33 Cdo 4358/2016-153
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně ALKONY-CZ, a. s. se sídlem Praha 1, V Celnici 1031/4, identifikační
číslo 274 03 386, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem
Praha 7, Jankovcova 1518/2, proti žalované ZEPRA mining s. r. o. se sídlem
Zlaté Hory, Nerudova 621, identifikační číslo 258 42 234, zastoupené Mgr.
Davidem Purmenským, advokátem se sídlem Ostrava, 28. října 3117/61, o zaplacení
195.461 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5
C 198/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě -
pobočky v Olomouci ze dne 10. 2. 2016, č. j. 75 Co 420/2015-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci usnesení
na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.180,40 Kč k rukám Mgr. Lenky
Heřmánkové, advokátky.
rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že právní
předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 9. 4. 2014 dohodu o započtení
vzájemných pohledávek, jejímž předmětem bylo započtení splatné pohledávky
právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou v celkové výši 1.052.700 Kč z titulu
kupní ceny za prodej torkretovacího stroje Meyco a tunelového pásového bagru
Liebher 900 vyúčtované fakturou č. 1120000, a splatné pohledávky žalované za
právní předchůdkyní žalobkyně v celkové výši 857.239 Kč z titulu neuhrazených
částí faktur (č.70/072011, 85/08/2011, 95/09/2011, 122/11/2011 a 143/12/2011)
ze smlouvy o dílo na provedení prací na stavbě: Výstavba metra - trasa V. A
(Dejvická-Motol) stavební část ze dne 16. 5. 2011. Po provedeném započtení
zůstala právní předchůdkyni žalobkyně pohledávka za žalovanou ve výši 195.461
Kč za dodávku stavebního stroje zn. Liebherr 900, na čemž se v dohodě o
započtení pohledávek strany ujednotily. Žalovaná vůči této pohledávce listinou
ze dne 6. 5. 2014 započetla pohledávku ve výši 195.461 Kč z titulu smluvních
úroků z prodlení podle penalizační faktury Pen14001. Penalizační fakturou
Pen14001 žalovaná s odkazem na přílohu vyúčtovala právní předchůdkyni žalobkyně
úroky z prodlení za pozdní úhradu faktur č. 70/07/2011, 85/08/2011, 95/09/2011,
122/11/2011 a 143/12/2011 v celkové výši 195.461 Kč. V příloze k penalizační
faktuře byly úroky z prodlení za pozdní úhradu specifikovány (co do dlužné
jistiny a délky prodlení) a vyčísleny v částkách 49.307,78 Kč (faktura č. 70/07/2011), 85.337 Kč (faktura č. 85/08/2011), 66.030,90 Kč (faktura č. 95/09/201, 41.208,89 Kč (faktura č. 122/11/2011) a 16.527,69 Kč (faktura č. 143/12/2011), tedy v celkové výši 258.412,33 Kč. V penalizační faktuře ani v
její příloze nebylo určeno, které z vyčíslených úroků z prodlení (popř. jejich
částí) jsou započítávány. Následně právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku z
titulu nedoplatku kupní ceny ve výši 195.461 Kč postoupila žalobkyni, což
žalované oznámila listinou ze dne 12. 6. 2014. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že projev vůle
žalované směřující k započtení pohledávek z titulu úroků z prodlení na
pohledávku žalobkyně je neurčitý a tedy neúčinný, jelikož z něj není patrné,
která část započítávaných pohledávek, jež ve svém součtu převyšují pohledávku
žalobkyně, zanikne započtením, a která část z nich zůstane neuhrazená. Odkázal
přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3799/2007, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, ze dne 26. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, a ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013)
řešící otázku určitosti projevu vůle směřujícího k započtení více pohledávek za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013
(dále jen „obč. zák.“), kterou považuje za aplikovatelnou i na právní poměry,
na něž se vztahuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Argumentaci, že listinou ze dne 12. 6.
2014 žalovaná započetla pouze jedinou
pohledávku ve výši 258.412,33 Kč, nepřisvědčil vzhledem k tomu, že započítávala
pohledávky (smluvené úroky z prodlení) vyúčtované jednotlivými fakturami. Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - uzavřel, že k právnímu
jednání žalované směřujícímu k započtení nelze pro jeho neurčitost přihlížet (§
554 o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
vymezila tak, že „odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka má být dovolacím
soudem posouzena jinak“. Za takovou otázku označila posouzení určitosti
právního jednání směřujícího k započtení. Upozorňuje, že fakturou č.1120000 jí
právní předchůdkyně žalobkyně vyúčtovala součet dvou kupních cen za dva stroje,
z čehož dovozuje nesprávnost závěru, že pohledávka žalobkyně ve výši 195.461 Kč
je „jednoznačně daná“. Má za to, že vystavením faktury Pen14001 se z více
dílčích pohledávek stala pohledávka jediná. Namítá, že právní jednání směřující
k započtení s odkazem na penalizační fakturu Pen14001 a její přílohu je z
hlediska obsahu určitým právním jednáním, neboť započítávaná pohledávka ve výši
195.461 Kč byla v penalizační faktuře řádně a určitě vymezena a nepřesahovala
tak pohledávku, vůči níž projev započtení směřoval. Z uvedených důvodů žádá,
aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
do 29. 9. 2017 (srovnej čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Žalovaná sice vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu, že
projev vůle směřující k započtení je neurčitý, svou argumentací však prosazuje
závěr, že pohledávku, kterou k započtení uplatnila, vymezila dostatečně určitě
a že byla k započtení způsobilá. Zjevně nerozlišuje mezi určitostí právního
jednání směřujícího k započtení více pohledávek a určitostí vymezení
započítávané (resp. započítávaných) pohledávky (resp. pohledávek). Odvolací
soud založil své rozhodnutí na právním závěru, že v posuzovaném případě je
právní jednání žalované směřující k započtení neurčité, neboť z obsahu projevu
vůle v něm vyjádřené není seznatelné, které konkrétní pohledávky (popř. jejich
části) z titulu úroků z prodlení, jejichž součet převyšuje pohledávku právní
předchůdkyně žalobkyně, započtením zaniknou a které nikoli. Žalovanou zpochybňovaný právní závěr je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí
dovolacího soudu, která je v tomto rozsahu využitelná i na právní vztahy, jež
se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud nejen v
rozhodnutích zmiňovaných v napadeném rozsudku, ale i v dalších (srov. např. rozhodnutí ze dne 19. 2. 2013, sp. zn.
21 Cdo 3330/2011, uveřejněné pod č. 56/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29
Odo 174/2004, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, ze dne 26. 6. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, a ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012)
shrnul, že podle ustálené judikatury soudů je pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.) neplatný právní úkon započtení (§ 580 obč. zák.), kterým dlužník
započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve
svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných
pohledávek zanikla a která nikoli. K tomuto závěru se dále přihlásil v rozsudku
ze dne 24. 10. 16, sp. zn. 32 Cdo 2196/16, v němž vyjádřil právní názor, podle
něhož o neurčitosti právního jednání započtení jde tehdy, pokud součet
pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž
z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které
nikoliv. Projev vůle směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby
z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše
započtením zanikají. Dovolací soud - v poměrech dané věci - neshledává žádný
důvod k odchýlení se od citované ustálené rozhodovací praxe. I nadále jedním z
předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (§ 1982 o. z.) je
kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle § 551 až §
553 o. z. U aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající
strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou
pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn,
jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a
srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část,
se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o
právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu § 553 odst. 1 o. z. Odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil, jestliže k právnímu jednání
směřujícímu k započtení nepřihlédl (§ 554 o. z.); ani výkladem jeho obsahu se
nepodařilo odstranit neurčitost ve vymezení těch pohledávek, popř. jejich
částí, vyúčtovaných jednotlivými fakturami, jež žalovaná uplatnila k započtení. Odkazy žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 181/2005 a sp. zn. 29 Odo 1126/2003 nejsou přiléhavé, neboť v nich byla řešena otázka uznání
závazku. Ačkoli žalovaná v dovolání avizuje, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v
plném rozsahu, proti nákladovým výrokům žádné výhrady nevznáší. Dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).