U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobce M. F., zastoupeného Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem v
Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalované E. D., zastoupené
JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 207/5, o
zaplacení částky 1 633 777,03 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 26 C 441/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 17. 6. 2015, č. j. 11 Co 127/2015-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 18 344 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jejího zástupce.
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (rovněž v pořadí druhým ve
věci) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 184 004,28 Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku, a to společně a nerozdílně s K. D., kterému byla tato povinnost
uložena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011, č. j. 11 Co
57/2011-132, jinak jej v tomto výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž co do
přípustnosti a důvodnosti toliko odkázal na ustanovení § 237 a § 241a
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze „k novému
projednání a rozhodnutí“. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že dovolatel neuvedl, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí, a
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho
části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního
řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne
23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR
55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne
30. 1. 2014, sen. zn.
29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu), přičemž musí být z obsahu dovolání
patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Těmto požadavkům dovolatel nedostál, neboť ač
zastoupen advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem na vymezení
přípustnosti dovolání zcela rezignoval. Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že řízení „nebylo prováděno v
souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu“, že účastníci
nebyli do skončení prvního jednání poučeni podle ustanovení § 118a o. s. ř. a
že při dokazování údajně došlo k různým pochybením, aniž by však formuloval
jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky případných vad řízení
relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatel se v dovolání omezil toliko na podrobný popis průběhu
řízení. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání,
během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, protože v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit
přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.