USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobkyně MEPAC CZ, s. r. o., se sídlem v Třinci, Nebory 547, identifikační
číslo osoby 26841304, zastoupené Mgr. Davidem Troszokem, advokátem se sídlem v
Třinci, Husova 401, proti žalované PIEDRA UNO a. s., se sídlem v Praze 9,
Lukavecká 1732, identifikační číslo osoby 03490858, zastoupené Mgr. Janem
Morávkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 245/1, o zaplacení částky
276 075 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.
zn. 13 C 55/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 29. 5. 2019, č. j. 15 Co 30/2019-335, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jejího zástupce.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 15. 6. 2018, č. j. 13 C
55/2017-273, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 70 331 Kč s
příslušenstvím [výrok I. písm. a)], částku 70 331 Kč s příslušenstvím [výrok I.
písm. b)], částku 70 331 Kč s příslušenstvím [výrok I. písm. c)] a částku 65
082 Kč s příslušenstvím [výrok I. písm. d)], žalobu co do částky 70 331 Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku
III. o nákladech řízení jej změnil co do výše (druhý výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu výroku, podala
žalovaná dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky hmotného
nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud
odmítl, případně aby je zamítl.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o.
s. ř.“).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a)
a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka předkládá otázku „určitosti provedených zápočtů“, majíc za to, že
se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne
18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, a ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo
3082/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo
2868/2011 (jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud v
uvedených rozhodnutích dospěl k závěru, že v případě započtení více vzájemných
pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají
provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení musí být
tedy určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které
pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají. Odvolací soud v
projednávané věci z citovaných závěrů výslovně vycházel, když uzavřel, že
žalovaná opakovaně započítávala více vlastních pohledávek proti jedné či více
pohledávkám žalobkyně, aniž by uvedla, které konkrétní pohledávky se setkávají
a započtením zanikají. I když jsou všechny tyto pohledávky žalované vůči
žalobkyni pohledávkami na náhradu škody, nelze je považovat za pohledávku
jedinou, neboť každá z nich vznikla ze zcela samostatného skutkového základu.
Ani žalobkyně nemá vůči žalované pouze jednu pohledávku na zaplacení ceny díla,
ale souhrn dílčích pohledávek na zaplacení jednotlivých jejích splátek, tedy
každou splátku ceny díla je nutno považovat za samostatnou pohledávku. Jde tak
o právní jednání (jednostranná započtení provedená žalovanou) neurčitá, přičemž
tento nedostatek nelze překlenout výkladem (srov. body 9 až 15 jeho
rozhodnutí). Tvrzený předpoklad přípustnosti proto není dán.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vznesené dovolatelkou
(ohledně existence pouze jediné započítávané pohledávky žalované), neboť
dovolatelka oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením § 241a
odst. 2 o. s. ř. v této části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nepředkládá
dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Pouhý nesouhlas
dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit
přípustnost dovolání.
Má-li dovolatelka za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
řešena otázka započítávání pluralitních pohledávek podle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nelze jí přisvědčit, protože o
neřešenou otázku nejde. V usnesení ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo
4358/2016, Nejvyšší soud uzavřel, že nevidí důvod odchýlit se od dosavadní
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně určitosti projevu vůle, při
kterém dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek,
převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která
část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli. Dosavadní právní praxe
je tak využitelná i na právní vztahy, jež se řídí právní úpravou účinnou od 1.
1. 2014. I nadále jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným
započtením (§ 1982 o. z.) je kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na
právní jednání podle ustanovení § 551 až § 553 o. z. U aktivně započítávaných
pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž
součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení
uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje
prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané
pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy
započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy
zdánlivé ve smyslu § 553 odst. 1 o. z. (srov. dále např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018, ústavní stížnost proti
němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3223/19,
in www.usoud.cz). Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry v souladu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu