32 Cdo 667/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně SEA CZ, a. s., se sídlem ve Zlíně – Malenovicích, Zabrání 1116, PSČ
763 02, identifikační číslo osoby 25588664, zastoupené JUDr. Jiřím Janebou,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, PSČ 500 03, proti
žalovanému Strojírenskému zkušebnímu ústavu, s. p., se sídlem v Brně, Hudcova
424/56b, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 00001490, zastoupené JUDr.
Milošem Tomsem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Celetná 598/11,
PSČ 110 00, o zaplacení částek 385 884 Kč s příslušenstvím a částky 171 823,81
Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 161 616 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/7 Cm 73/2011, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10.
2015, č. j. 7 Cmo 213/2015-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 13 890,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího advokáta.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Vrchní soud v Olomouci rozhodnutím označeným v záhlaví potvrdil rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, č. j. 17/7 Cm 73/2011-251, v
odvoláním napadených výrocích pod bodem I, jímž bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobkyni částky 385 884 Kč a 171 823,81 Kč s tam specifikovanými
úroky z prodlení, a pod bodem III, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného
na zaplacení částky 161 616 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první
výrok). Druhým a třetím výrokem pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Dovolání, kterým tento rozsudek v rozsahu všech jeho výroků napadl žalovaný,
není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel
v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části
(srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2649/2013, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz). Tomuto požadavku dovolatel v té části dovolání, v níž se věnuje přípustnosti
dovolání, nedostál, neboť se omezil na citaci § 237 o. s. ř. Pouhý odkaz na §
237 o. s. ř. či jeho citace postačující není, již proto ne, že v tomto zákonném
ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání
a z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze
jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho
kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium
jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením několika v úvahu
přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro tutéž právní otázku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014,
ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nejvyšší soud za těchto okolností zkoumal, zda na splnění požadavků na
obligatorní vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, nelze usuzovat z argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel
vymezuje dovolací důvod. Kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř.
odpovídá ta
část dovolání, a to pouze tato část, v níž dovolatel s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3600/2011, prosazuje názor,
že interpretace § 438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), odvolacím soudem je
nesprávná a nesprávné jsou i závěry odvolacího soudu, podle nichž v obchodních
vztazích je důsledně uplatňována solidární odpovědnost a možnost stanovení
odpovědnosti v podílu podle účasti, kterou dává občanský zákoník v § 438 odst. 2, pro obchodní vztahy dána není, a že dělená odpovědnost více škůdců podle §
438 odst. 2 obč. zák. je výjimkou z pravidla solidární odpovědnosti a uplatní
se pouze v odůvodněných případech. Přivodit závěr o přípustnosti dovolání však dovolatelova argumentace způsobilá
není, a to kumulative z několika důvodů. Úvahy odvolacího soudu, jejichž správnost dovolatel s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3600/2011 zpochybňuje, se upínají k závazkovému
vztahu mezi několika škůdci na straně jedné a poškozeným na straně druhé. Odvolací soud přitom zcela zřetelně vysvětluje, že v souzené věci jde o
obchodní závazkový vztah, uplatní se tedy § 383 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“). V
návaznosti na to zdůrazňuje, že toto ustanovení zakotvuje toliko solidární
odpovědnost více škůdců a možnost stanovit dělenou odpovědnost více škůdců, na
kterou pamatuje § 438 odst. 2 obč. zák., soud v režimu obchodního zákoníku
nemá. V souvislosti s tím považoval odvolací soud toliko za vhodné připomenout,
že ostatně i dělená odpovědnost připuštěná ustanovením § 438 odst. 2 obč. zák. je upravena jako výjimka z pravidla solidární odpovědnosti zakotveného v prvním
odstavci, a cituje k tomu závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008,
sp. zn. 8 Tdo 317/2008, vykládající ustanovení § 438 obč. zák. Z toho především vyplývá, že odvolací soud ustanovení § 438 obč. zák. neaplikoval a jeho rozhodnutí tudíž na výkladu tohoto ustanovení nezávisí. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost
dovolání založit nemůže, neboť nesplňuje jeden ze základních požadavků
zakotvených v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014,
a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní
soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Z argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel brojí proti správnosti právního
posouzení odvolacího soudu, je pak zřejmé, že ve skutečnosti správnost shora
uvedených úvah odvolacího soudu nenapadá a nezpochybňuje ani závěr odvolacího
soudu o tom, že s žalobkyní odpovídá solidárně (jak nakonec výslovně
zdůrazňuje). Ostatně jen stěží by mohl zpochybnit to, co vyplývá ze zcela
jasné, žádné pochybnosti nepřipouštějící dikce zákona, totiž že § 383 obch. zák.
stanoví v případě plurality škůdců výhradně solidární odpovědnost, aniž
připouští výjimku, jak je tomu v úpravě § 438 obč. zák. Dovolatel tu prosazuje
toliko názor, že vypořádání mezi ním a žalobkyní se musí odehrát v mezích
skutečného rozsahu dílčí odpovědnosti obou účastníků, tedy názor, který se
nevztahuje k těm závěrům odvolacího soudu, k nimž jedině se upíná jeho
argumentace splňující kritéria § 237 o. s. ř. V nich se přeci odvolací soud
nevyjadřuje k otázce vypořádání mezi více odpovědnými subjekty (neřeší pravidla
regresu), nýbrž řeší právě jen – jako otázku předběžnou – povahu společné
odpovědnosti škůdců z toho pohledu, zda jde o odpovědnost solidární či dělenou. Nepřípadný pak je též odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
3600/2011. V něm se Nejvyšší soud zabýval otázkou vztahu mezi § 439 obč. zák.,
upravujícím vzájemné poměry mezi solidárně odpovědnými škůdci, a § 511 odst. 2
větou první obč. zák., upravujícím v obecné rovině vztah mezi společnými
dlužníky, a dovodil, že v případě odpovědnosti za škodu se neuplatní obecná
zásada o rovných podílech všech dlužníků na společném dluhu v jejich vzájemném
vztahu, vyplývající z § 511 odst. 2 obč. zák., neboť podíl každého ze škůdců se
podle speciálního ustanovení § 439 obč. zák. odvíjí od míry jeho účasti na
škodlivém výsledku. V souzené věci však odvolací soud takovou otázku neřešil a
řešit neměl důvod, neboť neaplikoval § 439 obč. zák., nýbrž § 383 obch. zák.,
který stanoví zcela jednoznačně, že společně odpovědné osoby se mezi sebou
vypořádají podle rozsahu své odpovědnosti. K závěru o tom, že žalobkyně a
dovolatel odpovídají rovným dílem, pak nedospěl úvahou, že stejnost podílů
stran sporu na dluhu z titulu odpovědnosti za škodu vyplývá ze zákona, nýbrž,
jak výslovně zdůraznil, cestou posouzení příčin vzniku škody a okolností, za
nichž ke škodě došlo, tak jak tyto skutečnosti zjistil soud prvního stupně. Ve vztahu ke zpochybňovanému právnímu posouzení odvolacího soudu stran otázky
promlčení části předmětného nároku se dovolatel omezil na vymezení důvodu
dovolání; argumentaci, jíž by bylo možno přiřadit k některému z předpokladů
přípustnosti dovolání vypočtených v § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud v dovolání
nenalezl. V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o
nákladech řízení, pak dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci a nemá tedy
žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již
uplynula; k doplňujícímu podání dovolatele ze dne 15. 2. 2016, podanému po
uplynutí této lhůty, Nejvyšší soud přihlédnout nemohl. Jde přitom o takovou
vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v tomto ohledu (srov. § 243c
odst. 1 větu první o. s. ř.), neboť v důsledku absence uvedené náležitosti
nelze posoudit přípustnost dovolání v příslušné jeho části. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.