33 Cdo 1041/2017-182
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobkyně LAROS s.r.o., se sídlem v Benešově, Jana Nohy 1285
(identifikační číslo osoby 498 26 514), zastoupené JUDr. Josefem Podhorským,
advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti žalovanému S. Š.,
zastoupenému Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1,
o 199.277,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 41 C 54/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. 9. 2016, č.j. 20 Co 208, 209/2016-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 11.374 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr.
Josefa Podhorského, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2013, č.j. 41 C
54/2012-57, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č.j. 41 C
54/2012-110, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 199.277,50 Kč, co do
příslušenství (úroky z prodlení ve výši 7,25% od 5. 4. 2012 do 12. 7. 2012 a ve
výši 7,25% od 13. 7. 2012 do zaplacení) žalobu zamítl a žalovaného zavázal k
náhradě nákladů řízení žalobkyni (82.092,56 Kč). Rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č.j. 20 Co 208, 209/2016-151, Městský
soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé
a ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně potvrdil, v
zamítajícím výroku o věci samé změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit
žalobkyni úroky z prodlení ve výši 7,25% z částky 199.277,50 Kč od 15. 7. 2012
do zaplacení, a žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení
žalobkyni (28.902 Kč). Podle odvolacího soudu žalobkyně má právo na peněžité
plnění představující smluvní pokutu za opožděnou úhradu části ceny díla za dobu
od 21. 9. 2011 do 2. 4. 2012, neboť žalovaný nedoplatek ceny ve výši 1.021.936
Kč zaplatil až 12. 6. 2012, tj. „opožděně v rámci exekuce po prohraném soudním
sporu.“ Denní sazbu smluvní pokuty se zřetelem na zajišťovanou povinnost
(zaplacení ceny díla) neshledal nepřiměřenou (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“) a ani výkon práva žalobkyně za odporující
dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.; výsledná výše smluvní pokuty je
důsledkem dlouhodobého prodlení žalovaného s plněním smluvní povinnosti (s
úhradou ceny byl v prodlení již od roku 2003), kterou – ostatně – ani nesplnil
dobrovolně, ale až v exekuci. Žalovaným k započtení uplatněnou pohledávku z
titulu smluvní pokuty za prodlení žalobkyně s předáním díla (611.340 Kč) měl
odvolací soud za promlčenou, a to ke dni střetu se zažalovanou (později
splatnou) pohledávkou, který nastal doručením opisu žaloby žalovanému, tj. 17. 7. 2012 (§ 563, § 581 odst. 2 obč. zák.); žalovaný totiž mohl své právo poprvé
vykonat, tj. uplatnit pohledávku u soudu, již 7. 8. 2003 (§ 100 odst. 1, § 101
obč. zák.). S odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu pak odvolací
soud uzavřel, že vznesení námitky promlčení žalobkyní není v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které není
přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona
č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Podle ustanovení § 237 o.s.ř.
je dovolání – není-li stanoveno jinak –
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239
o.s.ř.). Dovoláním zpochybněné právní otázky (viz níže) již byly předmětem
rozhodování Nejvyššího soudu a odvolací soud je vyřešil v souladu s touto
judikaturou, od níž se dovolací soud nemíní odchýlit ani v souzené věci. Odvolací soud vyšel z toho, že smlouvou z 18. 10. 2002 se žalobkyně
(zhotovitelka) zavázala vybudovat podle projektové dokumentace pro žalovaného
(objednatele) do 20. 12. 2002 na specifikovaných pozemcích pozemní komunikaci k
rodinným domům. Cena měla být podle smlouvy hrazena při provádění díla zálohově
s tím, že po předání a převzetí díla a odstranění případných vad a nedodělků
specifikovaných v zápisu o převzetí a předání měla zhotovitelka vystavit
konečnou fakturu, v níž budou zohledněny poskytnuté zálohy. V článku IX se
strany dohodly na tom, že v případě prodlení se splněním díla zaplatí
zhotovitelka žalovanému smluvní pokutu ve výši 0,1% ze smluvní ceny díla za
každý den prodlení (bod 1/) a že v případě prodlení se zaplacením faktur
zaplatí objednatel žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1% z fakturované částky
za každý den prodlení (bod 2/). Dílo bylo žalovanému předáno 30. 12. 2002. Nedoplatek sjednané ceny ve výši 1.021.936 Kč žalovaný žalobkyni zaplatil 12. 6. 2012, a to na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009,
sp. zn. 25 Co 485/2008, který nabyl 5. 3. 2009 právní moci. Dopisem z 6. 5. 2013, doručeným 9. 5. 2013, žalovaný vyzval žalobkyni k úhradě 611.340 Kč
(smluvní pokuty spjaté s opožděným předáním díla /od 21. 12. 2002 do 6. 8. 2003/). K námitce dovolatele, podle níž se ujednání článku IX bodu 2 smlouvy o
dílo příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.) a k námitce výkonu práva žalobkyně v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud se opakovaně ve svých rozhodnutích vyjádřil k tomu, kdy
se právní úkon (zde ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o dílo) příčí
dobrým mravům, resp. kdy lze výkon práva (zde nároku na plnění z titulu smluvní
pokuty) pokládat za rozporný s dobrými mravy. Dobré mravy – jako souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních – netvoří
společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti,
poctivého jednání apod. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. 3 Cdon 69/96, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003).
