USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí ČR, se
sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby: 00006947, za niž
jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalovanému
R. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem
se sídlem Postupice 58, o zaplacení částky 134.135,75 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 128/2014, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu
2017, č. j. 24 Co 271/2017-209, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.
6. 2017, č. j. 15 C 128/2014-173, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit
žalobkyni částku 134.135,75 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z
částky 134.135,75 Kč od 1. 4. 2014 do zaplacení (výrok I.). Dále žalovanému
uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 6.380,63 Kč (výrok
II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 24 Co 271/2017-209, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni
náklady odvolacího řízení ve výši 2.292,- Kč (výrok II.).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že jednostranný
zápočet žalovaného ze dne 8. 1. 2014 je pro svou neurčitost zdánlivým právním
jednáním ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), a proto k němu podle
ustanovení § 554 o. z. nelze přihlížet. Důvodem pro tento úsudek byla
skutečnost, že žalovaný v zápočtu ze dne 8. 1. 2014 uvádí, že započítává
celkovou pohledávku za újmu na vlastnickém právu u výnosů z bytů v domě č. p.
XY v XY, kdy dané újmy jsou jednotlivě (po bytech) uplatňovány u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod spisovými značkami 11 C 64/2006, 13 C 126/2006, 30 C
125/2006, 22 C 126/2006 a 21 C 126/2006, aniž by ovšem specifikoval, která
konkrétní pohledávka (případně v jaké výši) má být vůči pohledávce žalobkyně
započtena. To vše za situace, kdy celková výše pohledávek uplatněných v
řízeních u Obvodního soudu pro Prahu 1 značně převyšovala výši pohledávky
uplatněné v tomto řízení. Podle názoru soudů nižších instancí se o platné
právní jednání nemůže jednat rovněž s ohledem na ustanovení § 42 odst. 2 zákona
č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), podle
něhož je započtení proti pohledávce státu v zásadě přípustné pouze na základě
dohody. Nadto odvolací soud podotknul, že žalovaný ani nemá žádnou přisouzenou
či jinou pohledávku, již by mohl vůči pohledávce žalobkyně započíst.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve
smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího
soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání
specifikovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), jakož i v
existenci otázek dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešených. Domnívá se, že
se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi námitkami žalovaného, pročež
zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Vysvětluje, že nároky na zaplacení
pohledávek z titulu náhrady za omezení vlastnického práva existují, neboť tyto
nároky byly soudy zamítány s ohledem na tehdejší judikaturu, nikoli pro jejich
neexistenci, přičemž řízení vedené pod spisovou značkou 11 C 64/2006 dokonce
není dosud pravomocně skončeno. Procesní chybu spatřuje v absenci poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., bylo-li řízení přerušeno a věc následně
posouzena bez ohledu na obsah přerušených řízení. Rovněž nesouhlasí se závěrem
o nedostatečné určitosti jednostranného zápočtu ze dne 8. 1. 2014, jelikož je
přesvědčen, že k dostatečné specifikaci pohledávek žalovaného za žalobkyní
postačuje odkaz na soudní řízení, která jsou mezi stranami o jejich zaplacení
vedena. Dále namítá, že upřením možnosti vznést námitku započtení v důsledku
aplikace ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. na soukromoprávní spor
byla porušena zásada rovnosti stran sporného řízení. I kdyby soudy nižších
stupňů považovaly nárok žalobkyně za oprávněný, poukazuje žalovaný na důvody
hodné zvláštního zřetele svědčící pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požaduje, aby se dovolací
soud obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení ustanovení § 42 odst. 2
zákona č. 219/2000 Sb. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 11. 2017
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem
odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry Nejvyššího
soudu.
Pokud jde o otázku určitosti započtení provedeného žalovaným dne 8. 1. 2014,
lze konstatovat, že judikatura dovolacího soudu stabilně proklamuje názor, že
při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon,
určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle
směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné
jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají, s tím,
že v opačném případě je daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu
ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2.
2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7.
2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011,
ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20
Cdo 322/2016 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz). Dovolací soud – v poměrech dané věci – neshledává žádný
důvod k odchýlení se od citované ustálené rozhodovací praxe, která je v tomto
rozsahu využitelná i na právní vztahy, jež se řídí právní úpravou účinnou od 1.
1. 2014. I nadále jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným
započtením (srovnej ustanovení § 1982 o. z.) je kompenzační projev, jenž
vyhovuje požadavkům na právní jednání podle ustanovení § 551 až § 553 o. z. U
aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k
započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu,
proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže
kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno,
které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k
započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání
neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se
ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží (srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016).
Sluší se uvést, že dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu z hlediska
vymezeného důvodu přípustnosti dovolání tak obstojí i v situaci, kdy soudy obou
stupňů měly na otázku započitatelnosti pohledávek žalovaného proti pohledávce
žalobkyně aplikovat právní úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013.
Ke vzniku tvrzených pohledávek, které žalovaný použil k započtení, došlo před
uvedeným datem (pohledávky spočívající ve finančním rozdílu mezi regulovaným a
neregulovaným nájemným z jednotlivých bytů vznikly před zahájením soudních
řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 od roku 2006) – k problematice
užití dosavadní právní úpravy na způsobilost pohledávek k započtení srovnej
přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo
5234/2016, jenž byl publikován pod číslem 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu v
odkazovaném rozhodnutí uvedenou. Ostatně v poměrech projednávané věci platí, že
dovolatel otázku užití odpovídající (dosavadní nebo nové) právní úpravy
občanského zákoníku jako důvod přípustnosti dovolání nevymezil, a proto zůstala
mimo rámec dovolacího přezkumu.
Žalovaný sice nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti jeho
právního jednání započtení ze dne 8. 1. 2014, jímž proti pohledávce žalobkyně
na uhrazení částky 84.400,- Kč, včetně specifikovaných nákladů právního
zastoupení, započetl „svou celkovou pohledávku (škodu, nebo újmu vlastnického
práva) u výnosů z bytů v domě č. p. XY v XY“, uplatňovanou po dílčích
pohledávkách v soudních řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
spisovými značkami 11 C 64/2006, 13 C 126/2006, 30 C 125/2006, 22 C 126/2006 a
21 C 126/2006, avšak žádné konkrétní výtky proti závěru odvolacího soudu, dle
něhož nebylo možné objasnit, která z těchto pohledávek a v jaké míře měla
provedeným započtením zaniknout, neuvádí. Úsudek o neurčitosti právního úkonu
(jednání), ač je sám o sobě závěrem právním, je ostatně vždy úzce spjat s
konkrétními skutkovými zjištěními, a dovolací soud proto k jeho přezkumu
přistupuje zdrženlivě, přičemž koriguje toliko zřejmá vybočení z mezí
stanovených pro posuzování určitosti právních úkonů (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010, popřípadě
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2471/2014, ze dne
4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4811/2014); o podobném pochybení odvolacího soudu však v posuzované kauze
nemůže být řeči.
V daném případě totiž nebyly pohledávky, které byly předmětem započtení, řádně
specifikovány. Pouhý odkaz na spisové značky soudních řízení vedených u
Obvodního soudu pro Prahu 1, v nichž se žalovaný vůči žalobkyni domáhá svých
pohledávek z titulu omezení vlastnického práva k nemovitostem, nelze považovat
za dostačující specifikaci pohledávky uplatňované k započtení, neboť z toho
nelze zjistit, které z žalovaných pohledávek a v jaké výši žalovaný k započtení
uplatňuje, poněvadž celková výše pohledávek nárokovaných ve zmiňovaných
řízeních u Obvodního soudu pro Prahu 1 značně převyšuje výši pohledávky
uplatněné v tomto řízení k započtení. Odvolací soud tedy v souladu s konstantní
judikaturou dovodil, že jednostranné právní jednání, které směřovalo k
započtení pohledávek a které přesně nespecifikuje pohledávky určené k
započtení, je neurčité. Navíc se sluší k námitce dovolatele o tom, že obsah
právního jednání směřujícího k započtení byl pro účastníky řízení dostatečně
určitý a srozumitelný, dodat, že neplatnost právního úkonu ve smyslu ustanovení
§ 37 odst. 1 obč. zák. působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc).
Výtkou o nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s.
ř. soudem prvního stupně, jehož postup odvolací soud aproboval, a tím způsobené
překvapivosti rozhodnutí soudů nižších instancí, pak dovolatel vystihuje případ
vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z
jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci
nejde.
Pro úplnost dovolací soud považuje za potřebné uvést, že závěr odvolacího
soudu, potažmo soudu prvního stupně, o tom, že žalovaného není namístě poučit
ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., by v případě argumentace
dovolatele naplňující kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř. plně
obstál v konfrontaci se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
podle níž je k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. třeba přistoupit pouze v
případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných
hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud
vázán, vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších
skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn.
32 Cdo 137/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2696/2018), přičemž soudům není umožněno účastníkům poskytovat poučení o
hmotném právu (srovnej § 5 o. s. ř.). Postačují-li ovšem v řízení přednesená
tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové
stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení
podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). V posuzované
kauze byly tvrzeny a prokazovány takové skutečnosti, jež soudu prvního stupně
jednoznačně umožňovaly ve věci rozhodnout bez toho, aby musel být některý z
účastníků soudem poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., aniž by
přitom jeho rozhodnutí vykazovalo znaky překvapivosti. Okolnost, že posuzované
soudní řízení bylo přerušeno do skončení soudních řízení ve věci týchž
účastníků o náhrady za omezení vlastnického práva, sama o sobě zcela nepochybně
nebyla s to založit legitimitu očekávání dovolatele, že v závislosti na
výsledcích těchto soudních řízení nutně uspěje i v soudním řízení o vydání
bezdůvodného obohacení.
Namítá-li pak dovolatel překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, pomíjí, že
rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné
jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému,
než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního
stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno,
jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení.
Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj
názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem)
konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se
ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku
sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21
Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo
476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS
729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS
321/2007 – zmíněná usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního
soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz).
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle
mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal
s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž konstantně judikuje,
že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných
soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do
myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními
tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze
dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS
521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, jakož i dovolatelem
citovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06).
Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z
pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy
České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra
odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a
musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek
odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp.
zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22.
9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co
do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu
přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou
případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou
míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního
soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko
zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d.
H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T.
proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti
Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti
Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou
přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva
www.echr.coe.int). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997,
č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i
na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská
práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že odvolací soud, jenž na
odvolací námitky žalovaného reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu
prvního stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají a v
rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky uplatněné posléze v odvolání,
dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití
odpovědi implicitní, odůvodnit. Za daného stavu není rozhodnutí odvolacího
soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4118/2010, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo
943/2005, a ani nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS
1589/07, neboť uvedená rozhodnutí – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní
posuzované – jsou založena na závěru, že soudy jsou povinny vypořádat se s
námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem odpovídajícím míře jejich
závažnosti, pročež postup nastíněný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11.
2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, nelze aplikovat mechanicky na všechny věci
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo
3444/2018, 22 Cdo 3445/2018). Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným
nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, a to již
proto, že v nyní projednávané věci se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, tedy v
hodnocení skutkových zjištění neabsentuje určitá část faktů (skutečností),
které v řízení vyšly najevo. Rozpornost nelze spatřovat ani s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, jelikož na
rozdíl od citované kauzy odvolací soud dostál své povinnosti poukázat při
právním posouzení věci na konkrétní právní předpis, ze kterého právní závěry
dovozuje.
Jelikož se žalovanému nepodařilo účinně zpochybnit úsudek odvolacího soudu, že
jednostranný zápočet ze dne 8. 1. 2014 nemohl pro určitost přivodit zánik
žalobou uplatněné pohledávky, neshledává dovolací soud nezbytným, aby se
věnoval správnosti úvahy o nemožnosti jednostranného započtení soukromoprávní
pohledávky oproti soukromoprávní pohledávce státu, kterou odvolací soud nadnesl
jako další důvod pro nevyhovění odvolání žalovaného. Spočívá-li totiž
rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na
posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě
vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo
3986/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1254/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3812/2015). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno
dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek
dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího
soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné
jako celek (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015).
S ohledem na právě vyřčené neshledal dovolací soud důvod aprobovat procesní
návrh dovolatele na přerušení řízení [§ 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a
předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 42 odst. 2
zákona č. 219/2000 Sb. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky
(článek 95 odst. 2 Ústavy České republiky a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 182/1993
Sb.“). Pokud bylo možné věc posoudit i – primárně – podle zákonného ustanovení,
jehož rozpor s ústavním pořádkem nebyl dovolatelem napadán, pak není naplněna
podmínka aktivní legitimace obecného soudu k podání návrhu ve smyslu ustanovení
§ 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., tj. že rozhodnutí obecného soudu je
založeno na bezprostřední aplikaci zákonného ustanovení, jež je postiženo
deficitem neústavnosti (srovnej usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 23. 10.
2000, sp. zn. Pl. ÚS 39/2000). Jinými slovy řečeno, řízení o abstraktní
kontrole právní normy před Ústavním soudem by se nemohlo do procesních poměrů
dovolatele (v řízení před obecným soudem) příznivě projevit v situaci, kdy na
aplikaci zákonného ustanovení, jehož rozpor s ústavním pořádkem je uplatněn,
rozhodnutí obecného soudu (výlučně nebo v převážné míře) nezávisí.
Ani argumentace poukazující na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp.
zn. III. ÚS 772/13, dovolání přípustným nečiní, a to již proto, že závěr
plynoucí z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu (o tom, že jakákoliv námitka,
jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a
svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je
uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), na nějž
Ústavní soud znovu odkázal kupř. i v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS
3324/15, byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu
srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS
3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20.
3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona –
přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu