32 Cdo 680/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobkyně SSG s. r. o., se sídlem v Chomutově, Školní 5419, PSČ 430 01,
identifikační číslo osoby 28666178, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem,
advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalovaným 1. L. Š., a
2. P. Š., oběma zastoupeným JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 421/21, o zaplacení částky 3 376 646,18 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 182/2013, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 31
Co 351/2015-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví uvedeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II co do výše přiznané
náhrady nákladů řízení změnil, ve zbylé části výroku pod bodem II a ve výroku o
věci samé pod bodem I jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní včasným dovoláním. Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud „dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a dílem je předmětná problematika dovolacím soudem rozhodována
rozdílně (přípustnost nového důkazu v odvolacím řízení)“. Na řešení otázky přípustnosti nového důkazu v odvolacím řízení, tj. otázky
výkladu § 205a odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí nespočívá, nejde tudíž o
právní otázku splňující kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne
12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo
4717/2015, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz). Odvolací soud tuto otázku neřešil;
omezil se na konstatování, že přípustnost nově předložených listinných důkazů
není zřejmá a bylo by k ní třeba provádět dokazování, a důkaz listinami
navržený až v odvolacím řízení neprovedl z jiných důvodů než z toho, že nejsou
splněny předpoklady pro jejich provedení stanovené v § 205a odst. 1 o. s. ř. Provedení tohoto důkazu shledal neúčelným a tudíž nehospodárným, neboť dovodil,
že skutečnost, která jimi měla být prokázána, totiž předání peněz
stavbyvedoucímu J. M., by podle hmotného práva nepostačila k úspěchu obrany
žalovaných. Zůstalo by totiž neprokázáno jejich tvrzení, že J.
M. byl oprávněn
cenu díla za žalobce převzít. K tomuto závěru odvolacího soudu pak dovolatelé
předpoklad přípustnosti dovolání nevymezili a správnost úvahy soudu není tudíž
otevřena dovolacímu přezkumu. Napadené rozhodnutí tak v rozporu s dovolateli označeným rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, není, neboť ten řeší právě
jen otázku výkladu § 205a odst. 1 písm. c) a písm. f) o. s. ř. Stran druhého z předpokladů přípustnosti dovolání uplatněných k téže otázce
dovolatelé nevyhověli ani požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání, neboť
neoznačili judikaturu Nejvyššího soudu, která by dle jejich mínění měla být
rozporná. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-
li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká
rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo
3032/2013). Nad rámec uvedeného lze pro úplnost (toliko jako obiter dictum) dodat, že ve
světle závěrů dovolateli odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
818/2003 nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž
spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.],
jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být
skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na
základě jím provedeného hodnocení důkazů. To by se zjevně uplatnilo též v
souzené věci; navržený důkaz z hlediska obsahového nesměřoval toliko ke
zpochybnění věrohodnosti svědecké výpovědi J. M., nýbrž přímo k prokázání
právně významné skutečnosti, tj. předání peněz této osobě, tak jak ostatně
dovolatelé sami v dovolání výslovně zdůrazňují (srov. „tyto důkazy … osvědčují,
že tvrzení žalovaných …, že žalovaná částka byla v hotovosti uhrazena, je
pravdivé“). Též již v podání ze dne 12. 2. 2015 (č. l. 219 spisu), s nímž byly
listiny odvolacímu soudu předloženy, sice odkazují na § 205a odst. 1 písm. c)
o. s. ř., zároveň však (v souladu se skutečností) argumentují, že se jedná o
přímý důkaz toho, že k platbám došlo. K § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. by se pak uplatnil závěr přijatý v témže
rozsudku, že skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení
(vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před
vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání
nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení. Ve své výpovědi
při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 29. 10. 2014 totiž druhý
dovolatel uvedl, že písemné potvrzení o předání peněz nedostával, a též v
dovolání se zdůrazňuje, že dovolatelé v průběhu řízení opakovaně tvrdili, že
tyto prostředky uhradili, avšak nemají o tom jakékoliv písemné potvrzení. Při argumentaci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp.
zn. 25 Cdo
205/2013, s odkazem na jehož závěry prosazují způsob hodnocení důkazů odvolacím
soudem jako způsobilý dovolací důvod (nikoliv ovšem jako předpoklad
přípustnosti dovolání), dovolatelé zjevně přehlédli, že v tomto svém rozhodnutí
se Nejvyšší soud zabýval výkladem § 241a odst. 3 občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238
a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 skutkový
dovolací důvod nezná; v § 241a odst. 1 výslovně stanoví, že dovolání lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Ani v procesním režimu účinném do 13. 12. 2012 se však k
okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 nepřihlíželo při
posouzení přípustnosti dovolání (srov. § 237 odst. 3), jak ostatně Nejvyšší
soud zdůraznil též ve shora citovaném rozhodnutí. Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je založen na závěru, že náklady
vynaložené v dovolacím řízení žalobkyní, tj. mimosmluvní odměna advokáta za
jeden úkon právní služby, tj. za vyjádření k dovolání, a jeden režijní paušál
náhrady hotových výdajů, nebyly vzhledem k důvodu, z něhož bylo dovolání
odmítnuto, a vzhledem k obsahu vyjádření k dovolání vynaloženy účelně (§ 146
odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.