Účelem
smluvní pokuty – právního prostředku zajištění závazků – je donutit dlužníka
pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění smluvní povinnosti. Při zkoumání
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit
funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané
výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem
úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši
zajištěné pohledávky, z níž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s
ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Pojem dobrých mravů
činí z § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. právní normy s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. normy, jejíž hypotézy nejsou stanoveny přímo
právním předpisem, takže jejich vymezení ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy
odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně. Odvolací soud se zabýval rozhodnými okolnostmi a jeho závěry, že výše sjednané
smluvní pokuty procentní sazbou není nepřiměřená a že výkon práva žalobkyně je
v souladu s dobrými mravy, jsou v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne
22. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006, ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo
1064/2006, a ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008). K námitce dovolatele, podle níž pohledávka, kterou uplatnil k započtení
proti pohledávce žalobkyně, nebyla v okamžiku, kdy se obě setkaly, promlčena (§
100 odst. 1, § 101, § 581 odst. 2, věta první, obč. zák.). V otázce počátku běhu promlčecí doby práva na peněžité plnění, není-li
doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (§
563 obč. zák.), zastává soudní praxe konstantně názor, z něhož vychází i
rozhodnutí odvolacího soudu. První možnost vykonání práva na splnění dluhu je
dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o jeho splnění požádat. Za rozhodný
den pro počátek běhu promlčecí doby se tedy považuje vždy den, který následuje
po vzniku závazkového právního vztahu, nikoliv den splatnosti dluhu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005, a
ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, včetně odkazů na další judikaturu
v jeho odůvodnění).
K ustanovení § 135 odst. 2, věty druhé, o.s.ř.
Platí, že předpokladem závaznosti řešení předběžné otázky pro další
spory je, aby tato předběžná otázka byla řešena přímo ve výroku rozhodnutí
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009,
ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2012, a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo
1919/2015). V projednávaném případě v řízení vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 212/2003 Městský soud v Praze (pravomocným) rozsudkem
ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 25 Co 485/2008, závazně pro účastníky řízení a
všechny orgány najisto postavil, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na
zaplacení ceny díla ve výši 1.021.936 Kč; zda dílo bylo předáno včas a řádně,
posoudil jako předběžnou otázku a vypořádal se s ní v odůvodnění rozhodnutí.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, k němuž dospěl Městský soud v Praze (že
stavba komunikace byla dokončena, žalovaný dílo protokolárně 30. 12. 2003
převzal a že stavba byla následně kolaudována), aniž – jak správně poznamenal
odvolací soud – byl závěrem o předběžné otázce vázán. Je proto bezpředmětná
výtka dovolatele, že soud prvního stupně nezjišťoval, zda dílo bylo řádně
(podle projektové dokumentace) předáno a zda žalobkyni vzniklo právo na
zaplacení ceny díla, „z něhož je odvozován nárok na zaplacení smluvní pokuty.“
Dovolání, jímž žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu v plném
rozsahu, neobsahuje – ve vztahu k měnícímu výroku o věci samé a k nákladovým
výrokům – způsobilé vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti, a důvodu dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.); o tyto obligatorní
náležitosti již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o.s.ř.) a v
dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat (§ 243c odst. 1, věta první,
o.s.ř.)
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání definovat, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby vymezil, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení
jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného
nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která
taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena
jinak. Důvod dovolání, jímž může být jen nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem, se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost (srov.
§ 241a odst. 1, 3 o.s.ř.).
Argumentace k měnícímu výroku ohledně příslušenství pohledávky zcela
absentuje a pouhý odkaz na usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013, v němž Nejvyšší soud připomněl přípustnost dovolání též proti
akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu (včetně výroků o nákladech
řízení) za splnění – v daném případě nenaplněného – předpokladu vylíčení
přípustnosti, je zjevně nedostatečný.
Nepředložil-li k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud
dovolání žalovaného odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst.
3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu