33 Cdo 1017/2024-146
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Bohemia Faktoring,
a.s., se sídlem Praha 1 – Malá Strana, Letenská 121/8, identifikační číslo
osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se
sídlem Praha, Letenská 121/8, proti žalovanému L. B., zastoupenému JUDr.
Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Praha, Antala Staška 510/38, o zaplacení
99 397,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp.
zn. 4 C 74/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 Co 298/2023-119,
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19.
12. 2023, č. j. 15 Co 298/2023-119, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze
dne 26. 9. 2023, č. j. 4 C 74/2023-91, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v
Pelhřimově k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 C 74/2023-91, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni částku ve výši 99 397,97 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z
prodlení ve výši 29 795,20 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z
částky 99 397,97 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,90% ročně
z částky 99 397,97 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, a to vše do tří měsíců od
právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 Co 298/2023-119,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný a právní
předchůdkyně žalobkyně (Equa bank, a.s.) dne 31. 3. 2016 uzavřeli „smlouvu o
půjčce na konsolidaci“, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši
296 000 Kč, jehož část byla použita na úhradu jiných závazků žalovaného; ten se
zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 965 Kč. Z důvodu
nesplácení byl úvěr zesplatněn dne 19. 7. 2018. Poté, co byla pohledávka
postoupena na žalobkyni, žalovaný (dne 29. 11. 2021) požádal o splátkový
kalendář, jehož podmínkou bylo písemné uznání dluhu s tím, že se dluh žalovaný
zavázal uhradit v měsíčních splátkách po 7 000 Kč.
4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně po právní stránce
dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy splnila svou
povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 9 zákona č. 145/2010 Sb.,
o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů). Shodně se soudem prvního
stupně odvolací soud neshledal postup právní předchůdkyně žalobkyně nesouladným
s rozhodnutím, na které poukazoval žalovaný (33 Cdo 2178/2018), jen proto, že
si věřitel nevyžádal výplatní pásky či jiný doklad o příjmu a nákladech na
domácnost, doložil-li protokol o ověření úvěruschopnosti žalovaného, z něhož je
zřejmé, jak a na podkladě čeho při tomto ověření postupoval. Nepřisvědčil
žalovanému, že by právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze ze
statistických údajů a nevzala do úvahy výdaje na bydlení a na domácnost. Banka
sice dle obsahu protokolu využila interní a externí datové zdroje a
statistického modelu, zároveň ale vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v
žádosti o úvěr (výši příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti), výši
splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a
na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu, neboť je žalovaný nijak
nevyčíslil, ačkoliv takovou povinnost měl. Výsledkem všech zjištěných
skutečností byl její závěr, že žalovanému na splátku půjčky a nepředvídané
výdaje zbývá 8 672 Kč a že tedy nejsou pochybnosti o jeho schopnosti úvěr
splácet. Odvolací soud proto uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně naplnila
zákonné podmínky pro řádné posuzování úvěruschopnosti žalovaného.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“)
dovolání, jehož součástí byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozhodnutí. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury dovolacího soudu při řešení otázky řádného způsobu posouzení
úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru.
Argumentuje tím, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně posoudila jeho
úvěruschopnost, jestliže se spokojila pouze s údaji, které pro účely žádosti o
úvěr uvedl ve formuláři o majetkových poměrech, aniž by postupovala s
vynaložením odborné péče a tyto údaje si ověřila. Takový postup je v rozporu se
závěry uvedenými především v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.
zn. 33 Cdo 2178/2018, a i v dalších citovaných rozhodnutích zabývajícími se
povinností věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka podle § 9 zákona č.
145/2010 Sb., jež se uplatní i za účinnosti úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o
spotřebitelském úvěru. Dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení
otázky dosud podle jeho přesvědčení neřešené, zda je nalézací soud povinen
prověřovat z úřední povinnosti, zda jednotliví věřitelé řádně zkoumali
úvěruschopnost spotřebitelů i u konsolidovaných smluv o úvěru. Konečně
dovolatel formuluje k posouzení právní otázku, zda je možné v rámci žaloby o
zaplacení dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru požadovat smluvní pokutu
jako běžící nárok až do úplného zaplacení, když její výše není v žalobě
vyčíslena, čímž vzniká riziko přesáhnutí limitu uvedeného v § 122 odst. 3
zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.
s. ř.).
10. Na (třetí) otázce, zda je možné v rámci žaloby o zaplacení dluhu ze
smlouvy o spotřebitelském úvěru požadovat smluvní pokutu jako běžící nárok až
do úplného zaplacení, když její výše není v žalobě vyčíslena, čímž vzniká
riziko přesáhnutí limitu uvedeného v § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o
spotřebitelském úvěru, není napadené rozhodnutí založeno; vzhledem k tomu, že
smluvní pokuta nebyla předmětem řízení, odvolací soud neměl důvod se touto
otázkou zabývat. Dovolání v této části proto není přípustné.
11. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se
při posouzení otázky řádného splnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti podle
§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých
zákonů, a důsledků plynoucích z jejího případného nesplnění, odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
12. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
13. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní
posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní
skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
14. Dovolání je důvodné.
15. Vzhledem k datu uzavření smlouvy o půjčce (31. 3. 2016) podléhá nyní
souzená věc režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně
některých zákonů.
16. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a
o změně některých zákonů věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává
spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení
celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit
schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě
dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné,
nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení
úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude
schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává
spotřebitelský úvěr, neplatná.
17. Podle § 9 odst. 3 citovaného zákona spotřebitel poskytne věřiteli na
jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti
spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
18. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím
řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 a contrario o. s. ř.), je
totožný s tím, co bylo uvedeno shora.
19. Formulace obou otázek předestřených dovolatelkou je parafrází otázky
jediné - týkající se řádného splnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti podle
§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a důsledků
plynoucích z jejího případného nesplnění. Uvedenou otázkou se Nejvyšší soud
zabýval opakovaně.
20. Tak například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo
2178/2018, uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání
nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet,
ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním
sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob
na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních
vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné
posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko
věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1)
stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele
postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o
spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení
schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně
nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a
majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích
dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o
spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace
získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník
věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i
povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například
státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích
obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se
známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho
příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015,
sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu
své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti
zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů
dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při
výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých
zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr
tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od
žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se
správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká
obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším
správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské
unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13
(CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další).
V citovaném rozsudku Soudní
dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o
zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule
tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno –
v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka
(spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen
spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a
podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé
neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli
ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel
úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost
prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
21. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší
soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o
úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o
celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.
22. Úprava zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či
zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka
(spotřebitele), přičemž zákonodárce pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z
výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) vyplývá, že zde byly
důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, zvolil „sankci“ v
podobě neplatnosti smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci ex lege pro případ,
byl-li úvěr poskytnut spotřebiteli, který nebyl schopen ho splácet. Jde o
realizaci cíle dotyčného harmonizačního rámce, jímž je ochrana před neuváženým
poskytováním úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni je splácet.
23. Jde-li o posouzení otázky, zda právní předchůdkyně žalobkyně před
poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, pak právní úprava
způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její
posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených
informací získaných od spotřebitele, a předpokládá, že se posoudí zejména
schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského
úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění
dosavadních dluhů.
24. Závěr odvolacího soudu v nyní projednávané věci, že žalobkyně řádně
posoudila úvěruschopnost žalovaného, není souladný s tím, co je výše uvedeno.
Dovodil-li odvolací soud, že se právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně
zabývala úvěruschopností žalovaného, pokud doložil protokol o jejím ověření, z
něhož je zřejmé, jak a na podkladě čeho při tomto ověřování postupovala, pak
takový závěr nemá žádný podklad ve skutkových zjištěních. To, že banka využila
interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do
úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení,
počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s
konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického
modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.
25. Neobstojí úvaha odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně - banka
řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či
dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné
domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv
ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o
výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení
jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a
posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru
využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do
úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o
úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a
na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu. Podle zjištění soudu prvního
stupně šlo o zohlednění pouze statistických nástrojů – tzv. „předpokládaného
příjmu“, výdajů na bydlení (3 619 Kč) a životního minima (3 410 Kč). Ve vztahu
k poznámce odvolacího soudu, že žalovaný potřebné údaje „nijak nevyčíslil“, ač
tak učinit měl, dovolací soud poznamenává, že zákon sice spotřebiteli ukládá
povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje
nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9
odst. 3 citovaného zákona), nicméně odpovědnost za řádné posouzení
úvěruschopnosti je na straně věřitele.
26. Z řečeného vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně při posouzení
úvěruschopnosti žalovaného nepostupoval s odbornou péčí, a proto se nemůže
prosadit právní závěr odvolacího soudu, že splnil povinnost posoudit
úvěruschopnost žalovaného dle § 9 odst. 1 citovaného zákona. Právní posouzení
věci je v této části nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
byl uplatněn důvodně.
27. Z vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento
rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
28. Za situace, kdy Nejvyšší soud přikročil k vydání meritorního
rozhodnutí o dovolání, již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na
odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
29. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první
o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu