33 Cdo 1017/2024-146
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a.s., se sídlem Praha 1 – Malá Strana, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Letenská 121/8, proti žalovanému L. B., zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Praha, Antala Staška 510/38, o zaplacení 99 397,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 74/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 Co 298/2023-119,
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 Co 298/2023-119, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 C 74/2023-91, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 C 74/2023-91, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 99 397,97 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 29 795,20 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 99 397,97 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,90% ročně z částky 99 397,97 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, a to vše do tří měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 Co 298/2023-119,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně (Equa bank, a.s.) dne 31. 3. 2016 uzavřeli „smlouvu o půjčce na konsolidaci“, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 296 000 Kč, jehož část byla použita na úhradu jiných závazků žalovaného; ten se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 965 Kč. Z důvodu nesplácení byl úvěr zesplatněn dne 19. 7. 2018. Poté, co byla pohledávka postoupena na žalobkyni, žalovaný (dne 29. 11. 2021) požádal o splátkový kalendář, jehož podmínkou bylo písemné uznání dluhu s tím, že se dluh žalovaný zavázal uhradit v měsíčních splátkách po 7 000 Kč. 4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně po právní stránce dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů). Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal postup právní předchůdkyně žalobkyně nesouladným s rozhodnutím, na které poukazoval žalovaný (33 Cdo 2178/2018), jen proto, že si věřitel nevyžádal výplatní pásky či jiný doklad o příjmu a nákladech na domácnost, doložil-li protokol o ověření úvěruschopnosti žalovaného, z něhož je zřejmé, jak a na podkladě čeho při tomto ověření postupoval. Nepřisvědčil žalovanému, že by právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze ze statistických údajů a nevzala do úvahy výdaje na bydlení a na domácnost. Banka sice dle obsahu protokolu využila interní a externí datové zdroje a statistického modelu, zároveň ale vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výši příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu, neboť je žalovaný nijak nevyčíslil, ačkoliv takovou povinnost měl. Výsledkem všech zjištěných skutečností byl její závěr, že žalovanému na splátku půjčky a nepředvídané výdaje zbývá 8 672 Kč a že tedy nejsou pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Odvolací soud proto uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně naplnila zákonné podmínky pro řádné posuzování úvěruschopnosti žalovaného.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož součástí byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky řádného způsobu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Argumentuje tím, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně posoudila jeho úvěruschopnost, jestliže se spokojila pouze s údaji, které pro účely žádosti o úvěr uvedl ve formuláři o majetkových poměrech, aniž by postupovala s vynaložením odborné péče a tyto údaje si ověřila. Takový postup je v rozporu se závěry uvedenými především v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a i v dalších citovaných rozhodnutích zabývajícími se povinností věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., jež se uplatní i za účinnosti úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o
spotřebitelském úvěru. Dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky dosud podle jeho přesvědčení neřešené, zda je nalézací soud povinen prověřovat z úřední povinnosti, zda jednotliví věřitelé řádně zkoumali úvěruschopnost spotřebitelů i u konsolidovaných smluv o úvěru. Konečně dovolatel formuluje k posouzení právní otázku, zda je možné v rámci žaloby o zaplacení dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru požadovat smluvní pokutu jako běžící nárok až do úplného zaplacení, když její výše není v žalobě vyčíslena, čímž vzniká riziko přesáhnutí limitu uvedeného v § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
10. Na (třetí) otázce, zda je možné v rámci žaloby o zaplacení dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru požadovat smluvní pokutu jako běžící nárok až do úplného zaplacení, když její výše není v žalobě vyčíslena, čímž vzniká riziko přesáhnutí limitu uvedeného v § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není napadené rozhodnutí založeno; vzhledem k tomu, že smluvní pokuta nebyla předmětem řízení, odvolací soud neměl důvod se touto otázkou zabývat. Dovolání v této části proto není přípustné.
11. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při posouzení otázky řádného splnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a důsledků plynoucích z jejího případného nesplnění, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
12. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
13. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
14. Dovolání je důvodné.
15. Vzhledem k datu uzavření smlouvy o půjčce (31. 3. 2016) podléhá nyní souzená věc režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů.
16. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
17. Podle § 9 odst. 3 citovaného zákona spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
18. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 a contrario o. s. ř.), je totožný s tím, co bylo uvedeno shora.
19. Formulace obou otázek předestřených dovolatelkou je parafrází otázky jediné - týkající se řádného splnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a důsledků plynoucích z jejího případného nesplnění. Uvedenou otázkou se Nejvyšší soud zabýval opakovaně.
20. Tak například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.
Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.
Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).
Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další).
V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
21. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.
22. Úprava zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž zákonodárce pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, zvolil „sankci“ v podobě neplatnosti smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci ex lege pro případ, byl-li úvěr poskytnut spotřebiteli, který nebyl schopen ho splácet. Jde o realizaci cíle dotyčného harmonizačního rámce, jímž je ochrana před neuváženým poskytováním úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni je splácet.
23. Jde-li o posouzení otázky, zda právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, pak právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
24. Závěr odvolacího soudu v nyní projednávané věci, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, není souladný s tím, co je výše uvedeno. Dovodil-li odvolací soud, že se právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně zabývala úvěruschopností žalovaného, pokud doložil protokol o jejím ověření, z něhož je zřejmé, jak a na podkladě čeho při tomto ověřování postupovala, pak takový závěr nemá žádný podklad ve skutkových zjištěních. To, že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.
25. Neobstojí úvaha odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně - banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu. Podle zjištění soudu prvního stupně šlo o zohlednění pouze statistických nástrojů – tzv. „předpokládaného příjmu“, výdajů na bydlení (3 619 Kč) a životního minima (3 410 Kč). Ve vztahu k poznámce odvolacího soudu, že žalovaný potřebné údaje „nijak nevyčíslil“, ač tak učinit měl, dovolací soud poznamenává, že zákon sice spotřebiteli ukládá povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 3 citovaného zákona), nicméně odpovědnost za řádné posouzení úvěruschopnosti je na straně věřitele.
26. Z řečeného vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupoval s odbornou péčí, a proto se nemůže prosadit právní závěr odvolacího soudu, že splnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dle § 9 odst. 1 citovaného zákona. Právní posouzení věci je v této části nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
27. Z vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
28. Za situace, kdy Nejvyšší soud přikročil k vydání meritorního rozhodnutí o dovolání, již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
29. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu