.2015.1

32 Cdo 5004/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně T. R., zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem v

Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 1062/58, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) CITROËN

ČESKÁ REPUBLIKA s. r. o., se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Hvězdova 1716/2b, PSČ

140 00, identifikační číslo osoby 26213664, zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým,

advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, 2)

Ing. P. Z., podnikateli se sídlem v Janovicích č. p. 592, PSČ 739 11,

identifikační číslo osoby 41368215, 3) METEOR CAR, s. r. o., se sídlem v

Lutyni, Orlová, Okružní 1418, PSČ 735 14, identifikační číslo osoby 63323265, a

4) ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00,

identifikační číslo osoby 63998980, ve vztahu vůči žalovaným 1), 2), 3) a 4) o

zaplacení částky 500 000 Kč a ve vztahu vůči žalované 4) o zaplacení částky 264

060 Kč oproti vrácení vozidla, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.

16 Cm 44/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze

dne 9. 12. 2014, č. j. 4 Cmo 343/2014-580, takto:

Dovolání se odmítá.

Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označené usnesení, jímž Vrchní soud v

Olomouci změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2014, č. j. 16

Cm 44/2006-537, tak, že žalobkyni se pro podání žaloby na obnovu řízení

neustanovuje JUDr. Ladislav Břeský, advokát se sídlem v Praze 2 – Novém Městě,

Botičská 1936/4. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro

dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných

ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s

bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§

42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se

rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění

předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá

(dovolací návrh). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby

dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jako je tomu i v této

věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek

považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo

citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní

judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze

dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo

1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, a ze dne 25. 9. 2014,

sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, která jsou veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz

). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek

ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, veřejnosti k nahlédnutí na http://www.nalus.cz, či tamtéž dostupné

usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jímž byly odmítnuty

ústavní stížnosti proti posledně jmenovanému usnesení Nejvyššího soudu).

Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť přes správné poučení odvolacím

soudem na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání zcela rezignovala; v

otázce přípustnosti dovolání se omezuje na konstatování, že byla odvolacím

soudem poučena o možnosti podat proti jeho usnesení dovolání za podmínek

ustanovení § 237 o. s. ř. Žádnému ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání neodpovídá ani

argumentace, jíž dovolatelka vymezuje dovolací důvod nesprávného právního

posouzení věci. Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během

níž tak bylo možno učinit, již uplynula. Jedná se přitom o takové vady, jež

brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených

náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení

končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 5.

2016

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu