32 Cdo 5151/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně O.K. Trans Praha spol. s r.o., se sídlem v Chýni, Hlavní
182, identifikační číslo osoby 00473251, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované Catlin Innsbruck
GmbH, se sídlem v Innsbrucku, Herzog - Friedrich – Str. 10, identifikační číslo
osoby ATU63066400, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Jiřím Kroftou,
advokátem se sídlem v Praze 1, U Železné lávky 568/10, o zaplacení 95 334,40
EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 EVC
1/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2.
7. 2014, č. j. 29 Co 374/2014-163, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, č. j. 29 Co 374/2014-163,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 16. 5. 2014, č. j. 3 EVC 1/2011-154,
rozhodl o návrhu žalobkyně podle ustanovení § 107 odst. 3 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že na místo žalované bude soud v řízení
pokračovat se společností Catlin GmbH, se sídlem Kranhaus 1, Im Zollhafen 18,
DE 60678 Köln, IČ HRB 52434 (dále jen „společnost Catlin GmbH“). Soud prvního
stupně tak rozhodl na základě zjištění, že se žalovaná sloučila fúzí se
společností Catlin GmbH, která jako procesní nástupkyně vstoupila do práv a
povinností zaniklé žalované. K odvolání žalované Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením změnil
usnesení soudu prvního stupně tak, že na místo žalované nebude soud pokračovat
se společností Catlin GmbH. Odvolací soud tak shledal důvodnou námitku
odvolatelky, že podmínky ustanovení § 107 odst. 3 o. s. ř. pro procesní
nástupnictví na straně žalované nebyly naplněny. Odvolací soud uvedl, že se žalobkyně žalobou v řízení domáhá výplaty pojistného
plnění na základě pojistné smlouvy, kterou uzavřela se společností Catlin
Insurance Company (UK) Ltd. jako pojistitelem, nicméně žalobou uplatněný nárok
směřuje výlučně proti makléřské společnosti Catlin Innsbruck GmbH, která není
pojišťovnou, nýbrž pojišťovacím zprostředkovatelem, který také předmětnou
pojistnou smlouvu v zastoupení společnosti Catlin Insurance Company (UK) Ltd. jako upisovatele rizika podepsal. Pakliže právní úprava pojištění v České
republice vylučuje, aby pojistitelem byl pojišťovací zprostředkovatel, nemohly
žalované vzniknout ze zákona práva a povinnosti pojišťovny a vzhledem k tomu,
že ani předmětná pojistná smlouva takováto práva a povinnosti pro žalovanou
nezaložila, nemohla takto neexistující práva a povinnosti přejít na právní
nástupkyni žalované (pojišťovacího zprostředkovatele), resp. právní nástupkyně
nemohla do neexistujících práv a povinností pojišťovacího zprostředkovatele
vstoupit. Odvolací soud akcentoval, že i právní nástupkyně žalované –
společnost Catlin GmbH – je dle výpisu z obchodního rejstříku výlučně
pojišťovacím zprostředkovatelem, a nikoliv pojistitelem a jejím předmětem
činnosti nemůže být nic jiného, než zprostředkování uzavření pojistné smlouvy,
jejímž nositelem, tj. pojistitelem je pojišťovna Catlin Insurance Company (UK)
Ltd. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, majíc s odkazem na
ustanovení § 237 o. s. ř. za to, že se odvolací soud při řešení otázky
procesního práva i otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a dovolacím soudem má být vyřešena otázka hmotného práva
jinak. Dovolatelka pokládá dovolání za přípustné i podle ustanovení § 238a o. s. ř. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud v otázce procesního práva, konkrétně
ustanovení § 107a o. s. ř. (správně má být § 107 o. s.
ř.) odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže při rozhodování o procesním
nástupnictví žalované v důsledku fúze posuzoval na popud žalované otázku její
pasivní legitimace, o níž však soud prvního stupně dosud nerozhodl, a nikoli
skutečnosti svědčící o zániku žalované a právním nástupnictví společnosti
Catlin GmbH po žalované, tedy skutečnosti svědčící o fúzi žalované se
společností Catlin GmbH. Odvolací soud tedy postupoval v rozporu s § 107 o. s. ř. a jeho rozhodnutí je chybné. S odkazem na konkrétní soudní judikaturu
zdůrazňuje, že otázku nedostatku věcné legitimace řeší soud zpravidla až po
provedeném dokazování a v souvislosti s rozhodováním ve věci samé, a nikoliv
při řešení otázky právního nástupnictví, jak učinil odvolací soud. Uvádí, že
pro řešení změny účastníka řízení v důsledku jeho zániku jsou rozhodující
otázky směřující k existenci či neexistenci právního nástupnictví, a nikoliv
posuzování věci samé. Dovolatelka se kromě toho domnívá, že se odvolací soud odchýlil v otázce
hmotného práva od ustálené soudní judikatury, jestliže prováděl výklad
předmětné pojistné smlouvy na základě zákona č. 277/2009 Sb., který v době
jejího uzavření neexistoval, a jestliže neprovedl výklad jejího obsahu v
souladu s hmotným právem, konkrétně s občanským zákoníkem (zákonem č. 40/1964
Sb. či zákonem č. 89/2012 Sb.). Dovolatelka je dále přesvědčena o tom, že
odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů, zejména předmětné pojistné
smlouvy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a judikaturou dovolacího soudu. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že pochybil i při řešení otázky hmotného práva
ve věci náležitostí a obsahu předmětné pojistné smlouvy, činnosti pojišťovacího
zprostředkovatele, formy a náležitostí zastoupení na základě plné moci, a proto
by měl dovolací soud posoudit tyto právní otázky jinak než odvolací soud. Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že žalovaná je ve věci pasivně
legitimována. V rámci hospodárnosti soudního řízení i jeho urychlení pak žádá,
aby dovolací soud vydal i závazný právní názor k posouzení pasivní legitimace
žalované; v opačném případě pokládá za pravděpodobné, že po pravomocném
ukončení tohoto soudního sporu mezi účastnicemi bude tato otázka jednou ze
stran sporu dovolacímu soudu předložena k vyřešení. Pro úplnost doplňuje, že se
žalovanou vede na základě předmětné pojistné smlouvy více soudních sporů. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího
soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. V obsáhlém vyjádření k dovolání žalovaná reaguje na jednotlivé dovolací námitky
s tím, že se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje a dovolání označuje za
nedůvodné. K námitce dovolatelky, že odvolací soud vůbec nehodnotil skutečnosti
svědčící o fúzi žalované se společností Catlin GmbH, ale posuzoval jen otázku
pasivní legitimace, o níž soud prvního stupně dosud nerozhodl, mimo jiné uvádí,
že ani soud prvního stupně nemohl k závěru o právním nástupnictví dospět bez
toho, aniž by se vypořádal s otázkou pasivní legitimace, kterou však nesprávně
kvalifikoval.
Na rozdíl od dovolatelky zastává názor, že společnost Catlin GmbH
nemůže být její procesní nástupkyní, protože, pokud jde o závazek k výplatě
pojistného plnění z uzavřené pojistné smlouvy, nikdy nevstoupila a v právním
postavení pojišťovacího makléře do jejich práv a povinností ani vstoupit
nemohla. Akcentuje, že nositelem tohoto závazku je výlučně pojistitel, za něhož
byla pojistná smlouva uzavřena. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Dovolání sice není oproti očekávání dovolatelky přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení v tomto ustanovení taxativně
vyjmenovaných, je však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje
proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – otázky právního
nástupnictví dle § 107 o. s. ř. na straně žalované, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je
tedy i důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení
řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li
možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v
řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení § 107 odst. 3 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem
řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou
jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku
právnické osoby vstoupili do jejich práv a povinností, popřípadě ti, kteří po
zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
Občanský soudní řád v ustanovení § 107 o. s. ř. předvídá procesní postup soudu
v situaci, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být
účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno. Zákon tak soudu
ukládá, jak má procesně postupovat. Umožňuje-li povaha věci pokračovat v
řízení, jsou procesním nástupcem právnické osoby, nestanoví-li zákon jinak, ti,
kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejich práv a povinností,
popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o
něž v řízení jde.
O tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil
způsobilost být účastníkem řízení, tedy kdo je jeho procesním nástupcem v
projednávaném sporu nebo v jiné právní věci, soud vždy rozhodne usnesením.
Šetření podmínek procesního nástupnictví podle § 107 o. s. ř. není dokazováním
o skutkovém stavu věci, a proto k němu není zapotřebí před vydáním usnesení
nařídit jednání. Nebude-li řízení zastaveno a je-li možné v řízení ihned
pokračovat nebo odpadla-li překážka bránící pokračování v řízení, pro kterou
bylo řízení případně přerušeno, soud zjistí (bez návrhu „z úřední povinnosti“)
kdo je procesním nástupcem zemřelého (zaniklého) účastníka ohledně práv nebo
povinností, o něž v řízení jde. K objasnění této otázky provede všechna
potřebná šetření; protože tu jde o postup soudu v řízení (a nikoliv o
dokazování o skutkovém stavu věci), soud není vázán případnými návrhy účastníků
o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být
účastníkem řízení, ani navrhovanými prostředky ke zjištění tohoto procesního
nástupce. Rozhodnutí o tom, s kým bude na místě zemřelého (zaniklého) účastníka
v řízení pokračováno, představuje pouze vyřešení otázky procesního nástupnictví
a žádným způsobem nepředurčuje věcnou legitimaci při rozhodování o věci samé.
Ukáže-li se posléze podle výsledků dokazování, že procesní nástupce není ve
skutečnosti aktivně nebo pasivně věcně legitimován, soud žalobu zamítne (srov.
shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 725, 726 a 727).
Obdobně například v usnesení ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo
1873/2009 (které je, stejně jako níže uvedená rozhodnutí, veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a na něž ostatně poukazuje i
dovolatelka), Nejvyšší soud vysvětlil, že případný nedostatek věcné legitimace
účastníka jako hmotněprávní otázku řeší soud zpravidla až na základě výsledků
dokazování a v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se
řízení končí). Rozhodnutím o právním nástupnictví není žádným způsobem
předjímáno rozhodnutí ve věci samé ani otázka pasivní legitimace účastníka, ale
je řešen pouze okruh účastníků pro další fázi řízení.
V usnesení ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1919/2013, Nejvyšší soud
deklaroval, že pro rozhodnutí o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místo
účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, je významné, zda
povaha věci umožňuje, aby v řízení bylo pokračováno, a kdo vstoupil do práv a
povinností (popř. je převzal) zaniklého účastníka. K povaze věci se Nejvyšší
soud vyjádřil například v usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo
3091/2012, a to tak, že povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst. 1
věty první o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v
posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít)
podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného.
Pro úvahu soudu o tom, zda v případě zániku účastníka řízení v průběhu
občanského soudního řízení, má být řízení zastaveno anebo má být přerušeno či v
něm pokračováno, je rozhodující, zda zánikem účastníka dochází k zániku
uplatněného nároku nebo tento nárok přechází na právní nástupce. Sama existence
právního nástupce zaniklého účastníka není pro takovou úvahu významná (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 946/2003).
Odvolací soud však v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího
soudu při výkladu a aplikaci § 107 o. s. ř. nepostupoval. Při přezkoumávání
odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že namísto ní
bude soud v řízení pokračovat se společností Catlin GmbH, na odvolacím soudu ve
smyslu § 107 o. s. ř. bylo, aby nejprve zkoumal, zda-li žalovaná ztratila po
zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení. Pokud soud prvního stupně na
základě zjištění, že žalovaná zanikla, dospěl k závěru, že její procesní
nástupkyní je společnost Catlin GmbH, měl odvolací soud posuzovat, zda jde v
případě této společnosti o právní nástupkyni žalované a dále zda povaha věci
umožňuje v řízení pokračovat. Podle odůvodnění napadeného usnesení odvolací
soud tyto otázky neřešil a namísto toho se zabýval otázkou pasivní legitimace
žalované a její právní nástupkyně. Jak však již Nejvyšší soud vysvětlil,
případný nedostatek věcné legitimace účastníka jako hmotněprávní otázku řeší
soud zpravidla až na základě výsledků dokazování a v souvislosti s rozhodováním
ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí).
Vázal-li proto odvolací soud závěr o naplnění předpokladů procesního
nástupnictví dle § 107 o. s. ř. na posouzení otázky pasivní věcné legitimace
žalované, činil tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud
uzavřel, že odvolací soud při výkladu a aplikaci § 107 o. s. ř. pochybil a
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
byl naplněn.
S ohledem na toto právní pochybení Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil usnesení odvolacího soudu a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s.
ř.).
Vzhledem k závěru, který odvolací soud ve věci zaujal, se již nemusel zabývat
řešením dalších hmotněprávních otázek vymezených dovolatelkou.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu