32 Cdo 5110/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobkyně Č. r. – Ú.p . z. s. ve v. m., proti žalované A. s.r.o.,
zastoupené Mgr. L. S., advokátkou , o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 130/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května
2009, č. j. 14 Co 70/2009-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze
dne 10. října 2008, č. j. 20 C 130/2005-85, ve výroku ve věci samé, kterým bylo
určeno, že vlastníkem nemovitostí v něm uvedených je Česká republika, není
přípustné dle ust. § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. června 2009 (dále jen „o. s. ř.“) [srov. čl. II. bod 12
přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další souvisící
zákony], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci
samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno
přípustným ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený
rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka
spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky
zákonnosti postupu likvidátora F. d. a m. (dále jen „FDM“), který dne 17. září
2004 uzavřel kupní smlouvu, jíž na žalovanou převedl nemovitosti, s nimiž spor
souvisí, aniž vyčkal schválení bezúplatných převodů nemovitostí FDM jako celku
Poslaneckou sněmovnou, k němuž došlo až dne 2. listopadu 2004 [čl. I, bod 5
písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. o zrušení F. d. a m. a o změnách některých
předpisů ve znění v té době účinném]. Tato otázka však napadené rozhodnutí
zásadně právně významným nečiní. Je tomu tak proto, že uvedená otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a
Nejvyšší soud ve svých četných rozhodnutích (např. v rozsudku ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, rozsudku ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2565/2007, popř. v usnesení ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo
5140/2007) vždy dospěl k závěru, od něhož se odvolací soud neodchýlil ani v
této věci, totiž že rozhodla-li Poslanecká sněmovna o bezúplatných převodech
majetku FDM usnesením ze dne 2. listopadu 2004, č. 1324, byly až do tohoto data
úplatné převody blokovány pod sankcí neplatnosti. Z toho plyne, že kupní
smlouva, uzavřená mezi likvidátorem FDM a žalovanou dne 17. září 2004, je pro
rozpor se zákonem absolutně neplatná (§ 39 občanského zákoníku), vlastnictví k
předmětným nemovitostem na žalovanou nemohlo přejít a nadále tak zůstalo České
republice. Ústavní soud ústavní stížnosti podané proti některým ze shora
uvedených rozhodnutí (srovnej např. usnesení pod sp. zn. III. ÚS 249/08, jímž
bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti proti rozsudku pod sp. zn. 28 Cdo 4057/2007
a III. ÚS 2734/08 v níž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti proti rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn.
30 Cdo 2565/2007) odmítl s tím, že vzhledem k tomu, že
stěžovatelkou zpochybněný výklad právních předpisů není příkladem svévole, není
v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ani jej nelze považovat za výraz
přepjatého formalismu, jak tvrdí stěžovatelka, není vyslovení protiústavnosti
zpochybněných závěrů namístě. Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která byla
dovolacím soudem vyřešena, není soudy posuzována rozdílně a vzhledem ke
konformitě právních závěrů napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího
soudu nelze dojít ani k závěru, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích
námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené
rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze
uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako
nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a
žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu